Scénář je stále stejný – mladí vyrazí do světa na zkušenou – někdy studovat, častěji však pracovat a přitom studovat, vždycky však s vidinou hojného cestování. Protože se jedná vesměs o značně vzdálené lokality – Nový Zéland (Austrálie momentálně odpadá, protože tam pracovní vízum neudělují), USA nebo Kanada, berou to jejich dívky, rodinní příslušníci či přátelé jako výhodný stimul k vlastním cestovním aktivitám. Mají tak útočiště pro dobu nutné aklimatizace, společníky pro cestování vozem nebo aspoň zdroj cenných informací, pokud vyrážejí zapůjčeným vozem samostatně. Přijímající strana tak má zajištěn přísun potřebných materiálů či odsun toho, co již není potřeba, což je při dlouhodobějších pobytech aktuální, a pak – kontakt s domovem a blízkými lidmi je v cizině vítaný.

Obří letadlo Kanadských aerolinií mělo v Londýně jakousi poruchu, takže do Vancouveru dorazilo s dvouhodinovým zpožděním – i tak to bylo téhož dne, co se konal odlet z Prahy v 8 hodin ráno. Devítihodinový časový předstih je pro cestu na západ výhodný.

Délka letu, na první pohled nepříjemná, uběhla bez problémů. Na monitoru před každým sedadlem je možné sledovat pohyb letadla a vzhledem k dobré viditelnosti zachycovat tu Grónsko, tu nekonečné pustiny zasněženého Quebecku s řadou jezer směrem k jedinému městu Churchil. Vancouver je v létě příjemný, žádná zdrcující vedra jako v Evropě, z moře to trošku fouká a večery jsou poměrně chladné. Podobné je to i s vodou v Pacifiku. Proto je hned vedle pláže u Vancouverského zálivu se siluetou doutníkových paneláků na protilehlé straně rozsáhlé koupaliště s mořskou vodou.

Město bylo budováno počátkem 20. století s americkým racionalismem. Všechny ulice se táhnou napříč městem, takže polohu bydliště je třeba udávat protínající se příčnou ulicí, obvykle ústící směrem k nějakému hřišti či parčíku. Zeleně je tady požehnaně, parky patří k chloubě města stejně jako rozsáhlé univerzitní komplexy, tonoucí v zeleni. V areálu největší Kolumbijské univerzity je pozoruhodné antropologické muzeum, věnované převážně řezbářskému umění Aboriginců, neboli původních domorodých obyvatel, kterým v USA a ve Střední Americe říkáme zjednodušeně a pro ně urážlivě Indiáni. Názvu Aboriginci se ostatně užívá i v Austrálii, kdežto na Novém Zélandě původním obyvatelům zůstalo zachováno vlastní jméno Maorové. Asijský či indonéský původ je patrný na jejich podsaditých postavách, širokých lícních kostech, tmavých očích a vlasech i osmahlé pleti. Kdysi se sem dostali snad přes Béringův průliv, který překonali na svých barevných lodích s krokodýlí přídí, na něž šamani sypou peří, aby pluly jako vodní ptáci. Legendy mají verzi ještě dobrodružnější: do Kanady je přinesl obrovitý orel, kterého i s jeho nečekaným nákladem zobrazují dodnes domorodí umělci.

Řada skulptur svědčí o velké roli šamanismu. Šaman se psím spřežením na jedné z dřevořezeb ve vancouverském muzeu má pod svou ochranou pravděpodobně duši nemocného, kterou léčí při rituálním obřadu. (Obr.) Podobně jako Maorové sídlili i místní Aboriginci především na mořském pobřeží, kde vztyčovali svoje bohatě kolorované totemy. S jedním z nich jsme se setkali při čekání na trajekt v přístavu příhodně zvaném Horse Shoe – neboli Koňská podkova. Druhý se tyčí v krajině Ucluelet východně od Tofina na protilehlé straně Vancouver Islandu, v jehož jižním cípu je hlavní město Britské Kolumbie Victoria.

Indiáni se tam kdysi živili místními plodinami: borůvkami, malinami, brusinkami a samozřejmě rybolovem. Tehdy byli štíhlí a mrštní. Teprve po příchodu Evropanů s jejich těžkotonážním dobytkem začali podobně jako Maorové nepříjemně měnit svou hmotnost. Na Vancouver Island se jezdí surfovat a obdivovat místní deštné pralesy, zcela jiné než ty přesličkové na Novém Zélandě. Tady všude dominují cedry, které mívaly všestranné využití. Z jejich kmenů domorodci dlabali svoje čluny, z vlasů jejich kůry si šili letní oblečení, pletli obuv, košíky, provazy a bůhví co ještě.

Zdejší pralesy jsou zcela neprůchodné. Pro návštěvníky jsou připraveny pohodlné dřevěné chodníčky, odkud lze obdivovat mohutné kmeny cedrů, jejichž koruny se proplétají tak, že místy tvoří jakousi chrámovou kopuli. Strom, kterého už tíže let nebo bouře skosila, se zapře korunou do svého souseda a odevzdá svoje tělo pokorně zemi a semenům, které se zaklíní do jeho kůry, až z nich po čase vyrostou noví krasavci. Jakákoli aktivita člověka je zapovězena. Prales si poradí sám. Příklad nemilého zásahu do místního ekosystému se uvádí v jednom vstupu do pralesa, jichž je zde řada. V tomto případě museli vykácet část pralesa kvůli radaru, který potřebovali za korejské války. Za 60 let tam vyrostlo smrčí a teprve za dvě stě let se obnoví celý ekosystém. Sem by si měli zajet lidé rozhodující o osudu šumavských lesů, dělajících pogrom na kůrovce jako škůdce číslo jedna. Oplocení Boubínského pralesa, jediného co máme, vyvolává hlubokou nostalgii zvláště v návštěvnících, pamatujících jak se sem ještě v krátkém poválečném mezidobí chodilo po napolo zarostlých chodníčcích v bezprostředním kontaktu s přírodou.

Takové deštné pralesy jako na Vancouverském ostrově v severních parcích Britské Kolumbie a Alberty už nenajdete. Příroda je tam přísná i na svoje lesy. Uprostřed ledovců natolik, že se nízké a tenké smrky v okolí Bow Sumnit Peyto Lake musely vyzbrojit silnou vrstvou parafinu, aby tu dlouhou krutou zimu nějak přestály.

Ještě před měsícem tady všude ležel sníh. Byli jsme tam v polovině července, a když začalo pršet, měnil se déšť v okolí Jaspru v husté sněžení. Napadlo kolem dvaceti čísel a návštěvnice útulné knihovny, umístěné chytře naproti základní škole, natahovaly při odchodu zimní čepice až na uši. Ještě že mají ty báječné horké prameny, kterým se říká Hot Springs. Přirozeně, že jsme se tady setkali, podobně jako před tím v útulné umývárně v Goldenu, s českými dívkami, které přijely navštívit svoje mladé přátele, na rok zaměstnané ve vancouverském pohostinství. Tady každý Čech mění podle situace svou původní profesi na cokoli, co mu umožní zaplatit ubytování a stravu. Přebytek je určen na cestování, na jaké jsme byli zvyklí za totality, kdy byli všichni stejně chudí. Spí se v těch nejlevnějších kempech, kde lze postavit vedle auta jen jeden stan. Protože Češi nejsou vybaveni plachtou, kterou si Kanaďané natahují pro případ deště nad svůj stan, musí vyhledávat právě ty divoké kempy, kde podobně jako na Novém Zélandě nejsou ani sprchy, ani recepce. Zato jsou vybaveny sruby s bytelnými lavicemi a stoly i železnými kamínky s připravenými poleny. Navíc lze odtud zrána pozorovat jelena, sladce spícího přímo v kempu. Konec konců hned za mostem přes řeku Sparing River je už naprostá pustina, proťatá jedinou silnicí. Lesy a lesy a zase lesy nebo skály nebo jezera, jichž je tu nepočítaně a všechny se jmenují podle některé z dcer královny Viktorie. Ještě že byla tak plodná.

Nejznámější je Lake Louise podle její čtvrté dcery. Takto je pojmenováno i přidružené drahé horské centrum, kde pracuje u té levnější benzinové pumpy (litr tu stojí asi 20 Kč) český horolezec Karel. Samozřejmě, že dobře zná tu dvojici, k níž jsme přijeli, a ví o tom, že jsme to měli v plánu. Mladí a ještě k tomu z jedné sportovní branže se přitahují i na dálku a vzájemně se všemožně podporují. Kdo jen všechno spal v domečku pronajatém čtyřmi studenty v novozélandském městě Christchurch! V Lake Louise Karel pro změnu nedávno ubytoval naše mladé. V tomto známém centru totiž mají pravidelně zcela přeplněný kemp a před ním dlouhý štrúdl obytných vozů, které si Kanaďané půjčují na týden‑dva, aby měli svůj vlastní záchodek, kuchyň a nezbytnou televizi. V kempech se připojí na místní elektřinu a žijí si jako doma. Místní důchodkyně hned po ránu vytáhnou skládací křesílka, usadí se v Goldenu nad řeku Kickking River neboli Kopající kůň a věnují se siestě. Dost jsem vyděsila paní v recepci tamního kempu dotazem na možnost raftingu, který se tady provozuje za dozoru zkušených vodáků. Když jsem pak hleděla shůry do divokých propadů vody v průrvách mezi skalisky do vířící vody, která má tak svůdně přitažlivou moc, už jsem se tak moc nedivila. Ale to byly partie pro sebevrahy. Tam by nás uvážliví Kanaďané určitě nenasměrovali.

Rafting jsme nakonec vzdali. Voda byla ledová a víc nás táhly místní ledovce za průsmykem Vermilion, kde je rozvodí řek mezi Atlantikem a Pacifikem. Stačilo, když jsme se v jednom z divokých kempů, kde nebyla sprcha, koupali v potoce, který tekl přímo z ledovce Stanley. Vydali jsme se tam následujícího dne. Přirozeně, že tam byla skupina všudy­přítomných Japonců, vedených zkušeným horským vůdcem. Dole jsou zbytky ohořelých smrků, jaké jsme viděli na mnoha místech. I oheň je tady v té obrovské zemi chápán jako přírodní očista. Lze se o tom poučit na četných názorných tabulích, které jsou v kanadských národních parcích stejně nepostradatelné jako čisté srubové záchodky s toaletním papírem a desinfekcí na ruce či kovové boxy, kam se doporučuje ukládat na noc jídlo. Jsou na všech parkovištích a ve všech kempech. Medvědi jsou tady všudy­přítomní. Turisté se mají vybavit zvonečky, hlasitým hovorem a pistolí se sprejem, který se ovšem používá jen v krajním případě, protože zvěř je tady plachá a schválně konflikt nevyvolává. O tom, že se tady cítí zcela bezpečně, svědčí ostatně běžný místní kolorit. Jakmile je na silnici srocení aut a lidí, je jasné, že se nedaleko popásá jelen, los či černý medvěd. Nevím, co bylo půvabnější – divoké zvíře nebo dychtiví turisté. Přes mnohá upozornění, jak nebezpečná může být zvláště vysoká, lezli jim někteří dobrodruzi téměř před kopyta. A jsou i tací, co nedbají varování a spí nadivoko kousek od lesa. Strážci parků však vědí svoje a vůbec by se nedivili, kdyby po takových odvážlivcích ráno nalezli jen prázdný spací pytel.

Stejně zrádné mohou být i ledovce. Přestože si u toho největšího Athabasca Glacier lze půjčit i mačky, chůze po ledu se nedoporučuje. Jsou v něm totiž zrádné průrvy, často zcela skryté, kam se může člověk propadnout a než se ho podaří vyprostit, končívá na podchlazení. Ještě větší nebezpečí je všude kolem. Mamutí ledovec Athabasca Glacier se zmenšil na polovinu a půjde‑li to tak dál s tou liknavostí vůči globálnímu oteplování, nezbude z něho za padesát let vůbec nic. A s ledovcem vyschne i ta fantastická voda, kterou jsme pili na tracku k Šesti ledovcům (Six Glaciers), když jsme zjistili, že jí nemáme dost a v letní chatičce u jezera Agnes nám řekli, že sami musí převařovat vodu z jezera a že si máme koupit petláhev. Tak jsme pak nosili toho půl litru za 4 dolary jako věčnou železnou zásobu, až jsme ji dovezli do Vancouveru.

Měli jsme štěstí. Před námi věčný led a kolem nás všechno kvete. Jaro s pampeliškami se tady mísí s vrcholným létem anemónek a blízký podzim se hlásí rudými třásněmi jedlých jeřabin. Příroda se ani tady nedá. Po celou dobu nás provází krákání mladých vran, které už mají za sebou dobu hnízdění, na plotě před samoobsluhou v Jaspru odpočívá před dalším letem krkavec, za ranního zrcadlení u jezera Herbert Lake sedí na předsunuté smrkové větvi orel bělohlavý a když se cestou zpět opět zastavujeme v soutěsce Rogers Pass v National Historic Site, kde mají poučný film, jak se bavit s medvědy, vítají nás hned po ránu pilné norní veverky. Jsou natolik koketní a urážlivé, že těžce nesou, když od nich jejich obdivovatelé po nějaké době přece jen odejdou. Ale to ještě není nic proti té fantastické louce u ekofarmy nedaleko Goldenu. V tom vlahém podvečeru se tam neustále vynořovali z nor psouni. S pacičkami způsobně sklopenými k zemi stáli jako panáčci a zdravili rodnou louku. Jeden párek byl natolik zaujat vlastními námluvami, že mne vůbec nevnímal. Sameček tak dlouho kvikal na svou družku, až se konečně k němu obrátila a dala mu najevo, že by to neměl tak zcela marné. A co pak ten manželský pár velmi tučných a srstí bohatě obdařených svišťů nedaleko vrcholku hory Mount 7, kde je pomníček se dvěma průkopníky paraglidingu neboli plachtění po seskoku! Bylo to jediné stoupání, kde jsme použili náhon na čtyři kola. Vůz, který se před tím námahou celý třásl, najednou ožil a byl zase ve svém živlu.

A ještě jednou nás prudké stoupání překvapilo. To když se jelo téměř na vrcholek hory Meadows in the Sky Parkway. Jen poslední úsek cesty do té kvetoucí rajské zahrady byl vyhrazen pro místní terénní vůz, převážející zdarma turisty nahoru či dolů. Naši mladí se tu před měsícem ještě brodili sněhem. Teď to tam vonělo devaterem lučních květin a z bývalé požární věže byl pohled daleko do kraje.

V Kanadě nemají takové kulturní památky jako my, ale co mají, dovedou náležitě ocenit. Třeba staré i nové železnice, ty, které se rozpadly, protože nevydržely nerovný zápas s divokou přírodou a úpornými lavinami, i ty, co to ustály a zakously se spirálovitě do skalního masivu dvěma tunely, kterými na důkaz lidské vytrvalosti právě na naši počest vítězně projížděl nákladní vlak se sto deseti vagony, plně naloženými dřevem. Podobně si považují i starých hornických městeček, jako bylo např. C‑level Cirque, které fungovalo v letech 1904‑1922. Zalesněný terén jen občas zpestřují zasypané a drátěným plotem obehnané bývalé štoly. Hlavní provozovny na tehdy nejvyšší technické úrovni byly ve spodní části objektu (Lower Bankhead). Podle řady dochovaných fotografií žilo městečko rušným společenským životem až do doby, kdy společnost, jež doly provozovala, zjistila, že se jí podnik nerentuje a všechno sbalila. Celé dřevěné domy odvezla do Banfu či dál.

Nedaleko odtud jsou lázně postavené počátkem 20. století. Pracovalo zde tehdy hodně lidí ze zámoří – zvláště z Ukrajiny. Za války tvrdě doplatili na svoji národnost a příslušnost k Rakousku, s nímž Kanada bojovala. Všichni skončili na nucených pracích v koncentračních táborech, přestože někteří měli již kanadské občanství. O všem vypovídají anglicky, francouzsky i ukrajinsky psané názorné tabule a na místě někdejšího koncentráku socha dávného vězně s věncem umělých květin. Lázně jsou v současné době v rekonstrukci. Za skalou je malý přírodní bazének, kde se léčilo sirnou vodou. Všude je to cítit. V potoce jsou hnědě zbarvené řasy, užovky a v jezírcích uprostřed luk hnízdí ptáci. Kolem poledne je ticho, které nás provází i cestou do kraje Point Pots, kam si Aboriginci chodili pro okr na své dřevořezby. Po jeho někdejší průmyslové těžbě už není ani památky. Zůstala jen rezavě zbarvená jezírka a všude kolem okrová hlína.

Jen plachého karibů, šedého jako okolní kameny, jsme neviděli, přestože se mi jeho stín tak naléhavě vynořuje díky polozapomenuté nostalgické písni z dávných let mého skautského dětství. Je nádherná, i když drsná – ta Kanada, která tak láká naše mladé. A já se jim vůbec nedivím.