Se jménem Karla Čapka, jehož kulaté výročí úmrtí bylo u nás vícekrát a také někdy podivuhodně připomenuto, jsem se setkal v knihovně svých učitelských rodičů někdy ve věku 13–14 let, když jsem si prolistoval a poté fascinován přečetl Válku s mloky vydanou v 50. letech 20. století vzápětí po proslulé studii Sergeje Nikolského, který tak, aniž si to tehdy uvědomoval, umožnil u nás Čapka, buržoazního, „hradního“ autora znovu alespoň výběrově vydávat. V tom jsme se dosud nepoučili, v té neodvaze, stádnosti, fanatismu a davovosti, která této zemi přinesla tolik neštěstí, tragédií a zničených životů. Válka s mloky vyšla u nás před válkou naposled u F. Borového (1939), potom v letech 1945, 1947 a 1949 tamtéž, posléze až 1953 zásluhou již zmíněného Sergeje Nikolského, jehož text pro nakladatelství Čs. spisovatel hbitě přeložila K. Jiroudková; v pozdějších vydáních ji poznámkami opatřil znalec Čapkova díla, zvěčnělý Miroslav Halík, předmluvy psali František Buriánek a Jan Cigánek, ale to už se mohlo – potom se – jako u nás vždy – s Válkou s mloky roztrhl pytel včetně Kohoutovy musical mystery, ale to už jsem přestal tuto vybuchlou konjunkturu sledovat. Na Nikolského, který nám Čapka nejméně pro dvě generace zachránil, jsem však nezapomněl. Jednak jsem se s ním osobně seznámil, jednak jsem sledoval jeho pokračující dílo, které svými objevy z české literatury vypálilo českým bohemistům nejeden rybník.¹ Karel Čapek se mi pak vracel v klíčových, přelomových momentech: znovu v roce 1968, kdy jsem si přečetl nové vydání Hovorů s T. G. M. v situaci, jež mě svými politickými a osobními událostmi poznamenala na celý život, ale ani později mi Čapek nezmizel, leč přece jen se některé věci zase nevydávaly a zvrat přišel až v druhé polovině 80. let a také v roce 1989, kdy jsem se ve východním Berlíně zúčastnil mezinárodní konference o Čapkovi; byla to podivuhodná událost, neboť s Berlínem jsem měl už nějakou dobu své zkušenosti. Tentokrát čas už oponou trhnul a korouhvičky mnohých se povážlivě zakývaly. Byla tam z německé i české strany opravdu politicky signifikantní, vskutku zajímavá sestava, jež se projevila i v dalších měsících a letech – to se mi stávalo častěji, že jsem byl přítomen akci, která soustřeďovala něco v budoucnu důležitého. K tomu se jistě vrátím v jiné souvislosti; nyní jen vzpomenu skvělé postavy tehdejšího děkana Filozofické fakulty tehdejší Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykova) v Brně prof. Jana Chloupka, který zde dostal od Němců ocenění, ale ještě nevěděl, co ho během pár měsíců a roků čeká. Čapek byl tenkrát zase předmětem sváru i zbožnění, až mi to bylo trochu protivné, ale dobře jsem věděl, že Čapkova chvíle ještě přijde, nebo, ostřeji řečeno, na Čapka zase jednou dojde – v kladném i záporném slova smyslu.² Bohuslavu Bradbrookovou jsem poprvé potkal v roce 1990 v severoanglickém Harrogatu na kongresu ICCEES (tehdy se ta organizace jmenovala ještě ICSEES – tedy International Council for Soviet and East European Studies – také zde byly zajímaví lidé a vzrušující události, zrovna tak překvapující jako paradoxní – i o tom napíšu jinde), později jsem se s ní setkal roku 1998, kdy jsme spolu navštívili nyní již zvěčnělého bohemistu Jamese Naughtona (1950–2014) v Oxfordu, který na její dotaz stran oživení Čapka v Británii reagoval tak, že to mohou rozhodnout nové dobré překlady. To už měla v podstatě v ruce svou za vlastní peníze vydanou knihu o Karlu Čapkovi, jíž se ho pokusila také oživit – ale v ostrovním království se jí dostalo spíše sžíravé kritiky, již ostatně očekávala. Zato u nás vyšla její kniha v kvalitní redakci a byla přijata s velkým porozuměním. Pozval jsem autorku do Brna – o tom opět jindy.³ Bylo však jasné, že někdejší sláva bratří Čapků na ostrově již dávno pominula; nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Čapkovým osudem bylo a je vyčnívat a stávat se tak terčem střelby – takový osud někteří jedinci vskutku mají a nemusí být ani tak významní; každá jejich maličkost, jakýkoli úspěch a názor vyvolávají závist a otevřenou nebo skrytou zášť. Střelci byli a jsou různí a v různých dobách své zbraně nabíjeli různým střelivem a vytýkali mu všelicos: jednou to byl hradní přitakávač, podruhé buržoazní spisovatel, potřetí byl odpůrcem komunismu, jindy zase vůbec nebyl spisovatel, jen „pouhý“ žurnalista nebo nedokázal pojmout odvrácenou tvář lidství, která živila nedemokratické proudy 20. století. I dnes si někteří kladou za úkol Karla Čapka demytizovat. Sám nemám to moderní pojetí mýtu rád: spíše se přikláním k tradicionalismu pojetí Steblina-Kamenského, jenž za mýtus pokládá jen uzavřenou, leč inspirativní etapu lidského myšlení, než J. M. Meletinského, který mýtus rozeznává i dnes, i když jde spíše o metaforu mýtu.⁴ Tedy když dnes není mýtus a mýtotvorba, je zbytečné volat po demytizaci. Těžko lze říci něco překvapivějšího o autorovi Bílé nemoci, právě Války s mloky a Matky, než že nepostihl odvrácenou stranu lidství, i když je pravda, že tato odvrácená tvář – ač ji dobře viděl – nepatřila do jeho světa. Velikost spisovatele se pozná také podle toho, jak často se o něm mluví, jak intenzivně se stává předmětem diskusí, jak jeho dílo přesahuje svou dobu. U Karla Čapka k tomu navíc přistupují projevy snažící se jeho význam všelijak umenšit, rozmělnit poukázáním na jeho slabiny (kdo je nemá?): jednou to bylo nepochopení dělnického hnutí, podruhé idealismus a bezzubý humanismus, idyličnost a pragmatismus. Takže možná jeho kritika tvrdými oponenty za druhé republiky byla oprávněná, neboť nepojal tu odvrácenou tvář lidství? Dobový tisk je toho nehynoucím dokladem. Čapkova cesta u nás vedla od oslavy ke kritice, polemice až ostrakizaci za časů minulého režimu, později k novému objevování, ale i nové kritice a odsudku: na Čapka zase došlo – nebyl prostě tak významný; co zbylo z Čapkova humanismu, znamená, že se nám nedochoval jeho humanismus celý, ale pouze jakýsi jeho zbytek. Je zajímavé, že všechny tyto výhrady k Čapkovi (jakkoli on sám jistě není nedotknutelný a není třeba jej idealizovat, víme přece o jeho účelových cestách po Anglii a na Sever, jimiž sledoval i pragmatický cíl, často něco záměrně neviděl, třeba švédský nacismus, jak dokázala studie žáka česko-švédské bohemistky z Lundu Miroslavy Slavíčkové, skutečný vztah některých britských kruhů k Československu, ale vždy k těmto zemím projevoval nepředstíranou lásku a idealizace je koneckonců zcela legitimní literární prostředek) svědčí spíše než o podstatě a povaze Čapka a jeho díla o autorech těchto názorů. Ostatně demytizovat talenty bylo v české povaze od časů útoku na Jiřího Wolkra; stačí si přečíst paměti nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta. A nejlepší práci o Čapkovi – snad s výjimkou Klímovy⁵ – napsal Slovák.⁶ Dalo by se říci, že Čapek má tedy schopnost fungovat i jako lakmusový papírek estetických, literárně kritických a politických názorů, je také zrcadlem lidského profilu autorů a obvykle vytváří jasnou dělicí čáru. Také se zapomíná, co Čapek přinesl našemu literárnímu umění: že vytvořil žánrově originální povídky a romány, stejně jako dramata, a hlavně moderní český básnický jazyk, jak dosvědčují sami básníci, kteří se k tomu nejednou vyjadřovali, například V. Nezval. Vytýká se mu schematismus, jednoduchost, ale vše na světě je vlastně opravdu jednoduché, řešení jsou prostá, jen je třeba odvážit se je objevit, formulovat a potom s odvahou uskutečňovat – je to ostatně Čapkova pragmatická poetika českého neoklasicismu. Stejné věci ho tedy potkaly i v roce jeho jubilea roku 2018. Snad je to proto, že Čapek je vždy neuvěřitelně aktuální, že doslova šokuje tím, jak je současný a jak jeho díla přesahují do různých dob. Také proto jsem si dovolil citovat zase z ruského překladu Války s mloky pro ruský literární časopis jako doporučenou četbu na Vánoce, i když to není příliš uklidňující.⁷ Zdá se, že právě tou šokující aktuálností tolik provokuje, dráždí a nutí k jeho umenšení – tak geniální přece spisovatel ani být nesmí. Čapek a jeho humanismus nám už nedostačuje, neboť nedokázal něco pojmout, ale spíše bychom se měli ptát – v souvislosti s novými nebo staronovými pohledy na Čapka – co zbylo z humanismu našeho nebo jejich: jde jen o to, kdo je ve hře. Čas letí, opouštějí nás naši blízcí a drazí, stejně jako nás kdysi opustil Karel Čapek – na pokraji apokalypsy, genocidního ohrožení národa, o čemž dnes raději nikdo ani neví. Čapek to ve svém díle do značné míry předvídal – ostatně stejně jako další vývojové peripetie. Jeho X, jenž ve Válce s mloky varoval, však nebyl vyslyšen. Na Karla Čapka v blízkém budoucnu zase dojde, zase osloví, v jaké souvislosti – to nemůžeme vědět. Jen si na to prosím vzpomeňme.

Ivo Pospíšil