Zpráva z tisku:
Hostinská Nadine Schellenbergová z německého města Ladenburg poslala ze svého podniku „Zum Gueldenen Stern“ pryč švédského krále Carla XVI. Gustafa a jeho manželku Silvii, když přišli na oběd. Nepoznala je a řekla jim, že u nich mají plno. „Nemám čas číst celý den časopisy, takže jsem nepoznala královnu, když požádala o stůl,“ řekla televizi RTL hostinská. Restauraci měli prý plnou svatebčanů, když se tam královští manželé objevili. Doporučila jim tudíž jiné restaurace v okolí, kde by mohli pojíst. „Řekla jsem jim, že kuchyně je vytížená a že pro ně nemohu nic udělat“, přiznala. Švédský král (65) a jeho manželka Silvia (67), rozená Němka, která pochází z nedalekého Heidelbergu, pak obědvali v pizzerii Da Vinci na místním námětí. Michael Schellenberg, manžel hostinské a šéfkuchař, se nyní obává o pověst jejich rodinného hostince. A smutně dodal: „V Ladeburgu nás teď mají za idioty.“ „Oficiálně jsme se už švédskému královskému dvoru omluvili“, uzavřel.
(vpl) Právo, 22. srpna 2011, s. 1 a 10.

Zprávička je tak neskutečná, že musí být pravdivá, navíc proto, že obsahuje vlastně vše, co o našem světě potřebujeme vědět. Doporučil bych tedy tuto zprávičku – až někdy zase vyletí nějaké řízené těleso do nekonečného vesmíru s poselstvím jiným civilizacím – poslat tuto historku vytesanou do platiny. Není třeba posílat žádné symboly mužského a ženského pohlaví, ani modely sluneční soustavy, Deklaraci práv člověka nebo americkou ústavu, stačí tato zprávička.

Z textu vyplývá, že v hostinci sice asi volno bylo, ale nebylo zde pohodlně a hlavně nebyl čas nově příchozím v mumraji hladových svatebčanů uvařit. Přiznáme se, že s tímto jsem se setkal jen jednou v jednom slovenském městě, kde večer čekali velkou a asi utrácivou společnost: hospodu sice nezavřeli, ale noví příchozí se museli smířit s tím, že na jídlo počkají pouhé dvě hodiny a zatím mohou pouze pít. Z toho vyplývá, jak silná je ekonomická motivace: vítězí ten, koho je víc, kdo víc konzumuje a také víc platí. U zlaté nebo zlatisté či zlatavé hvězdy je solidní název a není divu, že švédská královna z dobré německé rodiny zavítala právě sem. Hostinská: 1) královnu nepoznala, protože nečte časopisy, 2) o králi nebyla vůbec řeč, ten byl zcela mimo, neboť on o místo nepožádal; 3) eventualitu, že hostinská pokládala za relevantní jen královnu, neboť ji správně pokládala za Němku, ponecháme jako politicky nekorektní stranou; 4) možnost, že jim nenabídla místo, může mít tak dvojí příčinu: Němka jí připadala příliš obyčejná a příliš rovná oněm svatebčanům, nebo naopak právě proto ji chtěla ušetřit tlačenice v hostinci – nebo - kdyby slyšela švédštinu či angličtinu - možná by se snažila vyhovět, ale to asi celou historku transponuje až příliš k nám. Vše je stejně jen v rovině hypotéz a spekulací, ale vše odpovídá textu. Člověk je tedy přesně tím, jakým se jeví v médiích, nebo jestli v nich vůbec je, nebo není. Švédská královna v nich možná nebo určitě někdy byla a je, ale nikoli tak často, aby si toho povšimla zaneprázdněná hostinská, takže je pod její rozlišovací schopnosti – jinak by tomu asi bylo s showbyznysovými celebritami. Není lehké být dnes královnou, natož králem. Otázka je, zda by zmíněná hostinská vůbec zaznamenala, kdyby do hostince vešel našinec, tedy, jak se u nás ve vysokých kruzích zvyklo říkat, „obyčejný člověk“, nebo „řadový občan“, tedy nikoli někdo jako oni. Lze jen spekulovat, zda by se jejich „dvoru“ (i když někteří jej také mají) někdo omlouval, jako to učinili majitelé hostince švédskému královskému dvoru. Nicméně ekonomika se vrací: nešlo přece ani tolik o společenské postavení krále a královny, tedy o jejich hypotetickou politickou moc, dokonce ani ne o to, zda jsou dostatečně medializováni, ale o možnost ekonomického poškození podniku skrze neinformovanost (neřekneme raději hloupost) hostinské. Na jedné straně se nám tu trochu vrací středověk (návrat středověku ve 21. století je všeobecně uznáván), tedy král je král a královna je královna, to je po všech stránkách víc než demokratický „poddaný“, na straně druhé jsou tu faktory zcela novověké, neboť středověk se vrací, ale v novém, mediálním hávu. Světové dějiny v kostce. Neplatí již tedy ona slavná věta, kterou bývalý pracovník knihovny Filozofické fakulty v Brně pan Skácel, obšťastňující dobové funkcionáře provokujícími, a proto nikdy nezveřejněnými divadelními hrami, a archeologicky bádající o pragermánském osídlení Vyškovska, pronesl někdy v 70. letech 20. století v jiném hostinci, když uslyšel, jak host na číšníka luská prsty: „Nechte ho, on asi neví, že byla nějaká Francouzská revoluce.“ Přece jen panovník zůstane panovníkem: ale ne zcela, jen když se o něm z médií dozví i zaneprázdněná hostinská, která jistě vzhledem k svému IQ zváží, zda je pro podnik výhodnější banda obyčejných svatebčanů, nebo královský pár. O jiných hodnotách není v té historce zmínka. Zasmějme se tomu. Nicméně právě taková by měla být zpráva o člověku 21. století určená našim řadovým bližním na Zeta Reticuli.