Ivo Pospíšil

Úvodní vystoupení určené účastníkům V. kongresu českých slavistů, který se konal ve dnech 6.–7. 10. 2016 v Univerzitním centru Masarykovy univerzity v Telči

Dnes jsou jiné problémy zralé k řešení, jiné vědy jsou v popředí: naše setkání není politické nebo ekonomické, takže mám na mysli vědy, a to nejen exaktní, přírodní, technické a sociální, ale také humanitní, k nimž by filologie mohla patřit, například tzv. strategické jazyky, tedy skutečně strategické, jež mají klíčový význam pro poznání příslušných geopolitických a kulturních areálů – oblast Předního a Středního Východu, východní a centrální Asie, ale i Severní a Střední Ameriky a Austrálie a Oceánie, tedy takřka celého světa, jenž se probouzí a mění svou mocenskou strukturu. To však neznamená, že by slavistika byla bezvýznamná; její síla je již v tom, že většina slovanských zemí je v EU, jiné o to vehementně usilují a je tu ještě další síla mezi USA, EU a Čínou, a tou je Rusko, obrovská země, i když méně významná než někdejší Ruská říše nebo SSSR, která se snaží svůj význam alespoň v něčem obnovit. Je to země multinacionální, a tedy multilingvální, v níž ruština jako největší slovanský jazyk, slovanské esperanto, hraje stále scelovací roli, i když někde oslabovanou všudypřítomnou angličtinou, často i čínštinou a japonštinou. Nechci nyní komentovat s tím spojené geopolitické, značně delikátní otázky, spojené s vlivovými oblastmi, ukrajinskou a částečně i běloruskou otázkou, postavením Baltie, střední Asie a bojem o vliv v tomto koutu světa, kde USA a Čína nahradily tradičního soupeře Ruska – Velkou Británii – a především Sibiř, o niž se vede neveřejná i veřejná ekonomická a politická bitva mezi Ruskem, USA, Japonskem a Čínou. Důležitost znalosti ruštiny a ruského politického a kulturního areálu, ale i kultury a politiky slovanského Balkánu, snad i jazyků slovanských ve středoevropském prostoru tu ční nevyslyšena našimi politickými místy, které univerzitní slavistiku – až na řídké výjimky, jež tu nehodlám komentovat – zřetelně přehlížejí. V posledních několika málo letech se po různých peripetiích objevil projekt, jenž má snad šanci na pokračování: jde o podporu některých tzv. menších slovanských jazyků. Bylo by hezké, kdyby motivace byla i ta, že stát, i tak malý jako je náš, potřebuje takové znalce geopolitických a kulturních areálů, tedy i slovanského, a že filologie je věda, kterou třeba vědecky, nikoli jen utilitárně pěstovat a rozvíjet; jazyk a jeho textové produkty nejsou tedy něco automatického, co každý umí. Jazyková pozice našich zástupců a funkcionářů a domácích politiků v EU to průkazně dokládá a je nám z toho někdy smutno. Pozice některých našich politiků v jazykové struktuře EU, znalost slovanské filologie v rámci EU, na Balkáně a ve východní Evropě a Asii je tedy conditio sine qua non.

Struktura mezinárodní slavistiky se za poslední desetiletí značně změnila: filologie se stala spíše služebnou v komplexních badatelských centrech. Zde bychom měli podporovat tendenci, že bez filologie se neobejde ani stát, ani jeho politika, ekonomika a kultura. A že slovanská filologie s areálovým přesahem je něco velmi důležitého a nezastupitelného. Opakovat, že se to takto necítí, je zbytečné a verifikovat tento smutný fakt ani nemusíme. V naší zemi má slavistika celkem slušnou pozici – v porovnání s některými jinými zeměmi, ale to by mělo být v zemi, kde se hovoří slovanským jazykem, samozřejmé. Stav naší slavistiky však není uspokojivý – nejde ani o výsledky bádání, ale spíše o situaci komunikační disperze, izolace a ostrakizace: v podstatě existují různé diskurzní skupiny, které neuznávají ty druhé, není tu přímý střet, jen mezi úzkými skupinkami. Proti tomu nedělá nic – spíše to prakticky podporuje – i slavistická mezinárodní organizace. Zejména komunikační a organizační stavba české a mezinárodní slavistiky je neuspokojivá: jako by se sem promítaly zlozvyky dnešní politiky. I slavistika se stává kolbištěm boje o moc ve vědě. Jak jsem se dočetl, naše setkání v Telči někteří označují jako konferenci ČAS, přičemž jde však o kongres českých slavistů. Slova „konference“ a „kongres“ jsou významově blízká, takřka identická. Jde opravdu o kongres českých slavistů, ČAS je sice organizátorem kongresu a, jak se všeobecně ví, organizačně v minulosti i dnes pokrývala a pokrývá řadu akcí různých pracovišť. Mezi účastníky představují členové ČAS menšinu – i proto, že jsou tu jako hosté slavisté zahraniční. Kongres je otevřený, pozvánku dostaly desítky slavistů a prostřednictvím známé adresy a databáze Slovanské knihovny další desítky: jiným to bylo sděleno ústně i písemně.

Otevřenost je jediným způsobem, jak diskutovat o společných problémech a zájmech, o věcech kontroverzních: zatím se to příliš nedaří. Hovořit o grantech apod. by asi bylo zbytečné: všichni na to mají názor; ti, co je stále dostávají, samozřejmě mlčí, a ti druzí také, aby neztratili naději. Takže si o tom myslím to, co drtivá většina, ale neřeknu ani já nic, i když nikoli z uvedeného důvodu. Základním problémem naší země a obávám se, že jde o věc obecnější povahy, je – při vší skromnosti a pokoře – pocit nespravedlnosti. Co může být jeho vyústěním si nedokážu představit. Mluvím obecně, ale myslím i na naše disciplíny obecně a slavistiku zvláště.

Vážení přátelé, vítám Vás a zdravím. Věřím, že právě zde tyto problémy společnými silami otevřeme a trošku překonáme, že bude aspoň tu atmosféra přejícná, diskusní, polemická, ale hlavně lidská. Neboť jako ve všem – klíčem k dobrému životu a dobré vědě jsou nejen dobří vědci, ale také dobří lidé.