Tak zase přišla úroda diplomek magisterských a bakalářských, zkoušek normálních i státních. K těm státním mám zvláštní úctu, i když ne vše státní je vždy zárukou kvality. Ondy mi jedna studentka, když jsem se podivoval, že ona a její kolegové nevědí nic o české moderně a avantgardě, a přece z češtiny maturovali, odpověděla takto: Ale my to nemůžeme vědět, my máme jen státní maturitu, kterážto reakce mi ozřejmila kvalitu a pověst této zkoušky více než tisíce stran v novinách. Každý si to ostatně přelož po svém. Nicméně narazil jsem na jednu pěknou diplomku a vidím tu v poznámkách odkaz na jednu recenzi: Běloruská literatura napínaná To mi bylo nějak povědomé. Ne že bych takový šílený název někdy sám vymyslel, ale na to jsem od novinářů zvyklý, vím, jak jsou tito všeznalci invenční. Vskutku, byla to moje recenze na antologii běloruské literatury, recenze trochu pichlavá, ale kladná. Divím se, divím, ale autor je jiný. Jdu znovu na internetový odkaz do archivu tzv. Literárek, je tu jiný autor, jdu do svých dokumentů, v papírových novinách z té doby jsem tam černé na bílém já. Tato příhoda, jíž se již dále nehodlám zabývat, zase vede k zamyšlení, a ta nejsou nijak hezká. Hon na plagiáty a plagiátory je jistě chvályhodný, ale ti skuteční a rafinovaní jsou nepostižitelní: asi jako když někdo sofistikovaně vyveze ze země miliardy a ještě je chválen jako vzor podnikání a někdo si je hloupě schovává ve sklepě: to jsou ty triky s uváděním celých pasáží, ovšem nikoli doslova, ale pojmů, objevů, tedy toho podstatného, a vzadu uvedení příslušné knihy už bez přesného odkazu. Někdo jiný dostal za podobné a jiné postupy v naší zemi faktický Berufsverbot, byl ostrakizován bez možnosti jakékoli nápravy, jiného se to ani netkne. Zcizit někomu autorství obyčejné recenzičky, navíc jen v internetovém archívu časopisu, jenž prošel tolika vývojovými a názorovými peripetiemi, že dnes nikdo ani pořádně neví, jestli a pod jakým názvem ještě vychází, komu slouží a kdo ho šéfuje, je zcela nicotné. Ale další úvahy může vzbudit způsob náhrady jednoho jména druhým, ale po tom radši nepátrám, i když vím své. Je tu ještě onen zmiňovaný novinářský problém: totiž sami novináři a nakladatelští redaktoři. Nemusím ani dodávat, že to nemyslím nijak generálně: jako jsou dobří a špatní učitelé, spisovatelé, zpěváci nebo instalatéři, jsou i špatní a dobří novináři a redaktoři. Pravda je, že jsem si sice zapamatoval obě kategorie, ale tu špatnou přece jen lépe: z jejich textových inovací jsem se například dověděl, že Cambridge leží na mořském břehu, nebo že naše knížka je „v kostce“, jinde mi opravovali cizí slova, takže ze mě udělali idiota, jímž se člověk ostatně může stát a nezřídka stává i vlastním přičiněním. Nejhorší jsou tzv. korektoři: nic prosím proti těm dobrým! Takže už žádné korektory, většinou kamarády redaktorů a redaktorek (nehodící se škrtněte), nechci, a to i s rizikem, že tam zůstanou skutečné chyby: bude jich méně než po jejich opravě. Náš osud někdy je, že korektory našich textů v některých nakladatelstvích jsou naši žáci, takže pomsta – i nechtěná - asi za naše špatné učení - bývá sladká. Jednou mi korektor text i trochu zcenzuroval, nějaké věty se mu prostě obsahově nelíbily. Ještě zajímavější jsou korektoři z řad tzv. rodilých mluvčích cizích jazyků: ti zase často neznají příslušný metajazyk. Co se potom vyklube z takového článku, to si nepřejte vidět. Nevím, jak je běloruská literatura napínaná, napsal jsem to ovšem původně jinak, ale musím to strpět, neboť si to někdo mocnější a chytřejší přeje. Dožadovat se nějaké opravy, to je v dnešním našem právním státě zhola nemožné, zde je v takovém případě každý nahý, bezbranný, ponechán napospas: může si ještě dál uškodit. Nevím, co v tom je, ale asi nějaké vyjádření moci: když mám moc, mám i znalosti. Bojím se, že to platí všude a všeobecně. A další asociace. To, co mě s touto chybičkou napadlo, je právě internet: tam se vejde opravdu vše a člověk neozbrojený mocí, nezmůže opravdu nic, každý si s ním udělá, co chce; více manipulace s lidskými životy a osudy si snad ani nelze vymyslet. Taky proto je tato náhodně objevená maličkost zanedbatelná. A tak se smiřujeme se svévolí kolem nás, s tou bestií triumphans. Bojím se, abychom velmi brzy, pokud ne už teď, nemuseli měnit osvědčená hesla, třeba na: „Zlo vítězí“. A nedá to ani fušku.