Ivo Pospíšil

Jiří Jírovec (roč. 1941) je povoláním analytický chemik, který tři roky před listopadem 1989 opustil tehdejší Československo, odešel do Kanady a tam pracoval ve společnosti Atomic Energy of Canada. Později se začal vracet, zapojoval se do našeho společenského života. Jeho zkušenost je zajímavá nejen tím, že poznal oba společenské systémy, ale že zažil v podstatě celou tzv. normalizaci zevnitř, což ovšem nemohli poznat naši posrpnoví exulanti. Právě tím je jeho vyprávění osobité. V jeho medailonu je napsáno, že většinu času tráví nyní u nás. Jeho poměrně útlá knížka Mé přítelkyni (Praha: Petr Štengl 2017) je polemikou s některými knihami o Československu před rokem 1989, které považuje za jednostranné. Vychází z vlastní životní zkušenosti, kterou se snaží zobecnit: člověk, který ohmatal oba systémy, srovnává, kritizuje, analyzuje, komentuje a dochází k závěrům. Lze samozřejmě namítat, že stejně jako v knihách těch, s nimiž polemizuje, je jeho zkušenost omezená: problémem je také to, že lidé žili jinak, jejich profese nebyla tolik spojena s kulturou a vůbec humanitní oblastí, kde se mohla mnohem více projevovat ideologická represe, takže jeho pohled musí být jiný než pohled těch, kteří byli novináři, umělci, herci, učiteli. Nicméně je dobré se o takovém pohledu dovědět a samostatně zhodnotit. Jírovec je autentický a nabízí alternativní pohled stylizovaný jako vyprávění mladé přítelkyni. Má vlastní, dnes ne zcela běžné názory na socialismus, rok 1968, normalizaci, na Chartu i Antichartu, na svět intelektuálů i „řadových“ občanů. Přináší i víceméně objektivní údaje, současně nepopírá subjektivitu svého vidění a rozhodně nepůsobí jako povrchní propagandista, což o řadě jiných podobných knih včerejška i dneška říci nelze. Jeho knížka volně souvisí s nedávnými pracemi historiků mladší generace, kteří minulou dobu, zejména léta tzv. normalizace nebo konsolidace, hodnotí diferencovaně, historicky konkrétně, aniž by ztráceli ze zřetele reálné kontury politického systému, vycházející z osobní zkušenosti řadového občana i z detailnějších analýz nejen ideologie, ale především ekonomiky a sociální politiky. I když Jírovec nemůže nabídnout vědecký pohled a ani ho nepředstírá, je jeho svědectví – zejména s ohledem na zkušenost ze dvou společenských systémů – hodno čtenářské pozornosti, zejména mladých lidí.