Když v krátkých kapsách mám
dlouhé chvíle
- jsem sám. A když má okna do světa
porostou falešnými květy,
přichází mráz.
A rty samotou nalíznuty
praskají snáz.

To deštěm
probouzím sedmikrásky
pod kluzištěm,
to na hřbetě mostu
ježím srst,
když jsem sám...
Když jsem sám
mám rozeplou vestu
a mráz u krku
nehlídám...

Do tramvajových kolejí
zatéká spěch
a na rtech noci
se hvězda svléká
jen na dlaždičkách v podchodech
najdeš vzkaz fixou od člověka:

...jsem ve dne stín
a v noci sen,
jsem větev škráblá průvanem,
list, který se žene dál
aniž by na něj kdo kdy psal...

Vysnít si lásku a tu si pak vzít,
je přelud větší, než po vodě jít,
ač srdce hoří Ti a rozum spává,
vybíráš z lásek jen, které svět dává.

Kdyby svět nabízel jen lásky na míru,
zemřel bys bez kouzel, pro růže z papíru,
láska je kompromis, snění i chápání,
leccos se přiučíš a nedáš na změny.

Létá jako myšlenka po prázdném domě,
tu a tam se pohoupe,
zavzpomíná
a přilne ke stěnám...

Velkým se člověk cítí tehdy,
pokud se měří s menšími.