Autor originálu: Artem Čech

Autor překladu: Monika Ševečková

Jazyk originálu: ukrajinština

Tehdy ho přinesl Dima, doktůrek, byl to rotný. Říkalo se mu Felčar.

„Přinesu vám kotě, jo? V každé díře někdo bydlí, u vás kromě myší nikdo. Našel jsem ho schovaného pod umývárnou.“

„Tak jo!“ zaradovali jsme se.

A tak ho přinesl. Koťátko. Docela malinké, černobílé, hezoučké. Bylo jako živý plyšák, že ho hned každý za studených donbaských nocí chtěl mít ve spacáku, aby celou noc vrnělo.

Jenže kotě mělo z něčeho strach.

„Je mu zima,“ vysvětloval doktůrek. „Musí se zahřát.“

Uběhlo pár dní, kotě se ale pořád něčeho bálo. Možná ještě víc. Ani chodit neumělo, padalo na bok, jako by mu někdo přerazil záda. Mysleli jsme si, že na kotě někdo šlápnul, nebo mu sedl na záda, nebo ho omylem odkopnul. Nebo mu možná něco udělal ten Felčar, když ho tahal zpod umývárny.

První dny sedávalo za kamínky, hřálo si kožich, zvykalo si na nové podmínky, skoro nevylézalo ze své schovky a vůbec nic nejedlo. Takže jsme ho krmili tím, co jsme jedli sami: hlaváči v rajčatové omáčce, sardinkami v oleji, hrachovou kaší s masem, tolstolobikem.

Uběhl týden, možná dva. Kotě čím dál častěji vylézalo ze svého úkrytu, když jsme tam nebyli, a odvážně běhalo po spacácích (špinavé stopy od paciček), jedlo a taky hodně spalo. Ale pořád neumělo správně chodit. Spíš se plazilo a všelijak poskakovalo.

Pojmenovali jsme ji (ukázalo se, že je to kočka) DMO. A z nějakého důvodu jsme ji neuměli mít rádi. Abych byl přesný – snažili jsme se ze sebe vymačkat lásku velkého vojáka k malému koťátku, pečovali jsme o něj, dokonce jsme ho hladili, ale nikam to nevedlo. Míchal se v nás soucit s rozčilením. Rozčilovalo nás, že nám lozí po matracích, sere, kudy projde, a absolutně odmítá chodit ven.

Někdy jsme ho zapomněli nakrmit, to pak protivně pištělo. Přestali jsme si ho všímat a chovali jsme se k němu jako k paralyzovanému příbuznému, ke kterému, kromě pocitu odpovědnosti, už necítíte jiné emoce – umýt, nakrmit a být rozčílený kvůli zvuku jeho hlasu.

Na Nový rok jsme se rozhodli kočce trochu přilepšit a koupili jsme jí moc dobrou konzervu – guláš ze tří druhů masa. Chudák DMO se z něho poblila přímo na Sáňovu matraci.

A potom začala chcát na spacáky a polštáře. A tím naše kamarádství skončilo.

Vrchol všeho ale nastal jednou při oblevě. Epizoda z našeho života v krytu, kdy dva dny a dvě noci padaly z nebe hotové sněhové závěje a třetí den bylo najednou plus osm. Vzbudilo nás, jak nám do uší teče voda. Schody byly úplně rozmáčené. Moje kroksy plavaly na vodě jako papírové lodičky v březnovém potůčku. Rozmokly všechny zásoby toaletního papíru. Ukázalo se, že suchá byla jen spodní část mé matrace. Všem bylo jasné, že se DMO nemá kam schovat. Tvářila se děsně uraženě, jako bychom tu potopu udělali schválně, jí na truc. Řekl bych, že přesně tohle si myslela.

Nakonec jsme kryt vysušili. A vyrobili nové schody. Taky jsme to vyčistili za kamínky, kde si kočka udělala pelech. Dokonce jsme jí našli nějakou krabici, nastrkali tam hadry, snažili se jí vysvětlit, že to všechno jsou přírodní katastrofy a my jimi trpíme tak jako ona. Stejně ale pořád chcala na spacáky, měla z něčeho strach a rozčilovala nás svojí přítomností.

A potom přišel náš kulometník, co se mu říkalo Psík, a vzal si ji.

„Ta je ale miloučká!“ řekl.

Úlevou jsme ztichli. Jako by si paralyzovaného příbuzného odvezli do hospicu.

Myslím, že by všechno bylo jinak, kdybychom ji měli rádi.

Překlad získal v roce 2018 čestné uznání v soutěži v překládání z ukrajinštiny do češtiny. Uveřejňujeme jej s laskavým svolením autorky a se svolením pořadatele soutěže – České asociace ukrajinistů. Pro více informací o soutěži si můžete přečíst zprávu z 2. ročníku soutěže.

Mgr. Monika Ševečková, Ph.D., (*1978) je překladatelka a vysokoškolská pedagožka. Zabývá se materiální a duchovní kulturou Slovanů, lingvokulturologií a etnolingvistikou. Profesně se zaměřuje na otázky moderní didaktiky, kreativity a bilingvismu.

Kontakt: seveckova@email.cz