Danuše Kšicová

Eindhoven pro mne byl jen tečka na mapě a zajímavá možnost pohodlného spoje mezi Brnem a jižním Nizozemím či severní Belgií. Místní letiště je stejně pohodové jako brněnské. S továrnou na létání, jaká je v Amsterodamu, má společné jen obecné pojmenování. Se svými necelými 211 tisíci obyvatel je Eindhoven o polovinu menší než Brno, atmosférou však připomíná spíše Zlín, který má rovněž gotické počátky (1397). Eindhoven získal městská práva o sto padesát let dříve (1232). Roli holandského Bati, jenž ve Zlíně začal podnikat r. 1894, v Eindhovenu sehrál bratranec Karla Marxe Gerard Philips, jenž zde založil 15. května 1891 firmu vyrábějící nedávno zkonstruované žárovky. Prosperující podnik se postupně rozrostl v mohutný závod na výrobu elektroniky a elektrotechniky, nazvaný Koninklijke Philips Electronics N.V., zkráceně Philips. Díky této skutečnosti se Eindhovenu občas přezdívá „Město světla“. Na rozdíl od českého otce obuvi však synovec Gerarda Frits Philips nemusel nikam emigrovat a na dnešním poklesu slávy jeho podniku má podíl spíše nelítostná konkurence než politický vývoj země.

1. Socha F. Philipse (1905–2005) v Eindhovenu, kde se narodil i zemřel a kde během nacistické okupace zachránil 382 židů. Pro své demokratické postoje byl velmi oblíben. Eindhoven se mu odměnil tím, že u příležitosti jeho stých narozenin přijal přídomek „Město Fritse Philipse“.

2. Centrum Eindhovenu se sochou F. Philipse.

Nadživotní černá socha Fritse Philipse na hlavním rynku představuje energického muže s jasně vytčeným cílem, jehož výsledky jsou patrné všude kolem, včetně místního filharmonického sboru, nesoucího pietně jeho jméno. Poslechla jsem si jej v nové koncertní síni, již může Brno Eindhovenu závidět. Jako každé Velikonoce se zde na Bílou sobotu dávaly Matoušovy pašije, tentokrát brilantně provedené pod taktovkou mladého dirigenta Matthewa Hallse. Na sólech se podílely dva tenory, tři bas barytony a jeden soprán. Koncertní sál je téměř kruhový, publikum sedí na galerii i za zády hudebníků. K lístku, který stojí bratru 35 euro, je o přestávce pití zdarma. Za parkování v podzemní garáži se platí, pro účast na koncertě lze uplatnit slevu, na niž se stává v menší frontě na vstupním schodišti koncertního sálu. Tleská se ve stoje, pašije trvají skoro tři hodiny, je to však zážitek. Po koncertě je taková skrumáž, že je lépe využít služeb místní restaurace, nabízející čaj s jakýmisi smaženými kuličkami, v nichž je blíže nespecifikovaný masový krém.

Dnešní Eindhoven se formoval od začátku 20. století připojováním okolních obcí, jež jsou dnes nerozeznatelné od nizozemských předměstí. Všude dominuje cihlové obložení, charakteristické pro místní, ale i německou či pobaltskou městskou zástavbu, zvláště pro Rigu, jež se utvářela pod vlivem Řádu německých rytířů. Rozdíl mezi městem a venkovem zde zcela vymizel.

3. Charakteristický příklad bydlení v předměstí Eindhovenu.

V krajině rovné jako stůl se na rozsáhlých pastvištích volně pasou po celý rok dobře živené krávy, odporující představám, že produktivity lze dosáhnout jen racionálním chovem dobytka v mechanicky ovladatelných stájích. Správnost životní filozofie vracející dobytek do volné přírody potvrzují vynikající sýry, jejichž obrovské bochníky se při nakládce na pobřeží Severního moře válí jako kola od vozu. O pestré nabídce nejrůznějších druhů, odlišných podle délky zrání, se lze přesvědčit v každém supermarketu.

Turistickým lákadlem jsou na jaře květiny a umění. Za proslulými tulipány se jezdí k městu Lisse do rozsáhlého parkového areálu Keukenhof severozápadně od Eindhovenu. Každoročně od počátku dubna do cca 10. května se zde konají výstavy květin, kdy parky hrají všemi barvami a v hlavních pavilonech, nazvaných podle členů královské rodiny Oranje-Nassau  – milované královny Beatrix či krále Viléma Alexandra – nezná vynalézavost mezí. Jeden záhon nese dokonce jméno dcery ruského cara Pavla I. – Anny Pavlovny, o níž je zmínka v královském paláci v Amsterodamu. Nejvíce nazdoben je první pavilon královny Beatrix, kde jsou girlandy květin, tvořící srdce a splývající v bohaté kaskádě od milostného páru v centru sálu. Ve větrném mlýně je rozhledna s výhledem na široké pláně, v této době ještě holé, čekající na příští květenství. Parky jsou otevřeny i po skončení výstavy po celé léto až do podzimu.

4. Milostná výzdoba pavilonu princezny a někdejší královny Beatrix Vilemíny Armgarda Oranžsko-Nasavské (1938), princezny z Lippe-Biesterfeldu. Beatrix byla královna Nizozemska od 30. dubna 1980 do 30. dubna 2013, kdy abdikovala ve prospěch svého staršího syna Viléma-Alexandra (27. dubna 1967).

5. Parková výzdoba na počest někdejší královny Anny Pavlovny, dcery ruského cara Pavla I. (1796–1801).

Historie parku začíná v 15. stol., kdy kněžna Jacqueline Bavorská (1401–1436) dala vykácet část lesa, zúrodnit okolní duny a zřídila na jejich místě královskou zahradu, jež zásobovala zámek v Teylingenu. Tak vznikl místní název Keukenhof, neboli kuchyňská zahrada. Keukenhofský zámek byl postaven r. 1641 na 200 ha. Záměr vybudovat květinovou výstavní plochu vznikl r. 1949 na podnět tehdejšího starosty městečka Lisse pana W. J. H. Lambooye. O rok později již skupina zahradníků otevřela areál veřejnosti. Úspěch byl tak nečekaný, že od té doby tradice pokračuje. K 125. výročí od úmrtí Vincenta van Gogha r. 2015 je 66. sezóna ve znamení jeho jména. Podle jeho proslulého autoportrétu byla malířova podobizna vysázena narcisy, tulipány, hyacinty, liliemi a dalšími cibulovitými květinami.

Severozápadně od Eindhovenu je i výstavní park De Hoge Veluwe. Po dvou hodinách jízdy po perfektně upravené dálnici se parkuje na louce před vstupem do areálu, kde se dá vypůjčit erární kolo a spojit tak prohlídku s jízdou po lesních pěšinách. Kol je tam sice naskládáno dost i se sedačkami pro jedno či dvě dítka, autem je to však vzhledem k vymezenému času a nabitému programu přece jen rychlejší. Jak se ukázalo, byla to jediná možnost, jak stihnout obě lokality: výstavní síň i královské letní sídlo. Sbírku více než devadesáti olejů a sto osmdesáti kreseb shromáždili v letech 1907–1922 manželé Helene Kröller-Müller a její muž Anton. Budovu postavil proslulý belgický architekt Henry van de Velde. Objekt byl otevřen 13. července r. 1938. V té době již mělo museum 11500 děl, což bylo jedno z největších soukromých muzeí 20. stol. Je zde velká sbírka Vincenta van Gogha, několik děl Pabla Picassa, včetně zcela realistického ženského portrétu ze začátku století. Je tam zastoupen Claude Monet i Piet Mondrian, v zahradní expozici je již značně ochozená Porcelánová zahrada Jeana Dubuffeta, sochy Rodinovy i Kamenná banka Van de Veldeho z r. 1924. Za pozornost stojí již sám park o rozloze 5400 ha s nezbytnými borovicemi, stepní travou, jezírky a nesčetnými pěšinami pro bílá kola, která si někde vyvléknete z držáků a jinde je zase ponecháte.

6. Jean Dubuffet (1901–1985), Porcelánová zahrada. Francouzský malíř, zakladatel hnutí Art Brut a tvůrce jeho rozsáhlé kolekce. Porcelánová zahrada patří k sérii jeho prací jako Zimní zahrada nebo 'Villa Falbala' z konce 60. let 20. stol., do nichž mohou návštěvníci volně vcházet.

7. Lovecký zámeček v parku De Hoge Veluwe u romantického lesního jezera.

Lovecký zámeček má romantické jméno Jachthuis Sint-Hubertus a vysokou věž, z níž se stříleli jeleni. Je tam půlkruhová jídelna, z níž je vidět na rozsáhlé jezero, omývající travnatý břeh. Zámeček vznikal na zakázku manželů Heleny a Antona Kröller-Müllerových v letech 1914–1922 podle projektu významného nizozemského architekta Hendrika Petruse Berlage (1856–1934) a nese výrazné rysy art déco. Zcela šokující byla neočekávaná světelná hra zapadajícího slunce, odrážejícího se od barevně nazelenalých lupenů vnitřního dřevěného dekoru. Jednu dobu to vypadalo, že se za okny žene jakási sluneční bouře. Pak světlo pohaslo a vše zmizelo jako přelud.

Páteční dálniční zácpa nepomíjí ani jinak celkem poklidné Nizozemí. Naštěstí po dvaceti kilometrech se vše zklidní, takže ještě zbyla v Eindhovenu chvíle času pro vyzvednutí objednané indonéské večeře, připravené za sedmdesát euro tamní rodačkou pro odvoz domů. I tak se projevují pozůstatky někdejší koloniální mocnosti, jež se proměnily v srdečné a přátelské vztahy.

Další výtvarnou lahůdkou je výstava pozdních prací Rembrandta Harmenszoona van Rijna (1606–1669), jak zní plné jméno proslulého barokního malíře, představitele tzv. zlatého období nizozemského malířství. Konala se v několika sálech Ruks, neboli Rijks musea, hlavní galerie, kde je Rembrandt zastoupen. Na mapce Amsterodamu jsou vyznačena všechna místa spjatá s velikým malířem, jenž žil v době největšího rozkvětu a slávy země. Je na ní i dům, kde žil se Saskií, jež mu však zemřela po osmi letech manželství. Velká část výstavy pozdního Rembrandta byla věnována jeho portrétům. Nejznámější je jeho podobizna mezi dvěma kruhy z let 1665–1669. Má na něm obvyklou bílou čepičku, s níž koresponduje bílá krajková vložka v rudém sametovém šatu. Plášť je zdoben kožešinou. V levé ruce malíř třímá paletu se štětci. Jedním z nejznámějších aktů je vyobrazení Batseby čtoucí dopis od krále Davida (1654). Další části galerie jsou věnovány malířství od 17. do 20. stol. Před budovou z poloviny 17. stol., jež byla nedávno zrestaurována, je nádherná parková úprava s vodotrysky a skleníkem, s posezením a fotografováním.

8. Čelní fasáda Rijks musea se zvětšeninou Rembrandtova autoportrétu.

V Amsterodamu – městě na lagunách, vyrostlých z bažin – je parkování velmi obtížné a drahé. Rozhodnete-li se jet vlakem, musíte si koupit za 18 euro legitimaci, na niž můžete cestovat jakýmkoli dopravním prostředkem, je však nutné označit začátek i konec jízdy, jinak vám společnost napočítá cenu až do konečné stanice. Jste-li členem společnosti, máte nárok na slevu. Vlaky jsou poschoďové, čisté a pohodlné. O Velikonočním pondělí Amsterodam připomíná vroucí kotel. Na počest svátku a prázdné městské pokladny je otevřen na hlavním náměstí i královský palác, vybudovaný z bývalé radnice. Rodina krále však sídlí v Haagu, takže jde jen o zcela symbolické gesto. Ve vstupní hale byly nad zločinci vynášeny rozsudky. Podél ní jsou pokoje s těžkým nábytkem. Je tam i portrét Anny Pavlovny (1795–1865), dcery Pavla I., která se jako dvacetiletá provdala r. 1816 za nizozemského prince Oranžského (1792–1849), jenž byl o rok dříve jedním z velitelů spojeneckých vojsk v proslulé bitvě u Waterloo. Oficiální portrét Anny Pavlovny – olej holandského malíře Jeana-Baptista Van der Hulsta (1837) – je v soukromé sbírce. Anna Pavlovna byla vysoká a vyspělá již v patnácti, kdy se o ni neúspěšně ucházel Napoleon I. Šlo totiž o velmi bohatou nevěstu, která jako všechny carské veliké kněžny dostala věnem milion rublů. Podobně jako její babička Kateřina II. se i Anna Pavlovna začala učit jazyku a kultuře země, kde se stala r. 1840 nizozemskou královnou. Tehdy totiž její muž stanul v čele země jako Vilém II. Jako panovnice pečovala o zřizování útulků i škol pro nemajetné děti. Z jejího podnětu byl v letech 1823–1828 v Bruselu postaven nový palác Oranžské dynastie. Již po dvou letech jej však za belgické revoluce museli manželé opustit. V současné době je to sídlo belgické Akademie věd a umění a dalších institucí. Za války s Belgií královna vybudovala na svůj náklad nemocnici a invalidovnu. Měla pět dětí – čtyři syny, včetně budoucího krále Viléma III., a dceru Sofii. Po smrti svého muže se uchýlila do ústraní v Haagu. Pochována je v královské hrobce v Novém kostele (holandsky Nieuwe Kerk) v Delftu – jednom z nejkrásnějších nizozemských měst, které si dodnes zachovalo svoji starobylost.

V Delftu jsou dva gotické kostely: Starý kostel (Oude Kerk) – raně gotická trojlodní bazilika, založená ve 13. století. V západním průčelí má mírně šikmou věž vysokou 90 m, ve které se 500 zvonků podílí na pověstné zvonkohře. V bočních lodích mne překvapila výstava děl současného židovského malíře, inspirovaných Starým zákonem. Nový kostel je o sto let mladší. Oba mají nádhernou gotickou klenbu. Reformace v nich však zanechala bílé stěny a vzdušný prostor vhodný k meditaci. Platí se v nich vstupné, umožňující prohlídku obou chrámů. Založení města r. 1071 je spojováno s lotrinským knížetem Gottfriedem IV. Hrbatým, který je autorem prvního místního kanálu. Kolem kanálů vede značná část zástavby. V historickém centru voda omývá stěny domů až téměř ke dveřím a oknům, takže v kanálech muselo být vybudováno složité zařízení, regulující výšku vody, aby nezačala pronikat do okolních domů. Ani tam, kde je voda vzdálena od zástavby několik metrů, to není právě jednoduché, protože kolem kanálů není žádné zábradlí. Při zimních námrazách tak není žádnou výjimkou, že některé ze zaparkovaných aut se při rozjezdu ocitne ve vodě. I název města Delft byl ostatně odvozen z lokálního termínu pro kanál.

9. Jeden z typických kanálů ve starobylém Delftu.

V 15. století v Delftu vzniklo na 140 pivovarských (právovárečných) domů a několik tkalcoven sukna. V údobí zvaném „Zlatý věk“ byly Delft a Amsterdam nejvýznamnějšími městy středověkého Holandského hrabství, rozkládajícího se na území dnešních provincií Severní a Jižní Holandsko. Obě města jsou dodnes nejpopulárnějším turistickým cílem Nizozemí.

10. Kafkovi zeměměřiči běžící dnešním Delftem.

Oficiální prohlídka s anglicky mluvícím průvodcem započala v renesanční radnici, dekorované rudými okenicemi a zlacenými portály. Je umístěna v průčelí rozsáhlého náměstí. Ve vstupní hale jsou dvě mapy města a vlajky, včetně vlajky Delftu. Jedna z historek z doby reformačního hnutí líčí osud jednoho z odpůrců reformace, jenž byl při pokusu zabít krále chycen, protože uklouzl na výkalu, a byl pak umučen. V místním parčíku jsou keramické sloupy s charakteristickým modrobílým dekorem.

11. Pouliční lampa obložená delftskou keramikou.

Výrobou pozoruhodné majoliky Delft proslul stejně jako technickým školstvím, jež dodnes patří k jeho chloubě. V nově vybudovaném Vermeerově centru jsou kopie všech jeho obrazů, roztroušených po evropských galeriích. Dole se promítá schéma Mistrova života a ukazuje se způsob jeho malby.

Nizozemí bylo v r. 1968 jedním z nejoblíbenějších cílů československé emigrace. Nebyl zde problém s uznáním dosaženého vzdělání, ani s poměrně rychlým získáním občanství. Není divu, že tehdy vznikala přátelství, která fungují dodnes. Díky krajanům z  Delftu jsem se přesvědčila, že zdejší paneláky mají podobnou úroveň jako u nás. V rodinných domcích se zájemcům pronajímají skromné pokojíky v podkroví za 60 euro.

V kritických obdobích života má přátelství v emigraci snad ještě větší cenu, než je tomu za obdobné situace doma. Zůstane-li člověk úplně sám, je dobře, když má jednu přítelkyni, jež jej bude ráda provázet na koncerty či do fit centra, a jinou, jež má stejně milovaného pejska, s nímž s vámi bude chodit na procházky do borového lesíka na okraji Eindhovenu. Co na tom, že les občas přechází v oboru, kde se za volně pobíhajícího psa platí až sto euro, ale co neuděláš pro milovaného čtyřnohého přítele. Zaplatíš i psí školní kurs ve Francii, který přijde až na tisíc euro a má různé výkonnostní třídy. Pro bývalou vrchní sestru Anneke je to její jediná dovolená. Je již několik let v penzi, během níž vystudovala teologii, a občas působí jako farářka. Řada aktivit je v Nizozemí totiž vykonávána dobrovolníky zcela zdarma. Protestantská farnost se stará o chudé a lidi bez domova. Vaří pro ně a umožňuje jim ubytování, aby přežili chladné zimní noci. Po dvou hodinách chůze s pejsky, kteří se dobře znají a mají se rádi, přicházíme opět k vilové zástavbě. Anneke obdivuje dům s proskleným přístavkem, zcela otevřeným okolní přírodě. Nic v něm nezůstává skryto. Asi to navazuje na tu dávnou místní tradici, kdy okna domů zůstávala i večer odhalena, aby mohl duchovní pastýř sledovat, zda se jeho svěřenci po večerech doma modlí.

Cesta domů vedla pro změnu dálnicí netypicky směr Drážďany, Ústí nad Labem, Brno. Bylo to delší než přes Rozvadov, ale stálo to za poznání, že kromě kvalitních dálničních podkladů se toho od dob totality v bývalém Východním Německu moc nezměnilo – ani v málo zastavěné krajině kolem, ani v hustotě provozu. Cesta domu plně automatizovaným mercedesem byla proto skoro tak pohodlná jako letadlem, jen to trvalo přece jen o trošku déle.

prof. PhDr. Danuše Kšicová, DrSc. – profesorka Masarykovy univerzity, ve své vědecké činnosti se zaměřuje na problematiku komparatistiky v širokém smyslu slova. Zabývá se binárními i multilaterálními vztahy i problematikou poetiky a translatologie. Intenzívně se věnuje mezidisciplinární komparatistice – zvláště vztahu literatury a výtvarného umění.

Kontakt: ksicova@phil.muni.czksicova@phil.muni.cz