Danuše Kšicová

Dobrodružství začalo již v Praze. Letadlo do San Francisca mělo půldruhé hodiny zpoždění a e-mailové spojení nefungovalo. Přesně na minuty vypracovaný itinerář dostal hned na samém počátku citelné mezery. Mohutný Boeing 747 má v ekonomické třídě tři řady sedadel. Kromě běžného třímístného osazení po stranách je v prostředním pásu vždy po čtyřech křeslech. Vlastně je to již ostřílený matador, brázdící vzdušné prostory od šedesátých let 20. století, kdy postupně procházel řadou technických úprav, směřujících ke stálému navyšování přepravní kapacity. Shodou okolností však právě stroj určený k danému letu procházel nečekanou technickou kontrolou. Časový deficit se v New Yorku nezměnil, takže bylo nutno letět pozdějším spojem. Již po nástupu bylo zřejmé, že jde o vnitrostátní přepravu. Cestující se chovali jako u nás ve vlaku. Hned jak usedli, začali vybalovat sendviče a hamburgery. Bylo to jemné upozornění na to, že vám zde nabídnou tak nanejvýš papírový kelímek vody.

Při takovém zpoždění bylo zřejmé, že původní dohoda o setkání v půjčovně automobilů oblíbené, protože nejlevnější, firmy Herdze nebude tak zcela fungovat. I tak bylo nutné dodržet původní plán. V labyrintu mamutího letiště je třeba uchovat klubko záchranné niti pokud možno funkční. V USA je automobil nezbytný jako vlastní nohy. Zcela logicky je proto vybudován vnitřní spoj rychle kmitajícími vagony nadzemní dráhy mezi letištní dvoranou a o poschodí níže umístěnými půjčovnami aut, seřazenými na přidružených obrovských podzemních parkovištích. Zcela logicky zde nikdo nečekal a roaming se nepodařilo aktivovat. Jak se ukázalo později, žádná banka nepřijímala eura, jež bylo možno měnit snad jen na letišti v San Francisku, ovšem v poměru alikvotním k dolaru, jenž byl v té době v Evropě hluboko pod eurem. Zkrátka Evropa není ekonomicky příliš zajímavá, o nějaké České republice ani nemluvě. Jen ti poněkud zcestovalejší měli matný dojem, že existuje něco jako Československo.

Při letmém pohledu na skupinky, které postávaly v předsálí půjčoven, mne zaujala jedna z nich, čekající na vyřízení nějakých formalit. Ukázalo se, že to byli svatebčané, vracející se ze zdařilé oslavy. Když se zjistilo, že jde jen o hovor v areálu letiště, našla se ochotná dívka, jež mi nabídla, že zavolá ze svého mobilu. Nějaké východisko se zkrátka vždy najde. Následovalo radostné setkání s mou kanadskou sestřenicí a cesta na zcela opačný – severní konec San Franciska, kde bylo rezervováno ubytování v jedné ze zahradních buněk hotelu Corte Madera. Je tam k dispozici plavecký bazén a horká vířivka. Tato zařízení nás provázela po celou cestu, bez ohledu na to, zda to bylo ve sluncem vyprahlém vnitrozemí či na pobřeží Tichého oceánu, do něhož se mohou odvážit jen surfaři v neoprenech s nezbytným prknem na sjíždění několikametrových vln, narážejících na písčitou pláž.

Ve vlahém, mlhavém ránu jsme ještě netušily, co nás v budoucnu čeká. Začalo to nemilým zjištěním, že zapůjčený vůz užívaný v hornatém Ontariu má technické problémy již po prvních ujetých kilometrech. Nezbývalo než absolvovat přejezd ze severu na jih a auto vyměnit. Tentokrát jsme získaly zcela nové, plně automatizované vozidlo, slibující bezpečnou jízdu. Cestou zpět projíždíme křížem krážem to obrovské město, které má sice jen něco přes 800 tisíc obyvatel, zaujímá však obrovskou rozlohu 121 km² na členitém výběžku stejnojmenného poloostrova, omývaného ze tří stran vlnami bouřlivého Pacifiku. Kolonizace zde probíhala zcela zákonitě z moře. První Evropan, který vplul do Sanfranciské zátoky, byl španělský průzkumník Don Gaspar de Portola v roce 1770. Španělé pak postupně budovali pevnosti a malé vesničky, jak tomu bylo i na smutně proslulém ostrově Alcatraz. Celé Kalifornii pomohla zlatá horečka, jež ovládla vnitrozemí od druhé poloviny 40. let 19. stol., kdy již bylo území dobyto Američany a přímořská vesnice dostala název San Francisco.

Historické peripetie lze vyčíst z různorodé směsice viktoriánských vilek, funkcionalistických budov 20. století, ale i z projevů charakteristických pro architektonický eklektismus druhé poloviny 19. století s dominantou neoklasicismu či neobaroka. Tyto styly zanechaly svoji výraznou stopu na podivuhodném komplexu někdejšího Paláce umění, obkrouženého bujnou směsí smrků a smutečních vrb, vroubících břehy romantického jezera s labutěmi.

Palác umění v San Francisku, kam se můžete nechat dovézt mamutí limuzínou.

Harfenistka u Paláce umění.

Palác umění vroubí voda jezera a bujná vegetace.

To vše se tu zachovalo kromě umění, ukrytého za pevnostními zdmi zavřeného muzea, pronajímajícího dolní části budov filmovým ateliérům. To proto jsme tu potkávali romantické dvojice v kostýmech z doby královny Viktorie i z progresivního údobí prvních bubikopfů. Bylo tu zřízeno i tzv. Exploatarium, určené široké veřejnosti, jež má takto praktickou možnost proniknout do tajů různých vědních oborů. Turistický průvodce zahrnuje návštěvu tohoto pozoruhodného komplexu pod dráždivým názvem Extranomical Adventures (Podivuhodná dobrodružství). Máte-li tedy dobrodružnou povahu, můžete si objednat kilometrovou limuzínu pro dobrých dvacet osob s řidičem v livreji, s nímž jsme se při náhodném zaparkování seznámily. Bylo to ostatně první místo, kde bylo možné bez problémů umístit svoje vozidlo. Tím bylo dáno namátkové poznávání města, k němuž jste odsouzeni, nenajdete-li volného půl dne, abyste mohli využít panoramatické prohlídky města v některém z vyhlídkových busů.

Dalšího mlhavého rána, kdy jsme měly objednanou mořskou exkurzi, se nám naštěstí podařilo umístit vozidlo v jednom z parkovacích domů, kde je o víkendech přece jen volněji. Byla to sice střecha světa, ale na celý den jsme měly po starosti. U přístaviště s vyhlídkou na nedaleký ostrov Alcatraz již postávala pestrá směsice turistů, kde jsme zaslechly i češtinu. Mlha nás provázela téměř celé dopoledne, kdy jsme objížděly pochmurné skalnaté úbočí ostrova se zbytky polorozpadlých budov, chátrajících od dob, kdy byla proslulá věznice uzavřena.

Věznice na výspě ostrova Alcatraz. Je zde jeden z nejstarších majáků v Kalifornii.

Příjezd na Andělský ostrov.

Kolem poledne, kdy jsme přistály na dalším z blízkých ostrovů zvaném Andělský ostrov (Angel Island), se mlha rozplynula a nás čekala projížďka otevřeným autobusem s komentujícím průvodcem. Vůz se plazil po strmých úbočích s vyhlídkou na miniaturní plážičky v lagunách, odkud si bylo možné zaplavat na věčnost, protože zdejší spodní proudy jsou nemilosrdné. Ani historie tohoto ostrova není příliš potěšitelná. Vysoký drátěný plot je němým svědkem někdejšího internačního tábora, kam se umísťovali v letech 1910–1940 přistěhovalci z východní Asie, především z Číny. Pochmurné zdi někdejších baráků často pokrývaly verše těch, co zde byli nuceni strávit marná desetiletí svého života. Za obou světových válek zde byli internováni zajatci. Osudy této západní výspy Kalifornie, sloužící kdysi jako opěrný bod při potyčkách s původním obyvatelstvem či území, kde mohla nerušeně probíhat demobilizace vojáků, vracejících se koncem 19. stol. z války se Španělskem a poté z obou světových konfliktů, vzbuzuje dodnes tísnivé pocity. Násobí to i smutek chátrajících budov někdejší administrativy. Lidé se však rádi dívají na místa cizího utrpení. Proč tedy nezřídit zde i na nedalekém Alcatrazu neboli ostrovu pelikánů (ve španělštině  Isla de los Alcatraces)  národní park, kam budou několikrát za den přistávat parníčky s turisty, dychtivými spatřit na vlastní oči pevnostní věznici, odkud nebylo úniku. Kdo se o to přece jen pokusil, už se nikdy nevrátil. Legenda o místních žralocích sice zůstává jen legendou, protože ti, co tu jsou, nežerou lidské maso a zdržují se hluboko pod hladinou. Voda je však studená a proudy tak silné, že překonat by je mohl jen velmi zdatný a speciálně trénovaný plavec. Dodnes není známo, zda se to přece jen nepodařilo trojici vězňů Franku Lee Morrisovi a bratrům Johnu a Clarenci Anglinovým, kteří zmizeli 11. června 1962 ze svých cel a už nikdy nebyli znovu spatřeni. Všichni jsou vedeni jako pohřešovaní, protože jeden z dozorců tehdy dostal z Brazílie prázdnou pohlednici. Proslavil je film Útěk z Alcatrazu, kde si zahrál Clint Eastwood. O rok nato byla věznice zavřena. Fungovala od r. 1907 nejdříve jako vojenské vězení, od třicátých let i pro civilní vězně. Mnohem dříve, v polovině 19. století, zde však vznikla za zlaté horečky pevnost, jež byla svědkem toho, jak astronomickým tempem narůstal počet obyvatel San Franciska, které úměrně tomu i bohatlo. To vše vyprávěl s velkým zápalem pionýr z dob vyhlášení nezávislosti vždy znovu každé přijíždějící skupině. Starý pán v khaki košili a s kovbojským širákem byl zkrátka ve svém živlu. Do pevnosti se bylo možno vyvézt na hadu vozíčků. Dále následovalo to, co je známo z různých gangsterek: obrovské prostory s klecemi, primitivní hygiena, člověk odhalený se všemi náležitostmi, depresivní atmosféra.

Po příjezdu k pevnostní věznici Alcatraz jsou návštěvníci seznámeni s historií věznice.

Po takovém zážitku jsme toužily odjet do jedné z vilových čtvrtí San Franciska s výhledem na to rozsáhlé město, přetínající Sanfranciský záliv u jeho ústí Zlatou branou čili visutým mostem Golden Gate. Ve své době – ve 30. letech 20. století – to byl nejdelší most na světě. Zdi domovní zástavby podél vyhlídkové silnice v lázeňské čtvrti Sausali hýří na pobřeží počátkem září girlandami popínavých květin, sobotní podvečer zve do některé z útulných restaurací. A pak už jen noc s úplňkem, částečně zastiňovaným plynovým plamenem, tryskajícím z modrých kaménků v kulaté nádobě vedle bazénu s horkou vodou a chlazeným bílým vínem. Je snad třeba něco víc k půlnoční meditaci – snad jen kousek z dávné básně Li-Poa.

První zastávkou na východní cestě byl přírodní park Muir Woods, kde můžete strávit celé hodiny prohlížením nejrůznějších zákoutí sekvojového lesa, v němž jsou zachovány největší sekvoje na světě s hnědými žilnatými kořeny, vystupujícími z půdy jako podivuhodné koruny. Ze San Franciska odbočíte po přejetí mostu Golden Gate směrem k severnímu pobřeží a projíždíte malebným pohořím zvedajícím se nad mořskými zálivy. Vstupenku na hodinovou prohlídku parku pořídíte za sedm dolarů.

Jedna z obrovských sekvojí v parku Muir Woods.

Cestu do Sacramenta jsme si omylem zpestřily výjezdem k obrannému valu na jednom z vrcholků přímořského pohoří, kde svého času sídlila pobřežní hlídka. Zbyly po ní oválné mělké bunkry kryté zeminou, odkud bylo možné ostřelovat nepřátele blížící se ke sráznému svahu, po němž lze sestoupit až k mořské hladině. Je to místo jako stvořené pro vášnivé fotografy. Malebnou silničkou pak lze sjet do údolí a pokračovat podél tulení líhně, kde se to asi 20 m od pobřeží hemží mláďaty, vyhřívajícími se v teplé mělčině. V první dědině zjišťujeme, že tudy dál nelze.

Vojenská pevnost nad Pacifikem.

Členité pobřeží severně od San Franciska.

Vyhřívající se tulení mláďata.

Každá cesta zpět vypadá poněkud jinak a slunce slibuje do setmění dost času. Před vjezdem na dálniční spoj je ještě čas na rychlou kávu. Povolená rychlost na dálnici je jako kdysi u nás jen 110 km/h. Času tedy není přece jen nazbyt. Cesta na Sacramento a poté do starého zlatokopeckého městečka Placerville vede podél četných zátok, jezírek či vodních ploch, kde sídlí ptáci, především volavky a pelikáni. Pěstuje se tu i rýže, jež je kulatější, než na jakou jsme u nás zvyklí.

Za městečkem Placerville odbočujeme na sever na ulici Pimlico Lane. Není to však ulice podle evropských představ. Jde totiž o úzkou silničku mezi ploty rozsáhlých farem s vinicemi či vyprahlou trávou, na níž se občas zalesknou zraky malých ušatých srnek. Jedeme, oči na stopkách, protože jedna z nich může nečekaně skočit proti reflektorům vozu a zcela jej zdemolovat. Nevím, jak se nám to podařilo, ale nakonec vjíždíme do otevřené brány vedoucí vzhůru k nevelkému dřevěnému stavení. Ukázalo se, že to byl záměr. Nikoho z lidí projíždějících kolem by nenapadlo, že ten nenápadný domek za dřevěnou terasou s grilem má rozsáhlý interiér s vysokou halou sahající až do prvního patra, obkrouženého třemi ložnicemi a dvěma koupelnami, z nichž jedna mezi dvěma pokoji odrostlých synů nám byla i s dávno prázdnými pokoji přidělena. Mohutnou halu protíná obrovský sloup připomínající hlavní stožár plachetnice, který nesměl být nikdy stržen, měla-li být loď ovladatelná. Na můj dotaz, kdo ten nádherný interiér navrhl, jsem dostala překvapivou odpověď, že sami majitelé. Na dlouhé debaty však nezbýval čas.

Dřevěný dům je zvenčí nenápadný.

Obývací hala je nečekaně prostorná.

Rodinný bazén zve k romantické koupeli.

Začátkem září jsou vinařské žně a vstávat se tady musí brzy, než nastane úmorné čtyřicetistupňové vedro. Dostáváme klíče od domu a základní instrukce, jak zacházet s technickými přístroji. Zkrátka: buďte zde jako doma, obstarat si musíte všechno sami – nejlepší varianta, jakou si lze přát. Za chvíli jsme samy. Větráky se mohou vypnout až k ránu, kdy je ovzduší přece jen přijatelnější. Spotřeba energie je v létě vyšší než v zimě, kdy je však pořádný sníh jen v horách. Koncem léta je krajina kolem Placervillu vyprahlá a unavená.

Centrum městečka dávných zlatokopů tvoří dvě podélné ulice ústící do něčeho, co by se mohlo pokládat za zárodek náměstí. Uprostřed toho podlouhlého prostranství je umístěna požární věž s výstražným zvoncem na vrcholku. Zdá se, že tu požáry bývaly na denním pořádku. Drsné mravy, jež tu panovaly v polovině 19. století, dosvědčuje věrná kopie viselce na jednom z měšťanských domů. Původní název města byl totiž až do r. 1857 Hangtown – město oběšenců. Ve skutečnosti takových poprav nebylo tolik a pro město byl posléze zvolen  optimističtější název, odvozený od jeho tehdejší hlavní produkce – rýžování (rýžoviště, rýžovat = placer). Paradoxně patří k výstavným objektům horní části náměstíčka Public restrooms. Asi tu vědí, že podle kultury záchodků se posuzuje kultivovanost obyvatel.

Figurína oběšence dodnes připomíná někdejší popravy v Placervillu.

Náměstí ve starém Placervillu oznamuje požární věž.

V moderní vilové části města je něco, co bychom mohli městu závidět – ženský shakespearovský klub, zřízený již 2. května r. 1897, zřejmě jako vyvrcholení úsilí místních žen o emancipaci. R. 1901 byl zaregistrován jako součást Generální federace ženských klubů. Dnešní reprezentační budova pochází z  r. 1951. Spolek již přes sto let provozuje divadelní, osvětovou i charitativní činnost. Jeho čelní aktivistkou a herečkou je naše hostitelka Diana, někdejší spolužačka mé kanadské sestřenice. Když jsme po absolvování cesty poukázaly spolku určitou peněžní částku jako výraz díků našim hostitelům za poskytnuté přístřeší, přišlo nám oznámení o navýšení stipendia dvěma studujícím nemajetným dívkám.

Shakespearovský klub v Placervillu.

Současnou hlavní náplní pracovní činnosti Diany a jejího manžela je vinařství. Byla doba sklizně. Plné korby náklaďáků se vyklápěly do drtiček. Všude kolem zpracovatelského centra se táhnou vinice, pokrývající mírnou pahorkatinu, po celý den zalévanou přívaly horkého vzduchu. Výsledek je ukládán do řady sudů, naplňujících rozsáhlé sklady, temperované na vhodnou teplotu. U baru ve vinotéce jsou dvě usměvavé dívky a vína nejlepších značek.

Zpracovávání vína v rodinné kalifornské farmě.

Jack byl původně technik se specializací na konstrukci bazénů, bez nichž se v té vyprahlé krajině neobejde žádný domek. Všechny mají zabudované čistící zařízení, takže není problém, aby jej používali pánové domu i jejich čtyřnozí přátelé. Dva sympatičtí reprezentanti psa novofundlandského temně hnědého a černošedého zbarvení hlídají haciendu našich přátel. Ve dne dávají přednost chlazené obývací hale. Teprve když se k večeru teplota snižuje na přijatelnou míru, začnou se procházet plavným krokem po palubovce terasy, táhnoucí se podél jižní strany domu. Odtud vedou schody až k laguně bazénu, který oba tak milují. Všude kolem jsou vinice. Jen nejbližší část zahrady je písčitá a stíněná hustým listnatým lesem.

Vinice se táhnou celé kilometry.

Jezero s domorodým názvem Tahoe se rozkládá na hranicích států Kalifornie a Nevada v pohoří Sierra Nevada v nadmořské výšce 1 897 m. Je ledovcově tektonického původu. Má rozlohu 495 km^² a dosahuje hloubky až 501 m. Z jezera odtéká řeka Truckee do bezodtokého jezera Pyramid. I v tom největším letním vedru je tu příjemně. Voda je průzračná a na rozdíl od kanadských či tatranských jezer nezvykle teplá. Kdesi v útrobách země tu musí být pěkně horko. V zimě jezero nikdy nezamrzá, protože teplá voda stoupá vzhůru. V nejzazším jižním cípu za hranicemi Nevady je v nízké kleči naučná stezka s popisy místní flóry a fauny. Mezi balvany, pamatujícími dávnou dobu ledovou, se vypínají vznosné jedle, rozsochaté borovice, cedry i limby. Mezi trsy ostřice prokvétá vlčí bob. Ticho, vlahý vánek čechrá vodu, mezi hlasy na písčité pláži je slyšet i ruštinu.

Pláže u jezera Tahoe.

Daleko za námi zůstalo turistické centrum s výhledem na průsek lesem se strmě stoupající lanovkou. Sjezdovka je na odvrácené straně a směřuje k olympijskému centru. Sem tedy jezdí lyžovat Diana! Určitě alespoň na dva tři dny, protože i v létě trvá cesta horským terénem s nádhernými výhledy na horské scenérie přes dvě hodiny. Kromě přírody se zde nabízí i umění, dá-li se ta jeho komerční část v prodejních galeriích lázeňského centra Tahoe vůbec takto nazvat. Vystavují se však i ilustrace známého malíře a spisovatele vystupujícího pod pseudonymem Dr. Seuss. Jeho obrázky měly rády již děti mé kanadské sestřenice.

Okružní cesta kolem jezera je klikatá a místy krkolomná. Vzhledem k nadmořské výšce není problém ulehnout na písčitou pláž i bez slunečníku. Silnice kolem jezera je plná překvapení. V jednom bodě máte dojem, že jste někde v prostoru mezi nebem a tím modrem hluboko dole, že se už už vznesete i s tím bílým mercedesem a budete stoupat směrem k pomalu klesajícímu žlutému míči slunce. Mezitím se v horském údolí stíny prodlužují a cesta horskými serpentinami se na zpáteční cestě zdá být ještě delší.

Terasu té noci ozařuje obrovská narudlá luna. Psi jsou jako uhranutí, lidé hovoří na půl úst, jako by se báli dotknout toho nezvykle narůžovělého ticha.

Luna nad šeřící se krajinou.

Pod takovou lunou jsou i vodopády plné bílých rusalek jako na jednom z obrazů v placervillské prodejní galerii.

11. září jsou vlajky na půl žerdi, vylepili si je i řidiči kamionů. Dvojčata jsou stále v živé paměti.

Vlajka na kamionu k výročí zkázy Dvojčat.

Muzeum zlatých dolů má dvě části: horní, líčící historii dolování, a spodní, kde vás pošlou do první štoly, na jejímž konci jsou dva vozíky – jeden prázdný, druhý plný zeminy. Dostanete helmu a elektronického průvodce. Naštěstí je ve štole příjemný chládek. Naproti o něco výše ve stráni je ukázka toho, jak se ruda třídila, čistila a zbavovala nánosu druhých hornin. Zlatý proužek v kameni je často sotva vidět. I tak se musí všechno zamykat, protože návštěvníci si rádi odnášejí suvenýry, i když je to třeba jen úlomek kamene.

Bývalé zlaté doly vás vítají tabulí s názvem historického parku.

Muzeum dolování zlata u Placervillu.

Vedro nepolevuje, představa o tom, že by bylo možné využít blízké Americké řeky, lákající řadou inzerátů k raftování, se však záhy ukáže jako nereálná. Jsou v ní stejné zrádné spodní proudy jako v moři u Andělského ostrova či Alcatrazu. Zato pes, kterému páníček házel pod vyprahlým a zcela pustým parkovištěm klacek do vody, si z žádných proudů nic nedělal.

Meandry Americké řeky u Placervillu.

Podobným zklamáním bylo i rozsáhlé jezero Clearlake tři hodiny severozápadně od Sacramenta. Romantické bylo pouze z velké dálky. Stačilo však sejít po ostré suti k vodě, abyste nabyli dojmu, že to je voda krajně podezřelá, zdobená tam, kam až dosáhla, žlutým lemem. Nevím, zda tam bylo více CO2 nebo nějaké chemikálie, v každém případě bylo podezřelé, že u dřevěných domků na pobřeží stála opuštěná mola, u nichž zřejmě již dlouho žádný člun nepřistál. Nedalo se předpokládat, že by do takové vody někdo riskoval vstoupit či dokonce z ní něco pozřít. Velká teplota zřejmě negativně ovlivňuje oxid uhličitý, jehož výskyt je v jednom z jezerních zálivů doložen. Co je tedy platné, že geologové pokládají Clearlake, čili Čisté jezero, za jedno z nejstarších na světě. Za současného stavu je to mrtvé jezero.

I život jako by se kolem jeho rozsáhlé vodní hladiny zastavil. Po celou dobu, co jsme kolem něj projížděly, jsme nezahlédly ani človíčka a nepotkaly téměř žádné vozidlo. I dřevěné domky tam byly chudé, jako by připláclé k zemi, která se k nim zachovala macešsky.

Smutné jezero Clearlake.

Pláže v zátočinách jezera Clearlake jsou pusté.

Náladu jsme si jely spravit do hlavního města Kalifornie – Sacramenta. Založeno bylo r. 1836, aby se již po necelých dvaceti letech stalo r. 1855 hlavním městem. Svůj statut hlavy státu s více než půl milionem obyvatel stvrzuje jednou z variant washingtonského Kapitolu. Vede k němu monumentální palmová alej ústící v parku, do něhož je zasazeno sídlo gubernské vlády. Architekti Rueben Clark a Miner F. Butler je navrhli r. 1860 ve velkolepém neoklasicistním stylu s vysokou centrální kopulí a korintským portikem.

Sídlo kalifornského guvernéra.

Stará a nová budova galerie výtvarného umění v Sacramentu.

Nás však lákala především místní galerie, umístěná ve dvou budovách – staré a moderní. Byl tam velkolepý průřez moderním americkým uměním a výborná klimatizace, kterou jsme naopak postrádaly na výletní lodi po řece Sacramento, odkud jsme s trochou závisti pozorovaly místní obyvatele, chladící se v kalných vodách řeky, protékající velkoměstem, jehož monumentální moderní siluety jsme míjely. Stará část Sacramenta je nově upravená se zachováním všech turisticky lákavých koloniálů s rozevřenými soudky připomínajícími starý Istanbul. Nejsou v nich však obilniny, sušené ovoce či koření jako v Turecku, nýbrž jen nejrůznější druhy bonbonů, na něž si tu zřejmě náležitě potrpí. Ve starých telefonních budkách sedí dávní obyvatelé Sacramenta, protože v Americe mají rádi názornost. Malé obchůdky v centrech měst mají zbožím ověšené celé stěny až vysoko ke stropu, jako by chtěly demonstrovat záplavu místní produkce. Vedle vchodu do každé pořádné hospody stojí indián, na stěnách jsou nabité bambitky, na policích stojí kolo na nožní i tekutý pohon a figuríny nalepené na papundeklu ukazují, jak se kdysi pralo v lavoru.

Moderní Sacramento ze stejnojmenné řeky.

Koloniál ve starém Sacramentu.

Vedro pokračuje i v odpoledních hodinách, takže je nutné vyhledat další muzeum. Tentokrát představovalo indiánskou kulturu, ovšem v mnohem skromnější podobě, než je tomu v kanadském Vancouveru. Zato mají v přilehlém parku velmi přítulné veverky. Jsou šedé a mnohem větší než naše.

Kalifornská veverka.

Místo medvědů, již jsou v kanadských národních parcích na každém kroku, jsme však viděli jen medvědí vyhlídku.

Medvědí vyhlídka.

Při návratu jsme s hrůzou pozorovaly obzor. Na obloze vyrostla obrovská mračna rudého dýmu. Kalifornie začala opět hořet. Lesy se vzňaly ve vzdálenosti 20 mil. Do úzkých kaňonů nepronikly ani vodní proudy z letadel. I v útulném domě našich hostitelů bylo cítit napětí. Zdroje požáru oddělovalo jen jedno údolí.

Rudá mračna kalifornského požáru.

Požár však tentokrát naštěstí nezasáhl hlavní cíl naší cesty – proslulý Yosemitský národní park, prohlášený již v roce 1890 za národní památku a v roce 1984 zařazený na seznam světového dědictví UNESCO. Park leží ve střední Sieře Nevadě, měří 3 081 km². Většina z tří a půl milionů návštěvníků se však soustřeďuje na pouhých 18 km² plochy Yosemitského údolí, táhnoucího se podél řeky Merced. Kolem ní se rozkládají skaliska, z nichž padá Yosemitský vodopád, nejvyšší v Severní Americe. Tvoří jej Horní (425 m) a Dolní (97 m) vodopád, mezi nimiž je série kaskád (205 m). Společně měří celkem 739 metrů. Druhou dominantou parku je nejvyšší žulový monolit na světě zvaný El Capitan, který svými 1095 metry během sezóny každodenně potrápí řadu horolezců. Za návštěvu určitě stojí též monumentální 1450 m vysoký žulový útvar zvaný Half Dome a pod ním se nacházející vodopády Vernal (prý nejkrásnější v parku) a Nevada. To vše se dá zjistit v kterémkoli průvodci. Skutečnost je však vždy poněkud jiná, podle toho, ve kterou roční dobu se sem dostanete.

Vydaly jsme se již známou cestou směrem na jezero Tahoe, odkud jsme odbočily na jih k Markleville. Nevím, jestli se nám tak pomstila figurína znaveného poutníka za to, že jsme s ní laškovaly, nebo jsme přejely bludný kámen. Najednou jsme zjistily, že sice jedeme krásnou krajinou, ale na zcela opačnou stranu. Na křižovatce jsme totiž zahnuly omylem na západ místo na východ. Takto neplánovaně jsme se ocitly v malebném, ale řidičsky krkolomném Stanislavově národním parku (Stanislav National Forest) s modrými skvrnami jezer a pochmurným lesem. Po mnoha kilometrech jízdy opuštěnou krajinou narážíme na pumpu v zapadlé vesničce. Paní s copánky, dlouhými náušnicemi a rozpadlými zuby tam prodávala všechno, co lidé v takové pustině potřebují. Teprve v údolí začíná provoz. Silnicí 120 stoupáme opět do hor strmou silnicí podél výtahu z hlubokého údolí s přehradou u města Buck Meadows.

U Aspen Valey vjíždíme do Yosemitského parku. Vstupné činí 20 dolarů. V zalesněné krajině se najednou obzor projasní. Jsme u první vyhlídky na obrovské horské panoráma. Před námi se otevírá pohled na popraskanou žulovou planinu, za níž se tyčí El Capitan, pomalu se ztrácející v rapidně mizícím světle.

Skalní plošina Sierry Nevady u úpatí skály El Capitan, vystupující z večerního šera.

V pološeru pokračujeme dál, řada aut parkuje kolem cesty, ráno budou vyrážet na tracky. Nám nezbývá než dojet k východu a vydat se dálnicí dalších 100 km na jih, kde je pod jezerem Mono Lake hotel z námi zvoleného trustu Best Western Corte Madera. Tentokrát má honosný název Best Western Bishop Lodge. V tuto noční dobu je nám to úplně jedno, stejně jako informace, že tu mají nezbytný bazén.

Dalšího dne konáme tutéž cestu zpět, tentokrát však za slunečného rána, kdy jsou i šedé skály řídce porostlé trsy žlutě kvetoucích keřů sympatické a vstřícné. Teprve nedaleko Národního parku se objeví nízké jehličnany. Vstupenka platí i při cestě zpět. Doplňujeme si vše, co v noci vidět nebylo. V tom zářijovém suchu padá z prvního jezera, na němž se dvojice projíždí na kajaku, jen zcela zanedbatelný vodopádek. Stoupáme čím dál výše podél dalších jezer, zastavujeme se u vyhlídek. V dálce se rýsuje setnutý štít monolitu zvaného Half Dome  a celé to rozsáhlé skalní město, tyčící se nad korunami mohutných jedlí, borovic a sekvojí.

Stoupání stepní krajinou k Yosemitskému parku. Mezi kameny se občas zazelená keř.

Jezero za vstupem z východní strany.

Skalní panorama. V dálce je štít skály Half Dome.

Silnice se táhne podél skalnatého úbočí.

Na nějaký track není čas, takže nakonec odbočujeme na jih na silnici 41, která nás dovede do vesnice Yosemitu s nezbytnými supermarkety. K vodopádům a ledovci se sice dá pohodlně dostat místní dopravou, aby nebyl problém s parkováním, za daného stavu to však nemá smysl. Tam, kde měl být vodopád a ledovec, zůstaly jen místní názvy. Odjíždíme proto klikatou a řidičsky náročnou silničkou, až konečně sestupujeme do údolí a přijíždíme do hotelu Best Western Corte Madera s bazénem, večeří a vínem. Zítra nás čeká 300 km dlouhá cesta do San Franciska.

Cesta z Maricosy přes San Chose trvala déle než tři hodiny. Tentokrát jsme ubytovány v jižní části San Franciska v luxusním hotelu Pacifik, kde nám sice přidělili celé apartmá, před druhou hodinou však připraveno ještě nebylo. Do centra to bylo dalších dvacet kilometrů, posledního půl dne však bylo třeba využít. Jedinou atrakcí, která se dala do setmění stihnout, byla projížďka tramvají z dvacátých let dvacátého století. Dvakrát zahnutý had turistů se táhl podél otočné betonové skruže, kde se statní průvodčí opřeli vždy plnou vahou svých svalnatých těl, aby dostali tramvajové vozy do protilehlého směru. Když na nás po půldruhé hodině konečně přišla řada, vypadalo to chvílemi, že kodrcavý a dýchavičný vagón vyletí ze své dráhy a bude se řítit strmou ulicí zpět až k pobřežní zídce. Zoufale gestikulující šofér situaci náležitě dramatizoval neustálým zvoněním. Unavení turisté si přece celou tu rozkoš dostatečně zasloužili předem. Úzká ulička vede vzhůru mezi viktoriánskými domy s moderními kavárnami a honosnými výkladními skříněmi. Cesta končí na horním ohybu. Dolů je rychlejší seběhnout pešky.

Stará tramvaj v San Francisku.

Pobřeží na jižním cípu San Franciska.

Skalnaté pobřeží u hotelu Pacifik.

A pak už byl jen večer s výhledem na temný Pacifik, jehož příboj bylo zvláště příjemné poslouchat v teplém bazénu ve vnitrobloku. K jeho návštěvě přímo vybízel bílý župan, připravený ve skříni. Obrovská terasa otevírala ráno pohled na mlhavý obzor nad mořskou hladinou, k níž po rozednění přijížděla auta se surfaři, vrhajícími se do mořského příboje. Šestiproudá silnice k letišti byla po ránu volná, takže bylo dost času na vyřízení formalit s vrácením vozidla a na rozloučení před odletem. Teprve dodatečně jsem zjistila, že let přes Paříž, který jsem měla koupený, byl zrušen, protože se tam jako obvykle stávkovalo. Bylo tedy třeba hledat náhradní řešení. Vzhledem k dostatku času se dokonce vyskytla možnost dřívějšího spoje přes Amsterodam. Noc probíhající proti vycházejícímu slunci jsem ani nezaregistrovala. Kdyby nebyly staženy žaluzie, tak by cestující po celou dobu provázelo vycházející slunce. Dvoumetrové postavy pasažérů v tomto letištním labyrintu dávají poutníkovi znát, že je opět v dobře živené Evropě. V některých jejích částech, jako je např. Holandsko, lidi vytahuje spíše do výšky než do šířky, jak je tomu bohužel dost často v USA. I to přispívá k dobrému pocitu ze šťastného návratu.

prof. PhDr. Danuše Kšicová, DrSc. – profesorka Masarykovy univerzity, ve své vědecké činnosti se zaměřuje na problematiku komparatistiky v širokém smyslu slova. Zabývá se binárními i multilaterálními vztahy i problematikou poetiky a translatologie. Intenzívně se věnuje mezidisciplinární komparatistice – zvláště vztahu literatury a výtvarného umění.

Kontakt: ksicova@phil.muni.cz