Inscenace brněnského HaDivadla nazvaná Po celou dobu představení probíhá představení znázorňuje nový experimentální formát. Dlouhodobá spolupráce s režisérem Jiřím Austerlitzem pokračuje i v sezóně, kterou divadlo zastřešilo tématem „Nerůst“, aby apelovalo na udržitelnou kulturní produktivitu se snahou recyklovat a remediovat existující díla. Zároveň se odklání od tradičního divadla, vymyká se po stránce obsahové i formální.

Herci jsou zpočátku představeni, vystupují pod svými skutečnými jmény a hrají tak sami sebe v roli. Jinou a zároveň netradiční roli pak hrají rekvizity, které nefigurují jako pouhé doplňky, naopak jsou prezentovány jako autonomní součást hereckého projevu. Tím je ostatně představení uvedeno, nahodile řazeným rejstříkem věcí, které byly i nebyly použity, a v některých případech dokonce včetně popisu stavu a materiálu (např. katedrála vyrobená celá ze sirek či atlas plazů – se stránkami politými kofolou).

Mezi rekvizitami (i s nimi) vznikají scény bez logické návaznosti, zato v různých formách: všední činnosti obalené prvoplánovým humorem; projekce textů; hraní dětské hry; improvizace; pátrání po smyslu života připomínající pořad v televizní show nebo vizuální přehlídka zcela bizarních výjevů, odehrávajících se ve foyer před vstupem na jeviště. Děj bez děje a pointy má diváka přimět k vnímání přítomného okamžiku, bez nánosu odkazů a interpretací, mnohdy vzdáleně souvisejících s původním významem sdělení.

Přestože je záměrem minimalizovat významové vztahy mezi objektem a subjektem, divákovi se nemusí podařit zabránit asociacím s podobně/původně aplikovanými uměleckými postupy – sled vizuálních obrazů evokuje experimentální kinematografii (D. Vertov, G. Reggio) a opakování replik připomíná literární modernu (G. Stein). Hra se tak stává hrou ve všech významech. Evokuje performance, ale taky předkládá polemiku – bude se budoucnost podobat minulosti a je vůbec možná změna? Hlavním motivem se tak stává tenze mezi protiklady – kauzalita/nahodilost, smysl/bezvýznamnost, humor/nuda, vysoké umění / nízké umění apod. Ocitáme se tváří v tvář rozporu mezi stereotypní představou a skutečností – co ještě je divadelní představení? Co jím není, co jím může nebo nemůže být?

Jednotlivé monology, dialogy a parafráze odkazují k několika zdrojům – eseji Potencialita a virtualita Q. Meillassouxe, citovanému textu č. 1988 z Fantastické zoologie J. L. Borgese nebo úpravě textu ‚Prvních tisíc čísel v abecedním pořádku‘ C. Cloského aj. Dílo jako celek lze uchopit především ve vztahu k dramaturgii sezóny, vybízí nejen k zamyšlení nad možnostmi vnímání při dnešní informační zahlcenosti, ale také k přehodnocení dosavadního pracovního tempa – konkrétně tedy divadelního provozu (plnění ve stanovených termínech). Tento typ inscenace má potenciál najít si své specifické publikum a zařadit se do divadelního repertoáru, podobně jako galerie obhájily status současného umění známý pod fenoménem ‚white cube‘.

Psáno pro FULLMOON.

Mgr. Petra Antalová, absolventka Ústavu hudební vědy na FF MUNI.

Kontakt: petule.antalova@gmail.com