RAFEJENKO, V. Dlouhé časy. Překlad Jekateriny Gazukiny a Terezy Chlaňové. Brno: Větrné mlýny, 2019.

Pivo a cigarety

... dobrovolníci ti pomůžou s odjezdem. Řekla jsem, že nikam nepojedu! Chápej, děláme si o tebe starosti! Já si dělám starosti, upřesnil Silin. Tak si klidně dělej starosti dál. Lena si přendala telefon z jedné ruky do druhé. Dokonce i ucho ji začalo z toho rozhovoru bolet. Jsi egoistka, sdělil jí Silin. Myslíš jenom na sebe! Jasně, Jelena odzátkovala další lahev piva. Pořádně si lokla. Určitou část hovoru tak neslyšela. Znovu přimáčkla sluchátko k uchu.

... poslední čtvrtek v měsíci. Doufám, že to chápeš? Nejsem blbá, potvrdila. Je to ale moje město. Proč mám odjet? Každej den můžeš umřít! Ostřelujou centrum, a ty jsi přímo na ráně. Máš snad vyjebáno?

Ne, Siline, já se jen tak vojebávat nenechám. S patriotama je to na houby, a separatistům nedávám... Nech toho! Ale prosimtě. Tiše se zasmála. Mě nezabijou, Siline, dokud se daj v Z koupit cigarety a pivo. Na Krym mě nedostaneš! Strč si ten svůj Krym víš kam. Vím, vím, zrychlil hovor Michail, v tomhle se neshodneme. Ale o to teď přece nejde. Zůstaň si třeba stokrát Ukrajinkou, prokrista! Já teď mluvím jen o místě, kde se dá přežít!

Jde o to, Siline, žes odešel s mou kamarádkou, zakuckala se Jelena, a potom jsi s ní odjel na Krym. Osm let jsi zahodil jakoby nic. Vždyť jsem tě milovala, Siline. A z tebe se vyklubala ubohá svině, nula. Pokývala hlavou, jako kdyby si uvědomila ten fakt až teď.

Nezačínej zase! Proboha... To ty mi voláš, utrácíš peníze. Jestli se ti to nelíbí, tak mi nevolej. A když odejdu od Světky, přijedeš za mnou? Cože uděláš? Lena postavila lahev na podlahu. Vzala pomalu doutnající cigaretu z popelníku a vdechla kouř. Odejdu od Světky! Teda my jsme se už prakticky rozešli. Silin začal mluvit rychleji a zmateněji. Zítra odjíždí k příbuzným do Rostova. Zůstávám sám. Našel jsem si práci v novinách. Mám pronajatý pokoj s výhledem na moře u takový milý stařenky. Představ si, mušelínové záclony se vzdouvají. Vánek. Na horizontu rybářské loďky. Moře je z okna vidět jako na dlani. Libanonský cedr, borovice a vavříny. Chybíš tu akorát ty.

Ty pořád jenom lžeš, Siline. Jelena potáhla z cigarety tak silně, že polovina zmizela. Není ani moře, ani vavříny. Ne, nelžu. Práce je hodně, ale platí málo. No a ceny jsou šílený, prostě šílený! Zasmál se. Ale to nic, nějak vyžijem, Leni! Hlavní věc teď je, abys tam zavolala, ten člověk na to čeká, řekni, že souhlasíš. Peníze neřeš, všechno zaplatím. Jdi někam! Dopila lahev, pečlivě ji postavila k radiátoru. Prudce vstala z pohovky. Zamotala se jí hlava. Opřela se ramenem o zeď. Ucítila chlad a tlukot pulsu pod klíční kostí.

Je časně ráno. Zpoza pevně zatažených závěsů prosvítá zářivé slunce. V telefonu do omrzení hučí blízký nenáviděný hlas. Vyšla na balkon. Někde poblíž něco bouchlo. Pálili po hlavních prospektech. Od Městského sadu se k nebi vznášel hustý černý a štiplavý dým. Nalevo hořely administrativní budovy. Město ničili promyšleně a metodicky. Lena nevěděla najisto, kdo to dělá, i když se jí zdálo, že to vlastně ví.

Svině, zašeptala Jelena. Usedla na rozviklanou starou židli a znovu přiložila telefon k uchu. ... Neslyším tvůj dech. Posledních pět minut jsi mě určitě neposlouchala, řekl Silin. A možná mě neposloucháš ani teď. To je stejně jedno. Miluju tě, Leni! Miluju tě jako nikdy nikoho! Uznávám, že to je moje vina. Ale ty sama jsi nás seznámila. A pak, co to bylo? V podstatě bezvýznamná směšná milostná pletka. Byla a skončila.

A tady u nás, poznamenala Lena, a znovu si zapálila, je to všechno teprve na začátku. Strč si, Siline, svou lásku někam. Nepokládej telefon. Vždyť ho nepokládám. Pokrčila rameny. Celý dny si tady nemám s kým popovídat. No jo, v nouzi každej dobrej. A co děláš celý dny, když není práce? Piju pivo, Siline. Ostatně, to už jsem říkala. Piju pivo, čtu si, dívám se na filmy. Dneska v noci jsem se dívala na retrospektivu Terryho Gilliama. Máš rád Krále rybáře? Ty víš, že nemám. Proto seš taky ignorant, Siline. Smutně pokývala hlavou.

Myslím, dodala po chvíli mlčení, že až ta válka skončí, budu muset jít do odmašťovny. Jestli to samozřejmě přežiju. Podívala se dolů. Na opačné straně ulice šel stařec. Šel pomalu, z nějakého důvodu ohmatával rukou zeď domu. Plakal. Po svraštělé bradě mu tekly slzy. V druhé ruce držel červenou síťovku. V ní ležel pytlík žlutých makaronů, slunečnicový olej v plastikové lahvi a, zdá se, balíček sušenek.

Poslyš, Siline, musím jít, řekla Jelena do sluchátka. Jde tady nějakej stařík, podle všeho zabloudil. Jde a pláče. Je hodně starej. Jestli chceš, zavolej večer. Hovor ukončila. Vzala klíče ze stolu, otevřela dveře. Sešla po schodech, kde se každý zvuk rozléhal. Bylo cítit prach a slunce, které pronikalo do rozbitých oken mezi poschodími. Ukázalo se, že vítr je nečekaně silný, lapal ji za podolek sukně, táhl do všech stran, srážel ji ke straně a strkal do zad.

Táhlý hvizd. Silný výbuch na dvou místech. Automaticky si přidřepla a přikryla si hlavu rukama. Z očí jí vyhrkly slzy, začalo jí cukat pravé oko. Ale bylo třeba vstát. Stařík nevypadal, že by se chystal dřepnout. Šel dál, po hmatu určoval svou polohu v prostoru a čase.

Dědo, co je s váma, Lena se dotkla jeho rukávu. Co, ztratil jste se? Potřebuju na téhle ulici dům číslo sedm, řekl a důvěřivě se usmíval. Jeho obličej mokrý od slz byl plný naděje. Dům číslo sedm! Někde tady to je. Bydlím tam se ženou. To už jste minul, pronesla Jelena a přitom si prohlížela jeho mokré kalhoty. Právě se pomočil a soudě podle všeho, nebylo to ten den poprvé. Nasládlý, těžký pach, z něhož se dělá zle. Musela bojovat s nutkáním na zvracení, které ji nečekaně sevřelo krk. Dobře, že už dávno kromě brambůrků nic nejedla. Prošli průjezdem. Zašli do dvora. Stařík se rozhlédl. Všiml si známého dětského hřiště a velikánského květinového záhonu zarostlého petúniemi. Stará, už sto let vyschlá fontánka, byla lehce posypaná pískem, hlínou a kousky rozbitých cihel.

Dveře do bytu nebyly zavřené. Jelena vešla do místnosti s dokořán otevřeným oknem a s pořádnou vrstvou prachu na podlaze. Na talíři zbytky jídla. Líné mouchy krouží nad okoralým kouskem pečené klobásy. Na hřebíku visí suchary v síťovaném pytlíku. Na stěně kobereček z dob dvacátého sjezdu KSSS s ošoupanými hnědými jeleny. U nízké pohovky stojí židle s velkým hrnkem kalné vody a léky. Zpod ní vykukuje bažant na moč. Vedle stojí huňaté, takřka nové bačkory. Je zřejmé, že stařenka někdy vstane, ale sotva asi chodí bez cizí pomoci.

Je seschlá, má špičatý nos a živě se usmívá. Svítí jí černé knoflíčky očí. Dobrý den, přivedla jsem vašeho manžela. Čerchmant jeden, co on všechno neudělá, jen aby si mohl poklábosit s mladou žabou, zasmála se stařenka. Stařík se taky zachichotal, přičemž obnažoval nebývale křivé zuby a červené masité dásně. Když se smál, lehce škubal vrásčitým krkem, pokrytým tmavohnědými pigmentovými skvrnami. Jeho posmutnělé oči přitom slzely. V koutcích očí měl zatuhlý hnis nebo ospalky.

To je dobře. Ono, jak Sášeňku, našeho synka, minulý měsíc při bombardování zabili, tak děda začal zapomínat. Zabili vám syna? Ano, stařenka se nepřestala usmívat. Mohl odjet s firmou do Kyjeva, ale zůstal s námi, aby na nás dohlédl. No a oni ho zabili, když šel do obchodu. Kdo ho zabil? Hned, jak Jelena položila tu idiotskou otázku, pocítila odpor k sobě samé a sedla si na protější židli.

To ví jen bůh, kdo to byl. Fašisti, určitě. Stařenka se zasmála. V televizi všichni mluví o fašistech. Pořád přemýšlím, to se sem jako vrátili Němci? Nejsou to přece hlupáci, musejí chápat, že tady jim pšenka nepokvete. Pohroužila se do myšlenek. Když začala okupace, byla jsem malá holčička. Bylo nás osm dětí. S mámou jsme se zrovna šly schovat do sklepa, když na náš dům spadla bomba. Dostaly jsme se odtud nazítří ráno, zbyly z něj dvě zdi. Plot dohořívá, maliny jsou černé. Vítr, dým. Asi dvacet Němců kouří u starého kostela, smějí se a dívají se na nebe. A na svátek přesvaté Bohorodice Ochránkyně začal padat sníh. To byl náš život.

Stařík si bolestně povzdychl a odnesl síťovku do kuchyně. Ozvalo se odtud šumění tekoucí vody. Lena se podívala oknem ven. Zpoza městských rybníků se zvedaly kotouče černého dýmu. Zavonělo to rostlinným olejem, vylitým na rozžhavenou pánev. Stařenka si povzdychla. Nijak nemůžu pochopit, odkud ti fašisti jsou. Stalin umřel. Chruščov umřel. Brežněv umřel. Mao Ce-tung taky. Říká se, že Fidel Castro – že i ten má smrt na jazyku...

Ten taky umřel, řekla Lena, akorát o tom nikdo neví. No, vždyť to říkám. Všichni umřeli. A fašisti, chápeš, ty tu zůstali. Podívej se na ně! Pravda je, že děda toho venku hodně nachodí, ale ještě ani jednoho nepotkal. Stařenka se zamyslela a chvějící se rukou začala hladit roztrhaný hřbet knihy ležící vedle ní.

A jak se vám žije? Jelena spolkla suchou slinu, která ji škrábala v krku. Nějak žít musíme. Stařena se opět zasmála. Ještě zůstala trocha peněz, které jsme si odložili na pohřeb. A děda dostává humanitární pomoc.

No ale zapomíná cestu domů? No to je pravda! Stařenka zamyšleně pohlédla z okna. Starý jsme. Proto zapomíná. Ale jak může někam chodit? Teda myslím, jak trefí domů? Jednoduše, podívej, stařena chvíli naprázdno přežvykovala, adresu má zapsanou na podšívce kabátu – ulice taková a taková, dům sedm. Inkoustem jsem mu to tam udělala. A hodný lidi se vždycky najdou!

Jsou to tři dny, co se někde toulal až do večera. Myslela jsem, že je po něm. Ale ne! Přivedli ho v šest tři ozbrojenci. Takoví rázní. Novorusové? Těžko říct, řekla stařenka. Všichni vypadaj stejně. Možná noví Rusové, a možná taky ne zas tak noví. Zasmušilí byli. Přivedli dědu, potom do rána v kuchyni pili vodku, opékali si brambory a zpívali. Dokonce jsem jim i přizvukovala, abych neměla dlouhou chvíli. Zpívali tu rudoarmějskou... Pomalu v nočním tichu jeli, suše dodala stařenka a opět přežvykovala naprázdno. Po široké ukrajinské stepi. A ráno odešli. A dobře že šli, protože hrozně nahlas křičeli a sprostě nadávali, a já ani jedno, ani druhé nemám ráda. Jeden byl mladinkej. Přišel sem v noci ke mně, klekl si na kolena, pláče a nedá se zastavit. Slzy jako hrachy. Říkám mu, copak, chlapče. A on odpovídá, je to strašné, babi. I žít, říká, je strašné, i umírat.

Tak já už půjdu. Jelena cítila, že nemůže dýchat. Odhodlaně se zvedla. Pavloviči, zavolala stařenka nečekaně zvučným mladým hlasem, mísu! Stařík zašel do místnosti, ani trochu se nezdráhal a podal stařeně bažanta. Ona se dál pochichtávala a za doprovodu hlasitých zvuků kazila vzduch. Stařík se zasmál. Ty seš moje dělo, Marie Stěpanovno! Úplná houfnice!

Pachy připravovaného jídla se mísily s těmi ostatními a vytvářely vražedný vzdoušek. Jelena se přidržovala zdi, vyšla z bytu a šla po schodech dolů. Vyzvracela se přímo ve vchodu. Vydýchala se a utřela si ústa listy střemchy, která se ve dvoře bujně rozrostla. Nahmatala v kapse pár drobných. Přes dvorky prošla až ke kiosku na rohu Majakovského ulice. Šurka, která v kiosku seděla, se zakaboněně podívala, pozdravila, vzala si peníze a dala jí čtyři lahve tmavého prošlého piva a dvě krabičky cigaret.

Nadobro jsi zhubla, Leno. Tak to je snad dobře, ne? Houby dobře, seš kost a kůže! Ty kromě piva ještě něco jíš? Cigarety. No tak to máš z toho. Na, vezmi si, podala jí balíček. Tak ber, dělej! Jsou tam kuřecí karbanátky a chleba. Vzala jsem si to pro sebe, ale od rána mě zlobí slinivka. Do večera si dám dietu. Tak ber. Děkuju, řekla Lena, bylo jí jasné, že žádná slinivka Šurku nezlobí. Ale jíst se jí chtělo šíleně. Vzala si malý, ještě trochu teplý sáček, přimáčkla ho na prsa, přičemž se soustředěně dívala před sebe, a vydala se po prospektu domů.

Za soumraku ostřelování zesílilo. V oknech domů se míhala černá prázdnota.

Silin zavolal o půlnoci, kdy strach a smutek doléhaly obzvlášť silně. No tak, Leni, měj slitování, řekl opilým smutným hlasem. Co mám dělat? To se mám snad sebrat a přijet za tebou já? Vždyť je to nesmysl, Leni, nesmysl! Zabijou mě – i když, to by mi patřilo. Co to se mnou děláš, jsi hrozná potvora!

Dobře, Jelena si zapálila, pomalu nosem vyfoukla kouř, řekni převaděči, že jedu. Ale mám podmínku. Jakou, ožil Silin. Vezmu s sebou dva staroušky. Jaký staroušky? Opilý Silin jen stěží chápal, o čem je řeč. Udiveně supěl. Lenu kvůli tomu supění bolelo u srdce. Ničemu nerozumím! Moje staroušky. Stařičký staroušky, Siline. Strašně starý a strašně nemocný staroušky. On je chodící, ona je ležák. Buď pojedou se mnou, nebo od tebe nic nepotřebuju! A budu svině, slíbila potichu, teď hned vyhodím z okna tenhleten zasranej mobil.

Dobře, zakřičel Silin, dobře! Třebas i dva staroušky! I kdyby čtyři! Z telefonu voněl libanonský cedr. K čertu s nima!

V tu noc se pivo v jejím organismu neustále měnilo na slzy čisté jako pramen. Tekly samy od sebe, dokud v domě nedošly cigarety a znovu nezačalo svítat.

* * *

Za tři dny pět kilometrů od výjezdu ze Z, mezi poli, z nichž na jednom byla řepa a na druhém neznámo co, protože úrodu už sklidili, mikrobus, v němž jelo dvanáct lidí a řidič, se dostal pod minometnou palbu. Řidiče to vymrštilo skrz čelní sklo, převaděč dokázal na poslední chvíli vyskočit, přičemž cosi křičel a nadával. A cestující zabila jedna mina sovětské výroby. Asi za minutu jakýsi odstřelovač z dlouhé chvíle sejmul převaděče. Řidič ještě nějakých čtyřicet minut seděl uprostřed řepné natě smíchané s blátem a plakal, přitom si rozmazával červené slzy po tvářích špinavých od řepy. Byl raněný. Zdálo se mu, jako by ho někdo oslovoval jménem. Plakal a pokoušel se něco říct.

Ukázku z českého překladu Jekateriny Gazukiny a Terezy Chlaňové publikujeme s laskavým svolením Větrných mlýnů.

Jekaterina Gazukina (narozena 1987) vystudovala ukrajinistiku a obor tlumočnictví a překladatelství ruštiny na FF UK. Společně s Alexandrou Stelibskou přeložila román současného ukrajinského spisovatele Tarase Prochaska Neprosti (2002, česky Jinací, 2012). Společně s Terezou Chlaňovou přeložila divadelní hru Anny Jablonské Jazyčniki (2010, česky Pohani 2014). Překlad úryvku z románu Jinací byl v roce 2010 oceněn čestným uznáním v překladatelské soutěži Ostravské univerzity a v soutěži Jiřího Levého. V soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2009 se umístila na druhém místě za překlad hry Jurije Klavdijeva Anna. V roce 2017 vyhrála 1. ročník překladatelské soutěže z ukrajinského jazyka do jazyka českého. V roce 2019 společně s Terezou Chlaňovou přeložila román Vladimira Rafejenka Dolgota dněj (2017, česky Dlouhé časy, 2019).

Tereza Chlaňová (narozena 1974 v Praze) vystudovala anglistiku a amerikanistiku a také ukrajinistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1992–1998). Vyučuje na Ústavu východoevropských studií FF UK převážně ukrajinskou literaturu 19. a 20. století. Publikuje články o ukrajinské literatuře. Je editorkou knihy věnované prozaické tvorbě autorů tzv. stanislavského fenoménu – Putování ukrajinskou literární krajinou (2010). Spolu s Alenou Morávkovou uspořádala výbor z básní dvou ukrajinských emigrantských básníků Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče (Hlasy dvou básníků, překlad: Václav Daněk, Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková, Národní knihovna České republiky, 2018). Překládá z ukrajinské literatury (Halyna Petrosaňaková, Taňa Maljarčuková, Jurij Vynnyčuk a další), příležitostně i z literatury ruské (ve spolupráci s Jekaterinou Gazukinou přeložila divadelní hru Anny Jablonské Pohani).

Kontakt: chlanova@centrum.cz