Když jsem se poprvé na tento pořad na ČT 1 díval, byl jsem plný opovržení. Jednak to emotivně nezvládala tehdejší moderátorka, která z toho byla nešťastná, ale ani potom mi nešlo do hlavy, že někdo může hledat své blízké pomocí pošťáka Ondry – je přece plno jiných možností, a hlavně mě vyděsilo, jak jsou lidé lhostejní. Ignorují se, potom jim to dojde. Možná se chtějí i primitivně předvádět, že byli v televizi, obnažují svou intimitu. Navíc jsou tyto pořady značně přeslazené: lidem se chvěje hlas, červenají se, pláčou, štkají, objímají se a líbají, žárlivě střehnou, je to často plné trapnosti. Až jednou… na obrazovce se objevil rázovitý člověk z vinorodého moravského kraje. A já přestal vidět to, co mě dříve odpuzovalo. Viděl jsem jeho hrubá gesta, nekultivovaný, jadrný moravský jazyk, přirozenou citlivost, nikoli ono falešné, hrané objímání, které mají naše masmédia tak ráda. Viděl jsem obtloustlé tělo, hloubku vrásek, unavená bělma, někoho, kdo se opravdu živil celý život prací a který proto nic nemá a nikdy mít nebude. Jednoduchost, upřímnost, pokud to slovo ještě dnes něco znamená a někoho zajímá. Viděl jsem člověka, kterého jiní s podlou shovívavostí nazývají „obyčejný“ nebo „prostý člověk“ či „řadový občan“. Jazyk prozradí vše, můžete se kroutit, jak chcete. Tito prostí, obyčejní lidé, tento plebs, toto potenciální podnoží nových Napoleonů (Puškin) zůstávají solí země. Být tak zase pyšný na to české a moravské plebejství, kde jsou nevyvratitelné kořeny, kde je a možná znovu bude síla, neboť z toho vše vyrostlo a zase vyroste! Z ničeho jiného. Chtělo by se toho tolik říci, napsat, chtělo by se vyplakat, vyřvat …ale důstojnější je mlčet.