Název představení: Prezidentky

Uvádí: HaDivadlo

Autor: Werner Schwab

Režie: Kamila Polívková

Premiéra: 6. září 2019

Když člověk umí správně šetřit, může si život taky mnohem líp rozvrhnout. Šetřit se dá na všem. Místo filtru se dá v kávovaru použít například toaletní papír, a místo toaletního papíru se dá použít i novinový papír, a ten najdeš na schodišti, tam, kde se ukládá papír na sběr starého papíru… A pokud jde o mne, já si kafe odepřu vůbec, protože já kafe naštěstí naprosto nesnáším. Ale Herman ty svoje housky s játrovým salámem nespolkne, dokud je nemůže spláchnout černou kávou, jak říká. Jako by houska s játrovým salámem byla lidská stolice a jeho břicho záchod. […] Já se nedávím, opravdu ne, když sahám do mísy, já to beru jako oběť pro našeho Pána Ježíše Krista, který za nás umřel na kříži. Ti nóbl lidi z dobrých domů se mě vždycky ptají, jestli si nechci vzít gumové rukavice, protože oni mají způsobné chování a dobré vychování. Ale Marjánka říká NE, protože když Pánbůh stvořil celý svět, stvořil i páchnoucí lidskou břečku. […] Ale život potom nestojí za to, aby se žil, když u všeho, na co se člověk podívá, leží hned vedle smrdutá stolice. V životě je málo hezkých věcí, a sotva člověk po těch hezkých věcech šáhne, hned zase drží v ruce hromadu hoven.

V září loňského roku uvedlo HaDivadlo prvotinu rakouského dramatika Wernera Schwaba v režii Kamily Polívkové. Jedno z nejznámějších Schwabových děl není českému publiku neznámé, v Brně ho však mohli diváci shlédnout naposledy téměř před 20 lety. Premiéra byla původně plánovaná v předcházející sezóně Práce, zabývající se smyslem, efektivitou a hodnotou práce v dnešní globální společnosti a vlivem individualizace (osobní úspěch) a pragmatické ekonomiky (výška příjmů) na mezilidské vztahy, nakonec se ale překlenula do 45. sezóny s názvem Zdroje.

Schwab vyrůstal a studoval v Grazu (Štýrském Hradci) od 60. let minulého století, tehdy ještě v prostředí výrazně poznamenaném katolickými dogmaty a bigotní atmosférou, jejichž kritika je přítomna ve všech autorových hrách. Publikum šokoval už při studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Grazu a později ve Vídni, kdy při svých multimediálních instalacích, kolážích a sochařských objektech používal rychle se kazící materiály jako zbytky potravin, zvířecí vnitřnosti či odpadky, které doplňovaly výstřižky z novinových titulků, komentářů a jiných textových podkladů.

Na úspěch Prezidentek ve vídeňském Burgtheatru čekal Schwab celých 6 let od prvního dopisu s žádostí na posouzení. Po roce od žádosti (1989) přišla jasná odpověď: Nehratelné! Mezitím byla hra uvedena na několika scénách v Německu a Holandsku, avšak bez většího ohlasu. V roce 1994 se však stala kultovní senzací, ostatně jako i pozdější autorovy hry. V českém prostředí začal uvádět jeho hry režisér Dušan Pařízek, s nímž tehdy spolupracovala Kamila Polívková, která se teď ke Schwabovi vrátila po několika letech jako režisérka.

Inscenace je zasazena do Brna, které v roce 2009 navštíví Papež Benedikt XVI., je tedy začleněna do českého prostředí, ale protože není postavena kontextově, odráží jak realitu univerzální (rovina sociálních problémů), tak zároveň i tu bezprostřední, kde je uváděna, tedy brněnskou, v malém bytě kdesi na panelákovém sídlišti. Zanedbaná kuchyň, tři staré ženy v devadesátkových kostýmech a navzájem se proplétající groteskní příběhy o osobních a rodinných problémech, z nichž na povrch vyvěrá osamocenost, sebeklam, nenaplněné tužby a snění o lepším životě. Existenciální otázky z maloměstského prostředí, které jsou stále aktuální: Jak trávit volný čas v důchodu? Jak stárnout? Jak se zabavit? A jak ušetřit víc peněz?

Minimalisticky řešená scéna pohlcuje svou temnotou, jediné světlo vychází z televizoru, ve kterém běží příjezd papeže, a jenž osvětluje sledující stařeny jako chrámový výjev. Herecké výkony jsou dokonale přesvědčivé, Marie Ludvíková v roli spořivé důchodkyně Grety, která se stará o svého dospělého syna, alkoholika Marka Kristiána Hochmana, jenž figuruje jako živá rekvizita a symbolizuje samotného Schwaba, Monika Maláčová jako žoviální Erna, vyprávějící o svých partnerských vztazích, touhách a fantaziích, a v neposlední řadě spoře oděná Kamila Valůšková jako Marjánka, která obětovala život Bohu a čištění ucpaných záchodů.

Protagonistky jsou na pokraji svých životů, jedinou prací, která jim zbývá, je mluvení. Mluvení jako jediná činnost, kterou mohou svobodně vykonávat, a bojovat tak proti mlčení, nicotě a stereotypu. Mluvení jako udržení kontaktu a komunikace v dnešním nesrozumitelném světě, ze kterého tři důchodkyně přijímají informace především prostřednictvím televize, tedy pře-informovaného mediálního obrazu světa ve své stylizované formě, kde se reportáže o katastrofách prolínají se záchranou koťátek a zprávami o změnách v důchodové reformě.

Dialogy zahrnující rozpravy o vylučování a tělesných sekretech, svatém a světském, v sobě spojují něco, co je odporné, ale přirozené, mohou symbolizovat dvě tváře církve, čistotu a odvrácenost, a zároveň jsou metaforou podřadné práce a života lidí, kteří byli kategorizováni společností do těchto pozic, které jsou na druhou stranu nezbytné. Důležitým motivem je tělo jako nástroj (existence, činnost) a jako majetek, jež prostřednictvím svého jazyka (ztělesnění) definuje postavy. Jazyk pak funguje jako základní jednotka komunikace formující prostředí, kulturu a třídní vrstvy, paradoxně vyznívá sprosté a hovorové vyjadřování o existenčně důležitých či vznešených věcech, a dialogy splynuvší v monolog reprezentují jedince a nakupení jejich problémů v jedno obří monstrum.

Scéna v závěru inscenace imituje dojem náboženského obřadu, jehož předzvěstem je paleta s jídlem připomínající (poslední) večeři, která eskaluje v Marjánčino nanebevzetí na vysokozdvižném vozíku za doprovodu hlasité hudby, světelných reflektorů a Grety s Ernou stylizovaných do kýčovitých barokních madon. Tma…

FOTO: Káťa Opuntia

Mgr. Petra Antalová, absolventka Ústavu hudební vědy na FF MU.

Kontakt: petule.antalova@gmail.com