Autor originálu: Artem Čech

Autor překladu: Linda Heinigová

Jazyk originálu: ukrajinština

Na začátku května znovu přijeli Vinnyčtí. Prosili jsme je, aby nic kromě minerálky nevozili. Ale kromě minerálky přivezli taky plnou dodávku toho, bez čeho se obyčejný voják popravdě lehce obejde: několik beden sladkostí, ovoce, baterky, nějaké koláče, tvarohové dorty, kbelíky se sledi a zavařovačky s kilkami. Obrovskou tašku ze supermarketu s trenýrkami a sedmnáct pytlů s paskami.

Od Velikonoc uplynulo několik dní. Odešlo několik kluků ze čtvrté skupiny, někteří se odebrali na „marodku“, jiní odjeli na dovolenou. Na základně zůstalo i s „převelenými“ třicet lidí. Už to byl měsíc, co jsme získali kilometr šedé zóny a vykopali tam nová opevnění. Část vojáků stále zůstávala na hranicích, takže na základně fakticky nebýval nikdo. Stačilo přijít a zabít nás holýma rukama, podříznout nás v bunkrech, ospalé a opilé. Ale v tom to nebylo. S ohledem na počet vojáků nám ze štábu přidělili dvacet pasek. Dostatek – víc ani nepotřebujeme. Navíc ještě dobrovolníci Strýčka Ljoši poslali několik beden. Pasky, vajíčka, klobásky, sýr, šunku. Někomu přišel balíček z domova, někteří speciálně jeli do Popasné, aby nakoupili. Zdálo se, že celá Ukrajina čekala jenom na Velikonoce, aby jídlem zavalila frontovou linii. Аby se všichni přecpali k prasknutí, aby všem z toho jídla bylo na omdlení, a aby ani dýchat nemohli.

A teď ještě přijeli ti Vinnyčtí s dodávkou napěchovanou odshora dolů.

„Borci, vezměte to zpátky! Chlapi! Nechte nám jeden pytel a zbytek odvezte. My to nesníme, nezlobte se,“ řekli jsme.

„Jak nesníte?“ divili se. „Je vás tady sedmdesát zdravých rypáků. Jezte, kluci, jezte.“

„Jakých sedmdesát? Sedmdesát nás bylo v zimě a teď nás nejsou dohromady ani tři desítky.“

„Jezte,“ nařídili důrazně.

A odjeli. Takoví klidní, vyrovnaní, spokojení s vykonanou misí – nakrmit vojáky.

Zanesli jsme pytle pod kolnu, kde stojí generátor. Sedmnáct stavebních pytlů. V každém z nich dvacet kusů pasek. Ještě čerstvých. Trochu rozmačkaných, ale čerstvých.

Když si vzpomeneme na ty časy, kdy jsme museli likvidovat sádlo v kamínkách a do zákopů vyhazovat celé, ale plesnivé bochníky sýru, dáme se do jídla. (No jo, byly časy, kdy bylo tolik sýru a sádla, že se to muselo vyhazovat. Stávalo se, že vojákům vydali tři kila tvrdého sýru na týden. Nemluvě o stovkách zavařovaček s hlaváči nebo o konzervách s kondenzovaným mlékem, ze kterých jsme postavili celé pyramidy. A to přesto, že jindy jsme neměli ani to nejnutnější.) Ale víc jak jednu pasku za den ve třech nezvládneme. Ostatní, kteří měli ještě vlastní zásoby, si je odmítli vzít úplně.

Jíme. Pomalu. Za týden se ukázalo, že se nám podařilo rozdat a sníst tři pytle. A zbytek? Některé pasky se začaly kazit, osychat nebo plesnivět. Jeden pytel zmokl a my jsme tu moučnou hmotu museli zlikvidovat. Pravidelně se každý den střídáme na pozorovacím stanovišti v šedé zóně. Válka je každým dnem vyhrocenější a naše těla se z pojídání pasek začínají měnit na rosolovitou a beztvarou hmotu. Několik dní po sobě se stravujeme výhradně jimi a bezhlavě do jídelníčku přidáváme čokoládové bonbóny. Až si v jednu chvíli uvědomíme, že už i moč voní vanilinem. Dál už je jíst nemůžeme. Vracíme se ke kaším a s nebývalou radostí otevíráme několik konzerv s dušeným masem.

Pasky ale neubývají. Stává se z toho velký problém, vždyť většina z nás vyrostla s tím, že se drobky na podlahu nesmetají. Nezáleží na tom, že kýbl s kaší můžeme jednoduše vylít do zákopu nebo několik pytlů s bramborami můžeme pohřbít do černozemní půdy. Ale chléb – to ne. Ani chlebová kůrka, ani patka se nesmí vyhodit, jinak tě půda prokleje a do smrti tě budou pronásledovat mozolnaté ruce zemědělců. Chodíme kolem těch pytlů a se zármutkem pozorujeme, jak obilí, vypěstované na úrodné ukrajinské půdě, přichází vniveč. Díváme se, jak zkormouceně ty pytle stojí, na některých místech prožrané od myší; jak žalostně se nad nimi vznáší duch národního oráče a slaný pot a životodárná únava přicházejí nazmar.

Řešení najde Roma, který už dávno a pravidelně jezdí do vesnice, jež stojí na dostřel od fronty. Bere si od vesničanů mléko, sýr, smetanu a vodku. Vlastními silami na zádech odnáší pasky, které teď mají posloužit jako krmivo pro krávy a slepice. Udělá několik koleček. Jednou se ocitá v nepřátelské pozici, zděšením vystřílí celý zásobník svého kulometu a jen tak tak se vrací naživu. Ale dál nosí ty pytle...

A pak nám zavolali naši Vinnyčtí.

„Tak co? Snědli jste všechno?“

„Všechno!“ zalhali jsme.

„Tak jo, my se za vámi stavíme zase příští týden!“

„Ne,“ odpověděli jsme hrubě.

Doufám, že se neurazili.

Překlad se v roce 2018 umístil na 3. místě v soutěži v překládání z ukrajinštiny do češtiny. Uveřejňujeme jej s laskavým svolením autorky a se svolením pořadatele soutěže – České asociace ukrajinistů. Pro více informací o soutěži si můžete přečíst zprávu z 2. ročníku soutěže.

Linda Heinigová (*1989) vystudovala ukrajinistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Na tomtéž pracovišti se nyní vzdělává jako interní doktorandka a rovněž se podílí na výuce předmětů týkajících se teoretických problémů a dějin ukrajinské literatury. Ve své odborné publikační činnosti dosud reflektovala především tvorbu současných ukrajinských spisovatelek s kontextuálními přesahy do národních literatur severoslovanského areálu. Soustavně se rovněž věnuje uměleckému překladu z ukrajinštiny; ve své magisterské diplomové práci vytvořila překlad a translatologickou studii románu Ulase Samčuka Marija, přeložila prozaické texty pro festival Měsíc autorského čtení.

Kontakt: lindaheinigova@gmail.com