Dana Ferenčáková

Když v r. 1917 Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) obdržel v Londýně pozvání od svého přítele Pavla Miljukova (1859–1943), který byl v té době ministrem zahraničí v Prozatímní vládě hraběte Georgie Lvova (1861–1925), ochotně je přijal. Jeho záměrem bylo získat v Rusku podporu pro svou představu o uspořádání poválečné Evropy, a tedy o rozbití Rakousko-Uherska, jehož národy by tím získaly nezávislost. Za bezprostřední úkol však považoval uspořádání poměrů v Československé národní radě a získání souhlasu Prozatímní vlády s formováním československých legií na území Ruska.

Masaryk přijel do Petrohradu v květnu 1917 a zdržel se v Rusku až do března 1918. Miljukov právě z vlády odstupoval a v červenci 1917 knížete Lvova nahradil v premiérském křesle Alexandr Kerenskij (1881–1970). Pro Masarykovu misi to však nemělo převratný význam, protože v Rusku bez přerušení pokračoval v jednání s velvyslanci Francie a Velké Británie a s jejich vojenskými zmocněnci.

Z ruských významných osobností Masaryk vyhledal Maxima Gorkého a kontaktoval takové politiky a oficiální představitele, s nimiž sympatizoval a od nichž očekával vstřícnost. Setkal se například s menševikem Georgijem Plechanovem (1856–1918), s liberálním představitelem strany konstitučních demokratů (kadetem) Peterem Struvem (1870–1944) a nejčastější pracovní jednání míval s Pitirimem Sorokinem (1889–1968, zemřel ve Winchesteru v Massachusetts), který byl v té době tajemníkem premiéra.

Ačkoli byl Masaryk o generaci starší, se Sorokinem měl mnoho společného. Oba byli vysokoškolskými profesory, kteří byli obeznámeni s intelektuálním prostředím univerzit, oba získali zkušenost jako poslanci parlamentu a oba měli pochopení pro sociální dimenzi politiky. Pitirim Sorokin byl členem strany socialistů-revolucionářů (eserů) stejně jako premiér Kerenskij. Názory této strany tlumočil měsíčník Vůle lidu (Воля народа), jehož byl Sorokin redaktorem. A konečně Masaryka s esery spojoval také názor na demokratické uspořádání státu, který Kerenskij vyjádřil tím, že v Rusku vyhlásil demokratickou republiku v září 1917.

Pro další vztahy mezi T. G. Masarykem a P. A. Sorokinem mělo význam i to, že oba svou vědeckou kariéru zahájili zpracováváním sociologických témat. Masaryk se habilitoval na Vídeňské univerzitě v r. 1879 prací o sebevražednosti, kterou zkoumal z hlediska sociologického a nábožensko-etického. Obhajoba tohoto tématu Masarykovi umožnila získat na univerzitě postavení soukromého docenta. Sorokin uveřejnil v r. 1913 publikaci „Zločin a trest, statečný čin a odměna“, což mu umožnilo, aby se stal magistrem trestního práva na Petrohradské univerzitě v r. 1916. Po obhajobě disertační práce „Systém sociologie“ se stal na téže univerzitě doktorem sociologie v r. 1922. Jeho další osudy však byly utvářeny především historickými okolnostmi, souvisejícími s první světovou válkou a následnou ruskou revolucí.

Turbulence únorové i říjnové revoluce a občanské války vyhnaly z Ruska do zahraničí jednak množství představitelů její mladé generace a jednak výkvět její inteligence. Jedním z prvních, kdo požádal československou vládu o pomoc, byl baron Petr Nikolajevič Wrangel (1878–1928), když po ústupu své armády z Krymu sám emigroval do Istanbulu v listopadu r. 1920. V lednu 1921 se obrátil dopisem na poslance Karla Kramáře (1860–1937) s prosbou, aby byl nápomocen přibližně tisícovce mladých lidí, bývalých bělogvardějských důstojníků, kteří by měli zájem studovat na českých vysokých školách. Jeho naděje na Kramářovu pomoc se opíraly o to, že jeho manželka, ruská kněžna Naděžda Nikolajevna, rozená Abrikosová, byla činná v mnohých dobročinných organizacích.

Další osobností, která vypomáhala mladým ruským emigrantům při jejich prvních krocích v ČSR, byl Alexej Stěpanovič Lomšakov (1870–1960, zemřel v Praze). Inženýr Lomšakov byl vyslán do Prahy ještě Děnikinovou vládou, avšak po porážce Děnikinovy armády v listopadu 1919 a po rezignaci Děnikina na velitele armády v r. 1920 Lomšakov už v Praze zůstal. Soustředil se především na vytvoření příznivých podmínek pro ruskou mládež, která ve válečných zmatcích byla nucena opustit svou vlast. Sám byl uznávaným strojním inženýrem, odborníkem na tepelnou energetiku, jehož zdokonalené parní soustrojí získalo medaili na výstavě v Paříži v r. 1900. Na pražském sjezdu ruských akademiků v říjnu 1921 byl zvolen do vedení Svazu ruských akademických organizací v zahraničí a jako reprezentant těchto osobností začal vyjednávat s československou vládou o tom, aby pomohla vytvořit podmínky pro studium ruské mládeže v Československu. Byl jedním z iniciátorů Ruské pomocné akce v ČSR a jako předseda Výboru pro zajištění vzdělávání studentů jednal především s příslušnými sekcemi ministerstva osvěty, školství a zahraničí. Dosáhl toho, že za období dvou let, od roku 1920 do roku 1922, se téměř desetinásobně zvýšil počet studentských stipendistů (z 366 na 3245). Lomšakov našel porozumění pro své úsilí zejména u prvního náměstka ministra zahraničí Václava Girsy (1875–1954), který měl bohaté zkušenosti z československých legií v Rusku.

Podobně vlivnou osobností v komunitě Ukrajinců byl Mikita Jefimovič Šapoval (1882–1932 v Řevnicích u Prahy). Byl původním povoláním lesník, ale v revolučních letech na Ukrajině byl ministrem spojů ve vládě V. Vinničenka a spoluautor Vyhlášení ukrajinské vlády o nezávislosti (tak zvaného IV. Universálu) z 22. ledna 1918, které mimo jiné vyzývalo k boji proti bolševikům. V letech 1919 až 1920 byl tajemníkem diplomatické mise Ukrajinské lidové republiky v Budapešti a pak přešel do Prahy. V letech 1921 až 1925 tam stál v čele Ukrajinského společenského výboru a na ukrajinskou mládež pamatoval tím, že byl spoluzakladatelem jednak Ukrajinského technicko-hospodářského institutu v Poděbradech (existoval od 1932 do 1945), jednak Ukrajinského pedagogického institutu M. Dragomanova v Praze (působil od 1923 do 1933). Jako předseda pražského Ukrajinského sociologického ústavu vedl čilou korespondenci s Pitirimem Sorokinem. Po jeho odjezdu z Prahy se s ním pak Šapoval opětovně setkal při své cestě do USA v březnu 1927. V Praze M. Šapoval napsal politologickou studii „Cesta osvobození“ (vydala Nová Ukrajina v Praze – Berlíně 1923) anebo učebnici „Obecná sociologie“, která však vyšla tiskem až v r. 1996.

Autorka článku o vlivu Ruské pomocné akce na život ruského společenství v zahraničí V. J. Vološinová (БАБКА – ЗОЛОТАРЕВ, 2012, s. 42–43) uvádí, že v letech 1921 až 1934 v ČSR buď úplně vystudovalo anebo dokončilo své vzdělání 4862 ruských studentů a pro jejich vzdělávání bylo založeno 6 různých škol: Ruská právnická fakulta v r. 1922 (která existovala do r. 1929 a pak byla začleněna pod Karlovu univerzitu), dále Ruský pedagogický institut J. A. Komenského (1923 až 1926), Ruský institut zemědělské kooperace (1921 až 1930), Ruská lidová univerzita (1923 až 1930), Účetní kurzy, založené r. 1923, ale přejmenované později na Ruský obchodní ústav, a konečně Ruská vysoká škola dopravní a železniční (1922 až 1933). K výuce v těchto školách bylo přizváno více než sto ruských profesorů, takže v ČSR v té době pracovalo 127 ruských vědců, z nichž většina vyučovala na uvedených školách. Kolem těchto škol vyrůstala postupně síť knihoven, laboratoří, archivů a diskusních kroužků, v nichž se soustřeďovaly badatelské aktivity. Podle informace V. J. Vološinové vláda ČSR celkem vynaložila v letech 1921 až 1937 na potřeby ruských emigrantů více než 500 milionů českých korun. Počet emigrantů z Ruska a Ukrajiny dosahoval přibližně 30 000 osob. Významnou pomoc jim také poskytoval Československý červený kříž, jehož dlouholetou předsedkyní byla Masarykova dcera Alice Masaryková (1879–1966, zemřela v Chicagu). Jako funkcionářka Studentského svazu rovněž iniciovala založení sociologické sekce v této studentské organizaci.

V samotném Rusku ve dvacátých letech mnohde dosáhl rozvrat takového stupně, že obyvatelstvo hladovělo. Hlubokou nespokojenost se situací vyjadřovala především inteligence. V průběhu roku 1922 se konalo několikero oborových sjezdů, na nichž byla ostře kritizována politika vlády. Tak například v březnu se sešli agrárníci, v květnu se konal sjezd lékařů a geologů, v říjnu sjezd rolnických kooperativů. Na jejich aktivity reagoval Vladimír Iljič Lenin (1870–1924) tím, že v březnu napsal článek „O významu bojovného materialismu“ (О значении воинствующего материализма), otištěný toho roku ve 3. čísle časopisu „Под знаменем марксизма“. Následoval Leninův dopis Felixi Dzeržinskému o vypovězení „kontrarevolučních sil“ do zahraničí. Tutéž žádost pak Lenin adresoval Všeruskému výkonnému výboru, načež Prezidium tohoto orgánu vydalo dne 10. 8. 1922 Dekret o vysídlení osob, které se zúčastnily kontrarevolučního vystoupení a vztahoval by se na ně jinak trest vazební izolace nad 2 měsíce.

Ukázalo se, že svolavatele uvedených sjezdů, profesory vysokých škol a další hlavní představitele a mluvčí různých skupin inteligence čeká vyhoštění, jejich majetek bude zabaven a před odjezdem budou vyhnanci nuceni podepsat prohlášení, že se nevrátí do SSSR pod hrozbou trestu smrti. Seznamy osob byly sestavovány v Moskvě, Petrohradě, na Ukrajině a v Gruzii, celkem se jednalo o více než 200 intelektuálů a vysídlování započalo na podzim r. 1922. Z literatury je tato akce známá jako „odjezd parníku filosofů“, protože první vyhnanci byli vypraveni do zahraničí na parníku Oberburgermeister Haken, který vyplul v září 1922 z Petrohradu do Štětína, a dále parníku Prussen, který se na tutéž cestu vydal v listopadu 1922.

Mezi prvními byl vypovězen bývalý ministr průmyslu a obchodu Prozatímní vlády v jejím 3. složení a poté ministr zásobování téže vlády v jejím 4. složení, ekonom Sergej Nikolajevič Prokopovič (1871–1955) spolu se svou druhou ženou, spisovatelkou Kateřinou D. Kuskovou (1869–1958). Byl odborníkem na statistické výpočty ruského národního důchodu a po únorové revoluci byl také členem Všeruské rady družstev. Oba manželé byli zakladatelé a funkcionáři organizace Pomgol (na pomoc hladovějícím), která však byla prohlášena za protibolševickou. Proto byl S. N. Prokopovič zatčen 22. 9. 1922 za špionáž a vypovězen. Usadil se nejdříve v Berlíně, kde ve dvacátých letech působilo jeho vydavatelství Кооперативная мысль, spolupracující s jeho Ekonomickým kabinetem. Tato instituce v roce 1924 přesídlila do Prahy a ke spolupráci tam přilákala řadu dalších exulantů.

Na parníku Oberburgermaister Haken cestoval také filosof Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874–1948 v Clamart u Paříže) anebo etnograf a historik Alexandr Alexandrovič Kizevetter (1866–1933 v Praze). Oba vyhoštění profesoři se na dlouhou dobu usadili v Praze, kde přednášeli a publikovali.

V září 1922 byl vyhoštěn rovněž Pitirim Sorokin s manželkou, který byl nucen odjet vlakem přes Rigu do Berlína. Mraky nad jeho hlavou se stahovaly již delší dobu a zejména varovné bylo to, že sice obdržel povolení k vycestování na Mezinárodní sociologický kongres v Itálii, konaný v říjnu 1921, ale těsně před odjezdem mu byla cesta znemožněna, přičemž mnozí další ruští delegáti kongresu byli zatčeni a obviněni z nepřátelského spolčování.

V době od 8. června do 7. srpna 1922 probíhal v Moskvě výstražný proces s pravicovými esery, obviněnými z pokusu o vojenské svržení bolševické vlády a z atentátu na V. I. Lenina v r. 1918. Proces s 32 osobami byl z větší části zinscenován, avšak vynesené rozsudky byly varovné. Dvanáct osob, které neprojevily lítost, bylo odsouzeno k trestu smrti, další podle míry provinění k vězení buď na dobu deseti anebo pěti let či na dva roky. Rozsudek smrti byl později změněn na desetiletý žalář. Proces byl pozoruhodný tím, že při něm byli přítomni představitelé Kominterny, např. Němec Kurt Rosenfeld (1877–1943), Belgičan Emile Vandervelde (1866–1938) anebo Ital Antonio Gramsci (1891–1937). Z českých komunistů se procesu účastnil poslanec Alois Muna (někdy psáno Múňa, žil 1886–1943), zvolený do ÚV Komunistické internacionály jako kandidát v listopadu 1922. Proces byl varováním i pro profesora Sorokina jako bývalého esera.

Pitirim Sorokin se však narodil pod šťastným znamením a jeho štěstěna ho již neopustila. Po příjezdu do Berlína v r. 1922 brzy obdržel dopis od někdejšího kolegy a přítele, který se však do té doby již stal československým prezidentem – od Tomáše Garrigue Masaryka. Manželé Sorokinovi byli prezidentem pozváni do Prahy a s vděčností toto pozvání přijali (СОРОКИН, 1992, s. 145). Usadili se v Horních Černošcích u Prahy a Pitirim Sorokin se pohroužil do práce. Jako přesvědčený sociální revolucionář (eser) se zajímal především o situaci ruského venkovského obyvatelstva a jedna z jeho prvních publikací v Praze byla „Agrární ideologie“ (Идеология аграризма), která byla vydána rusky nakladatelstvím Chutor v Praze v r. 1924 u příležitosti založení Mezinárodního agrárního byro. Do čela tohoto mezinárodního orgánu rolníků se postavil premiér ČSR Antonín Švehla (1873–1933), který byl od r. 1919 předsedou agrární strany.

Další prací Pitirima Sorokina, kterou rozpracoval již v Petrohradu v r. 1922 a ve které pokračoval v Praze, bylo rozsáhlé dílo „Sociologie revoluce“. V jejím záhlaví je uvedeno, že za možnost sepsat a vydat tuto publikaci srdečně děkuje prezidentu ČSR T. G. Masarykovi, jeho dceři Alici Masarykové, ministerskému předsedovi Antonínu Švehlovi, ministru zahraničí Dr. Edvardu Benešovi a jeho tajemníkovi Dr. Václavu Girsovi, který se administrativně zabýval ruskými exulanty. Vděčnost vyjadřuje i poslanci Karlu Kramářovi, který byl znám mimo jiné tím, že podporoval Ruský demokratický studentský svaz, a senátoru Václavu Klofáčovi za všeobecnou podporu ruských emigrantů.

Autor knihy „Sociologie revoluce“ P. Sorokin přistupoval ke zkoumání revolučních jevů především jako sociolog a jako odborník na sociální stratifikaci a sociální mobilitu. Analytický tón textu však v závěru knihy přechází ve vášnivé obvinění z hospodářského rozvratu a demoralizace země v průběhu revoluce a občanské války. Nejtíživěji Sorokin snáší to, že v důsledku diktátu bolševiků je potlačováno svobodomyslné intelektuální prostředí a trpí duchovní život v zemi.

Během Sorokinova pobytu v Praze kniha jako celek nebyla v ČSR vydána, ale překlad úvodní kapitoly od Václava Smetánky byl zveřejněn v časopise Parlament. Anglicky vyšel tento text pod názvem The Sociology of Revolution poprvé v r. 1925 ve Philadelphii a Londýně a rusky byl vydán pod názvem Социология революци v reprezentativním provedení vydavatelství РОССПЭН v roce 2005. V Praze v r. 1922 Sorokin také přepracoval a vydal svou disertační práci Systém sociologie.

Z Československa se Sorokin přesunul do USA, když se mu naskytla příležitost přednášet o ruské revoluci na univerzitě v Minnesotě. Do USA dorazil 3. 11. 1923 a po půl roce v březnu 1924 za ním přijela i jeho manželka Jelena. V roce 1930 již obdržel americké občanství a v letech 1931 a 1933 se manželům narodili postupně synové Petr a Sergej. Pro čtyřčlennou rodinu si manželé koupili dům na okraji lesní rezervace ve Winchesteru. Pobyt celé rodiny v USA přinesl Pitirimu Sorokinovi dostatek klidu a pohody, což bylo nezbytné jak pro vědeckou práci, tak pro působení ve veřejném životě.

V r. 1927 vydal v USA knihu Social Mobility a v průběhu třicátých let pracoval na svém stěžejním díle Social and Cultural Dynamics. Tři díly objemné publikace byly vydány v USA v r. 1937 a čtvrtý díl spatřil světlo světa v r. 1941. Zkrácená varianta knihy se opětně objevila na knihkupeckých pultech v r. 1957. V ruském překladu toto klasické dílo z oblasti sociologie a kulturologie bylo vydáno Křesťansko-humanitním institutem v Sankt-Petěrburgu až v r. 2000. Autorovi kniha přinesla mezinárodní uznání například tím, že byl jmenován prezidentem Mezinárodního sociologického ústavu a čestným členem několika dalších institucí. Další významnou Sorokinovou publikací byla kniha The Crisis of our Age, vydaná Harvardovou univerzitou roku 1947, kterou v ruském překladu zveřejnilo nakladatelství ИСТИ РАН teprve v r. 2009. Sorokinova autobiografie s názvem A Long Journey vyšla v USA v r. 1963 a nakladatelství Московский рабочий ji vydalo pod názvem Дальняя дорога v r. 1992.

Hlavní náplní práce P. Sorokina v USA však byla univerzitní přednášková činnost. Z pracoviště v Minnesotě přešel na Harvardovu univerzitu v Cambridge ve státě Massachusetts, když r. 1931 na ní byla založena fakulta sociologie, kterou Sorokin řídil až do r. 1942. V letech 1931 až 1959, kdy odešel do důchodu, byl vůbec prvním učitelem sociologie na této instituci a v r. 1965 byla jeho práce oceněna i tím, že stanul v čele Americké sociologické asociace jako její prezident. Již jako světoznámý sociolog napsal a vydal v r. 1959 knihu Vláda a mravnost, kterou zaslal několika prezidentům a mimo jiné i premiérovi N. S. Chruščevovi (1894–1971), od nichž získal děkovné dopisy. Na XIX. sociologickém kongresu v Mexiku v září 1960 pak pronesl řeč O vzájemné konvergenci SSSR a USA na cestě ke společnosti smíšeného sociokulturního typu, kterou vzápětí otiskl v německém časopisu Zeitschrift fur Politik Adolf Grabovski (1880–1969), zakladatel německé geopolitické školy, což vyvolalo mimořádný ohlas a objevily se překlady do dalších jazyků (СОРОКИН, 1992, s. 221–223). Ruský překlad zveřejnil časopis Независимая Россия, vycházející v New Yorku.

Během pobytu v USA Sorokina nadále spojovaly mnohé osobní vazby s Československem. Zejména byla trvalá a častá jeho korespondence s Mykytou Jefimovičem Šapovalem (1882–1932), který stál v čele Ukrajinského sociologického ústavu v Praze a jehož spolupracovníkem a dopisovatelem zůstal Sorokin až do třicátých let.

Z dopisů vyplývá, že Sorokin se živě zajímal o českou sociologii a její reprezentanty, jako byli například Masarykovi žáci Břetislav Foustka (1862–1947), první profesor sociologie na Karlově univerzitě v Praze od r. 1919, nebo Emanuel Chalupný (1879–1958), docent sociologie na Masarykově univerzitě v Brně. Dotazoval se rovněž na svého přítele Arnošta Inocence Bláhu (1879–1960), s nímž se znal ještě z pobytu v Československu. Bláha působil na brněnské filosofické fakultě nejen jako profesor, ale v letech 1931 až 1932 také v roli děkana. Filosofu a sociologovi Josefu Královi (1882–1978), který stál v čele pražské sociologické skupiny a který svou statí „Sociální vědy a jejich třídění“ uvedl vydávání revue Sociální problémy, Sorokin věnoval české vydání knihy Krise našeho věku s datací r. 1947.

Pro poválečnou dobu bylo příznačné, že hned za osvobozujícími jednotkami Rudé armády v roce 1945 kráčely složky sovětských tajných služeb. Už v červnu 1945 skupina ukrajinské NKVD byla vyslána do ČSR, aby vyhledala a přivezla do SSSR tzv. Ukrajinský archiv. Tyto záznamy totiž mohly posloužit sovětské vládě proti nepohodlným osobnostem v budoucnu. Byly to dokumenty shromážděné exilovými ukrajinskými organizacemi a jednotlivci, soustředěné v Ukrajinském historickém kabinetu v Praze. O vydání archivu jednala československá vláda 14. 8. 1945 za přítomnosti ministra kultury Zdeňka Nejedlého (1878–1962), ministra vnitra Václava Noska (1892–1955) a premiéra Zdeňka Fierlingera (1891–1976) a s vydáním archivu vyslovila souhlas. Předání dokumentů proběhlo 18. 8. 1945 za dohledu velvyslance SSSR V. Zorina a neutříděný archiv byl vyvezen do Kyjeva. Zde se nacházel v uzavřených depozitářích a pro veřejnost byl zpřístupněn teprve v devadesátých letech. V archivu se nacházela celá vzájemná korespondence mezi M. Šapovalem a P. Sorokinem a navíc zde byly uloženy i některé vzácné Sorokinovy rukopisy. Vzájemné dopisy Šapovala a Sorokina z let 1922 až 1931 barvitě dokreslovaly jednak osobní vztahy mezi exulanty a jednak situaci v jejich organizacích. Svědčily rovněž o šíři odborných zájmů obou těchto osobností. Poprvé v celém rozsahu byla tato korespondence uveřejněna jako příloha akademického vydání Sorokinovy knihy Социология революции. Pochvalné zmínky Mikity Šapovala a Pitirima Sorokina o sociologické škole v ČSR byly v padesátých letech pro českou sociologii nepochybně přítěží vzhledem k tomu, jaký byl tehdejší vztah sovětské moci k výše jmenovaným osobnostem.

V Sovětském svazu byla sociologie od třicátých let zapovězeným vědním oborem. V listopadu 1938 se sešel ÚV VKS(b), aby vydal usnesení, které by vymezovalo ty oblasti společenskovědních disciplin, jejichž výuka, výklad a rozvoj by byly žádoucí pro sovětskou společnost. Byl vypracován Krátký kurz dějin VKS(b), do něhož přispěl J. V. Stalin (1979–1953) statí O dialektickém a historickém materialismu a tato kniha byla prohlášena za dostačující penzum všech nezbytných znalostí z marxisticko-leninské filosofie. Povrchní a zvulgarizované vnímání sociologie jako „buržoazní pavědy“ znemožnilo na několik desetiletí její rozvoj. Sociologie jako vědní disciplina byla z vysokých škol vytlačena a jako nežádoucí se jevila právě těm, komu nebyly vhod její faktické přednosti. Umožňovala totiž získávat nikoliv spekulativní, ale reálné, důvěryhodné a kvantifikované údaje o stavu a smýšlení společnosti na základě sociologických průzkumů.

V padesátých letech na brněnské Filozofické fakultě byly do zaprášených depozitářů uloženy portréty brněnských sociologů včetně podobizny děkana fakulty Arnošta Inocence Bláhy a mezi zapomenuté knihy patřila jeho Sociologie inteligence z roku 1937, protože podle sociologa Bláhy inteligenci příslušelo významnější postavení v oblasti tvorby kulturních hodnot, než jí přisuzovala školní interpretace povinně vyučovaného marxismu-leninismu.

Cesta k neblahým změnám na vysokých školách byla otevřena hned po únorových událostech r. 1948 a zrušení sociologie jako badatelské disciplíny posvětil Zákon č. 58, schválený 18. 5. 1950. V jeho druhém paragrafu bylo řečeno: „Úkolem vysokých škol je vychovávat odborně i politicky vysoce kvalifikované pracovníky, věrné lidově demokratické republice a oddané myšlence socialismu…“ O tom, jak byl ve skutečnosti tento zákon interpretován, svědčilo prováděcí vládní nařízení z 27. 6. 1950, kterým byla například zrušena Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.

Obor sociologie se v padesátých letech na fakultách nepřednášel, od r. 1949 byly katedry sociologie postupně rušeny a jejich vyučující uvolňováni. Také na brněnské univerzitě byl v uvedeném roce sociologický seminář uzavřen sloučením s filosofickým seminářem a Arnošt Inocenc Bláha (1879–1960) byl k 1. 10. 1949 penzionován. V roce 1948 odešel z Karlovy univerzity do důchodu sociolog Josef Král (1882–1978), který již v předválečné době získal popularitu v sociologické obci tím, že od r. 1931 vydával revui Sociální problémy. V padesátých letech pak skupina J. Krále, J. Voráčka a V. Sekery založila „Společnost pro sociologická bádání“, což byl jeden z mála kolektivů, který unikl pozornosti, a tudíž mohl v omezené míře pokračovat ve své činnosti.

Jako obor vysokoškolského studia byla sociologie v ČSR nesměle oživována teprve v šedesátých letech, k čemž jistě přispěly i změny na mezinárodním poli, jak vyplývá z výše popsaného ohlasu XIX. Mezinárodního sociologického kongresu v Mexiku v r. 1960.

Pomalé vzbuzování zájmu o sociologii nastalo v ČSR poté, co Jaroslav Klofáč (1921–1981) a Vojtěch Tlustý (1921–1989) obnovili zájem o tento obor vydáním své knihy Současná empirická sociologie v r. 1959 a poté iniciovali založení sociologického pracoviště na Vysoké škole stranické při ÚV KSČ. V polovině šedesátých let tam byly vyškoleny dvě desítky sociologů pro katedry marxismu-leninismu, z nichž mnozí se tím vrátili ke své původní profesi.

Dalším prvkem institucionální obnovy sociologie bylo ustavení Československé sociologické společnosti v r. 1964 a Sociologického ústavu ČSAV v r. 1965.

Tentýž vývoj bylo možno pozorovat v SSSR, kde byla v roce 1958 založena Sovětská sociologická asociace a jejím prvním prezidentem v letech 1958 až 1959 se stal akademik Jurij Pavlovič Francev (1903–1969). O deset let později v r. 1968 vznikl Ústav konkrétních sociálních výzkumů AV SSSR, který byl v r. 1972 přejmenován na Ústav sociologických výzkumů AV SSSR.

Bylo by možno pochopit, že převratná revoluční doba většinou přináší krvavé střety mezi politickými lídry a v zápase o moc jsou nemilosrdně likvidováni jednotliví ideoví protivníci, že tato doba vyvolává vzájemnou zášť a pomstychtivost, avšak zřídka se vídá, aby spolu s oponenty byl zcela likvidován anebo oklešťován celý vědní obor, který do té doby již vešel do obecného povědomí jako integrální součást vzdělanosti. Je jistě potěšující, že i v bouřlivých dobách obor sociologie osvědčil svou odolnost a životaschopnost, ale nelze zapomínat, že její zachování bylo vykoupeno osobní statečností jejích reprezentantů.

Dodatek: V Syktyvkaru, hlavním městě Republiky Komi (Komijské republiky), byla místní univerzita pojmenovaná po Pitirimu Sorokinovi v r. 2015, aby připomínala, že P. M. Sorokin se narodil ve Vologodské gubernii ve vesnici Turja. Před vchodem do univerzity stojí jeho pomník od r. 2014.

Literatura

MASARYK, T. G. Světová revoluce. Praha: Orbis, 1925.

MOŽNÝ, I. Proč tak snadno. Praha: Slon, 2009.

PETRUSEK, M. Dějiny sociologie. Praha: Grada Publishing, 2011.

SOROKIN, P. Krise našeho věku. Praha: Tiskařské družstvo obchodníctva, 1948.

Stručný filosofický slovník. Praha: Svoboda, 1966.

БАБКА, Л. – ЗОЛОТАРЕВ, И. (eds) Сборник Русская акция помощи в Чехословакии. Прага: Славянская библиотека, 2012.

СОРОКИН, П. Дальняя дорога. Москва: ТЕРРА, 1992.

СОРОКИН, П. Идеология аграризма. Прага: Хутор, 1924.

СОРОКИН, П. Социология революции. Москва: РОССПЭН, 2005.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a – aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst – získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz