Autor originálu: Taňa Maljarčuková

Autor překladu: Petra Liebl

Jazyk originálu: ukrajinština

Kdyby měl Petro děti, určitě by se ho zeptaly, jak se stal tím, čím se stal. Děti to zbožňují. Práci si idealizují, dokud do ní samy nemusí chodit. Zasněně vyprávějí, že by se v budoucnu chtěly stát policistou nebo baletkou, doktorem nebo kosmonautem. Nikdo ani nešpitne, že by chtěl vyvážet odpadky. Žádná učitelka základní školy nezakončí hodinu povzbudivým: „Učte se, dětičky, a vyrostou z vás dobří prodavači vánočních stromků.“ Petro už stihl vyvážet odpadky i prodávat stromky. Ani jednu práci si neoblíbil. Obchodovat se stromy je ubohost, zvlášť když je to černota pašovaná z rodných Karpat. Naopak sbírání odpadků po lidech není špatné, smrdí to míň, než to vypadá, nicméně hned po prvním pracovním dni se Petra zeptali na pas. Jakmile to slovo uslyšel, dal se hlava nehlava na útěk. Sedmnáct let žil bez pasu. Řekli mu, že tak snáze vyjde s místní policií, prý se lze bez dokumentů vydávat za běžence. Jinak tě strčí do vězení, jestli tě chytí, Petře – říkali mu. Řekli mu: v tomhle kraji nás sedí ve věznicích spousta, Petře, spousta.

A tak Petro jednoho slunečného odpoledne roztrhal svůj pas na cáry a mrštil jím z mostu do Dunaje. Tehdy si ještě s úsměvem pomyslel, že se jakási křehká část jeho samého na vlnách Dunaje vrátí domů. První stránku pasu Petro pro jistotu spolkl, a potom plivnul do vody, jako by chtěl slinou zpečetit nějaký magický rituál. Všechno, co mu zbylo, bylo jméno a vzpomínky. Jméno bylo potřeba, aby se dalo žít ve dne, v jednotlivých dnech, které se mu už nechtělo počítat, a vzpomínky – aby se dalo žít za nocí, v nichž se mu už nechtělo spát.

Petro se ztratil mezi cizinci, a nikdo ho nehledal, ani policie, nikoho nezajímalo, co se s ním vůbec stalo. Stařičké vídeňské tramvaje se třemi schůdky u vchodu vyměnili za nové, modernizované, velká řeka dvakrát způsobila ničivé povodně. Roky plynou rychlostí světla, když člověku nezáleží na vlastním životě. Petro dělal to i ono až do doby, kdy začal zametat v Žabím parku, který přiléhal ke stejnojmennému nevelikému zámečku na severním okraji města. Vlastník zámečku po Petrovi nikdy nechtěl dokumenty a platil každý týden hotově, jednou více a jindy méně, podle toho, jakou měl náladu. Občas říkal: „Dobře zametáš, Petře,“ a Petro měl velkou radost. Byl menší postavy a hubený, koště se k němu náramně hodilo.

V létě do parku přicházelo více návštěvníků, a tudíž bylo i více práce. V zimě nad liduprázdnými sady přelétala pouze hejna vran. Tehdy Petro usedal na lavičce a vdechoval kouř, který se šířil parkem, poněvadž v některých místnostech na zámku se doposud topilo uhlím. Na Petra ten zápach velmi silně působil. Stejně to vonělo v jeho vesnici – mrazem a uhlím. A občas popadanými ořechy v zetlelé zemi. Občas koňským hnojem.

„To je krása,“ povzdechla si stařičká paní, která navzdory mrazu přicházela téměř každý den na procházku.

„Tady je živoucí netvor!“ a Petro se udeřil pěstí v prsa. „Netvor?“ stará paní udiveně zvedla své téměř neviditelné obočí.

„Na chvíli se odmlčí,“ řekl Petro, „a začíná to vypadat, jako by konečně chcípl. Ale stačí, aby se stala nějaká maličkost, aby nos, tak jak dneska, zachytil pozapomenutý zápach, a netvor okamžitě pozvedá svých dvanáct hlav a šílí a pálí a pustoší duši.“

„To je krása,“ zopakovala stařenka a odešla si svou cestou.

Bydlela v upravené budově hned vedle hlavního vchodu do parku. Naopak dům, v němž se narodil Petro, ve středu jedné menší ukrajinské vesnice, byl skrz naskrz provoněný jídlem, i když sytý se malý Petro nikdy necítil. Ze spár v natřené tmavočervené podlaze čas od času vylézaly roje černých mravenců. Někteří z nich měli křídla. Byli obzvlášť velcí, nemotorní a oškliví, létat neuměli. Petrův otec jejich hlavy poléval naftou a říkal, že lidem někdy taky narůstají nepotřebná křídla, ale přežívá jen ten, kdo má silné nohy a rychle běhá. Petrův otec měl silné nohy, jednoho dne utekl a nevrátil se.

Aby Petro uhasil vnitřní požár, koupil si za dvě eura dva litry bílého vína a pomalu ho srkal až do samého rána. Poblíž pokojně spali jeho spolubydlící, kteří včera narychlo vypili láhev kořalky, pět silných chlapů z Bolechiva. Všech pět jich pracovalo na stavbě, a ještě do východu slunce museli být v dobré formě. Na rozdíl od Petra se svých pasů nezbavili, naopak, každý jich měl několik. Vždycky, když mělo vypršet turistické vízum některé ze zemí šengenské zóny, vraceli se chlapi v bílých mikrobusech do Bolechiva a nechali si v tamější cestovní kanceláři dát nové vízum do nového pasu. Na některé v Bolechivě čekala žena a děti. Petro rodinu nikdy neměl. A odjet odmítal, i když se mu řidič jednoho z bílých mikrobusů zapřísahal, že ho dokáže nepozorovaně provézt přes všechny možné hranice až domů v zavazadlovém prostoru.

Jednou když Petro vlekl na zádech pytel s loňským černým listím, promluvila na něj stará žena v parku znovu.

„Viděl vy jste tady v Žabím parku vůbec někdy žáby?“

Byl březen a bylo velice chladno.

„Ne, nikdy, Frau Grill,“ přiznal smutně Petro, ale paní Grillovou jeho slova ani trochu nezarmoutila.

„Víte proč?“ její hlas zněl spiklenecky. Petro shodil pytel ze zad na právě zametenou cestičku.

„Proč, Frau Grill?“

„Protože se všechny usídlily v mém bytě! Taková milá zvířátka to jsou.“

Paní Grillová byla převelice stará, možná kolem devadesátky. Petro se vůbec divil, jak zvládala cestu do parku a zpět bez cizí pomoci. Namodralá kůže na její kulaté tváři nevisela, ale těsně obepínala čelist, čelo i líce, jako by chtěla ženu co nejdéle zadržet ve stařeckém těle.

Paní Grillová na Petra mrkla a pomalu se vydala směrem k bráně.

„Přijďte ke mně na návštěvu,“ zavolala na rozloučenou, „a já Vám ukážu své žáby.“

Více ji Petro nespatřil.

Paní Grillová se neobjevila dokonce ani tehdy, když na trávnících v parku rozkvetly první sněženky – toto znovuzrození přírody dřív nikdy nevynechala. Petro si dělal starosti a vydal se k jejímu domu. Příjmení bylo na zvonku ještě uvedené. Že by byl vlastník domu líný vyměnit štítek, když zemřela? Petro zazvonil a dlouho čekal. Konečně z domu vyšla žena tureckého vzezření, před sebou strkala nákupní tašku na kolečkách s červenočerným kostkovaným vzorem.

„Za kým jdete?“ zeptala se podezřívavě.

„Za paní Grillovou,“ Petro už litoval, že sem přišel. „Frau Grill. My… ona… já…“

„Vy jste z ambulantní pečovatelské služby pro seniory?“ žena udělala krok vpřed, aby Petrovi uvolnila cestu.

„Řekněte, prosím, svému šéfovi, že takhle už to dál nejde. Paní Grillová není svéprávná, ohrožuje celý dům.“

Petro střelhbitě vyběhl po schodech nahoru, se závistí si všiml, že Turkyně mluví německy lépe než on.

Ve třetím patře se zastavil. Paní Grillová se přívětivě usmívala ze dveří. Pohublá, nahrbená, v zašpiněné bílé košili a širokánských teplákách připomínala zmatený přízrak. Úzké rty měla namalované pronikavě červenou rtěnkou.

„Pojď dál,“ zašeptala.

„Jak se Vám daří, Frau Grill?“

Petro vešel do velikého a zatuchlého, ale dobře zařízeného bytu se staromódním interiérem, podlahu pokrývaly pestré koberce ruční výroby. Ze stojanu na deštníky trčely starožitné exempláře s dřevěnými rukojeťmi, konstrukcemi a špičkami, pravděpodobně stejně prastaré jako paní Grillová. Petro se zul.

„Sněženky v parku už rozkvetly,“ řekl s lehkou výčitkou.

„Neměla jsem na ně náladu,“ odpověděla paní Grillová. „Požádala jsem tě, abys přišel, protože ti musím říct něco důležitého, jinak bych tě neobtěžovala, vždyť jsme se neviděli celou věčnost. Hansi.“

Procupitala na konec dlouhé předsíně a pokynula Petrovi, aby šel za ní.

„Opatrně!“ varovala ho. „Nerozšlápni žabičky. Jsou plaché, ale i tak se občas připletou pod nohy.“

Petro zamumlal, že bude dávat pozor.

Paní Grillová vešla do ložnice a posadila se na velkou postel.

„Vidíš,“ řekla Petrovi, „tvoji polovinu jsem nechala netknutou.“

Část dvojlůžkové postele byla zároveň s peřinou a dvěma polštáři pečlivě zakrytá krajkovým přehozem. Vzniklý hrbek vypadal jako něčí hrob.

Červeně namalované rty paní Grillové za soumraku zahořely vášní. Denní světlo pomalu odcházelo a odnášelo s sebou její stáří, její demenci, její širokánské šedé kalhoty a bílou košili s červenými skvrnami. Žena vymykající se času teď něžně hladila Petra po ruce a sotva slyšitelně mu šeptala do ucha: „Co kdybychom se vším začali od začátku, Hansi?“

Petro ztuhl. Tuhle větu už ve svém životě taky pronesl, načež se krásná Natálka – i když ne, krásná se jí úplně říkat nedalo – zachichotala a posměšně pohupovala bujným poprsím. Hubený mlčenlivý chlapec a chichotalka krev a mlíko, která nedělala nic jiného, než že se producírovala před jinými chlapci na vesnické diskotéce – vůbec se k sobě nehodili. Nebo přece hodili? Dnes Natálka špulila rty, sama svlékala podprsenku, a zítra Petra odstrkovala se slovy: „Bože, ty jsi tak nudný!“ Natálka měla takovou sílu, že by se mohla stát šampiónkou v sedmiboji, kdyby se tedy o sport vůbec zajímala. Petro se s ní cítil bezpečný, s ní zapomínal, že existuje.

„Hansi?“

Paní Grillová si utřela červené rty rukávem košile. Takže odtud pocházely ty skvrny.

„Víš co,“ řekla, „já už do parku nechodím, je tam na mě málo přírody. Doma mám celou přírodní rezervaci.“

Pro lepší představu rozpřáhla ruce.

„Obzvlášť se mi líbí mechy a lišejníky. Podívej, jak pěkně pokrývají staré fotografie, zrcadla a stěny. Brouci cvrlikají, žáby kuňkají, to je tak uklidňující!“

Paní Grillová radostně tleskla do dlaní.

Petro se dal do prohlížení bytu, stará žena šla s ním. Lednička se ukázala být kromě několika kostek másla a načatých, plísní pokrytých jogurtů prázdná. V mrazáku bylo másla ještě víc.

„Co jíte, Frau Grill?“

Mlčky pokrčila kostnatými rameny.

„Máte příbuzné?“

Na to paní Grillová rozzlobeně vykřikla:

„Copak si nevzpomínáš na moji neteř? Z laskavé milé dívenky se stala zlá čarodějnice, to ti povídám.“

V předsíni visel lístek s telefonním číslem a nápisem „Volejte v případě nouze. Susi.“ Petro propátral zásuvky a ve stařičké zelené peněžence našel 50 euro. Sebral peníze, potom se trochu zamyslel a nechal v ní 10 euro. Paní Grillová pozorně sledovala všechny jeho pohyby, ale přesto nic neřekla. Když Petro o něco později sbíhal po schodech dolů, stála na prahu svého bytu a usmívala se.

Petro se ptal sám sebe, zda se jeho matce na stará kolena věci taky nepomotaly? Zda se černí mravenci i později rojili ve spárách dřevěné podlahy? Nedlouho před jeho útěkem vyhrála šestnáctiletá krasobruslařka Oksana Bajulová zlatou medaili na olympiádě v Lillehammeru. Po výhře okamžitě emigrovala do USA, a všichni ji nahlas odsuzovali, ačkoli v duchu by si s ní každý rád vyměnil místo. Odejít za hranice znamenalo mít štěstí a pod čepicí. Petro narazil na možnost jet sbírat na Slovensko jahody. Skrz špinavé okno bílého mikrobusu pozoroval krajany, jak na svých zahradách pálili hromady kukuřičných stonků zbylých po zimě, každá hromada byla velká jako vigvam. K nebi stoupaly gigantické sloupy dýmu a tváře vesničanů byly rudé od žáru.

Hned za hranicemi se plány řidiče neočekávaně změnily. Petro už se domýšlel, že v březnu nikdo jahody nesbírá, ale nijak zvlášť se tím netrápil. Myslel si pouze: „No, potvoro, jsem pro tebe nudný?! Nudný?!“

O sedmnáct let později Petro znovu usrkával až do rána víno, zatímco jeho pět spolubydlících, pět silných chlapů, pokojně spalo. Jeden z nich se musel brzy vrátit do Bolechiva, protože končila platnost jeho víza.

„Koljo,“ poprosil ho Petro při snídani, „udělej mi laskavost, Bolechiv je přece nedaleko. Zajeď k domu, ve kterém jsem se narodil. Nikdo v něm už nežije, jen se podívej oknem, udělej pár fotek na mobil.“

Kolja slíbil, že tam zajede.

„Hansi?“ paní Grillová se pohostinně usmála svými úzkými, červeně namalovanými rty. „Prosímtě, dávej pozor na žabičky.“

Petro poskládal mléko, sýr a klobásu do ledničky. Chléb a jablečný džus nechal stát na stole. Pak se dal do vaření boršče, jaký mu neustále vařila máma. Petro ho nesnášel. Paní Grillová poslušně namáčela lžíci v talíři, a říkala:

„Víš ty, co mě hrozně zajímá?“

„Co, Frau Grill?“

Petro myl nádobí, lžíce a vidličky byly zčernalé časem. Jeho máma kuchyňské náčiní vždycky čistila sodou a skleničky kopřivami, chemii se vyhýbala. Co by asi řekla, kdyby jí vyprávěl, že tady naprosto zapomněli na všechno přírodní? Tady dokonce ani nikdy neviděli brambory s dírkami po zubech zahradní krtonožky. Máma poškozené části obratně vyřezávala ostrým nožem.

„Zajímá mě,“ pokračovala paní Grillová zamyšleně, „jestli žáby mohou žít v moři?“

Petro se zamyslil a odpověděl, že moře je pro žáby dozajista příliš veliké.

„Přesně tak,“ souhlasila paní Grillová a okamžitě zase všechno zapomněla. Týden nato se Petra zeptala na to samé, a potom ještě jednou, když na Velikonoční neděli společně hledali velikonoční vajíčka. Ačkoli Petro žádné vejce neschoval – ta tradice mu byla cizí, v Petrově vesnici jedli na Velikonoce spoustu uzeniny a společně zpívali a tančili kolem kostela, – ačkoli Petro žádné vejce neschoval, paní Grillová přesto v obývacím pokoji pod pohovkou jedno vejce našla. Kdo ví, kolik let tam už leželo.

Paní Grillová chodila po bytě bosky, Petro slyšel, jak nehty jejích pokroucených prstů škrábou o podlahu. Postavil stařenčiny nohy do lavoru s horkou vodou, přidal několik kapek sprchového gelu a počkal, až nehty změknou. Stejně to dělala jeho máma. Měla pocit, že její nehty na nohou rostou nějak nezvykle rychle.

„Přiznávám se, Hansi,“povídala paní Grillová, „když jsi mě podvedl s jinou ženou a odešels, zhroutila jsem se. Nikdy jsem ti neodpustila. Ale ty leccos nevíš, Hansi. Taky jsem měla aférku!“ Její oči na chvíli zahořely spásnou zlomyslností. „S kolegou, panem Tratschekem.“

Mladá přitažlivá paní Grillová se na Petra dívala z fotografií na stěnách. On by ji nikdy nepodvedl. Vypral košile, ale červené skvrny nechtěly zmizet. Jednu obzvlášť špinavou schoval do batohu, jeho dlaně se při dotyku jemné látky zachvěly.

„Zítra Vám koupím novou košili, Frau Grill,“ slíbil Petro.

V tu chvíli zadrnčel telefon. „Stojím před tvým domem, Petře,“ psal Kolja, „a všechno je na první pohled v pořádku, ale sesula se jedna stěna. Teď je tu veliká díra, zloději všechno odnesli, nechali jen ikony. Ten barák už asi těžko někdy prodáš.“

Petro bezmocně klesl na lavičku v předsíni vedle stojanu na deštníky, batoh mu vypadl z rukou na podlahu. Vnitřní netvor rozevřel dokořán svých dvanáct tlam a z jeho hrdla se vydral pekelný oheň. Mobil zadrnčel znovu. Kolja psal: „Sousedka Natálka, mimochodem docela příjemná ženská, pochovala tvoji mámu, hodně se na tebe zlobí.“ Petro tiše zaplakal, bez slz, aby nevylekal paní Grillovou. Ta okamžitě přišla blíž a přitiskla Petrovu hlavu na svou hruď. Stařecká ruka ho hladila po vlasech, brouci cvrčeli, žáby kuňkaly.

Zničehonic se ozvalo otáčení klíče v klíčové dírce. Vchodové dveře se prudce rozevřely.

„To je ale odporné!“

Do bytu vpadly dvě ženy: Turkyně a ještě jedna, neznámá, se dvěma bojovými psy na vodítku. Ženy začaly bušit do Petrových zad. Psi zavrčeli. Petro se nebránil. Viděl, že po ženách vešel do bytu policista.

„Kdo jste?“ zeptal se Petra přísně a současně se snažil uklidnit obě ženy.

„Úchyl je to!“ křičela ta mladší. „To, co provedl s mojí tetou… Bože můj, to si nejde ani představit, tetě je osmdesát sedm let!“

Zatřásla Petrovým batohem, a z něj vypadla zašpiněná košile.

„Jen se podívejte, co tady schovává! Úchyl! Netvor!“

Petro zavřel oči. Věděl, co bude dál. Policista začne vymáhat Petrův pas a Petro odpoví, že ho snědl. Je nikdo, bledý stín na nesprávném místě, poryv větru, který v parku roznáší papírky od čokoládových tyčinek. Nikdo se nakonec musí vrátit domů, pane policisto.

Paní Grillová se hnala k otevřenému oknu.

„Moře se přibližuje,“ zašeptala naplněná hrůzou, „za chvíli tu bude, musíme pozavírat okna, jinak moje žabky zahynou. Žáby nemůžou žít v moři.“

„Pas, prosím,“ řekl policista.

„Frau Grill,“ řekl Petro, „prosím, nechte okna otevřená.<

Překlad získal druhé místo ve 3. ročníku (r. 2019) překladatelské soutěže. Uveřejňujeme jej s laskavým svolením autorky a se svolením pořadatele soutěže – České asociace ukrajinistů.

Petra Liebl (* 1987) vystudovala germanistiku a ukrajinistiku na pražské Karlově univerzitě. V rámci doktorátu v německém Münsteru se věnuje především sociolingvistice, ale kromě toho také divadlu, divadelní pedagogice, výuce němčiny a češtiny a samozřejmě překladu. Překládá z němčiny, ukrajinštiny a polštiny do češtiny a z češtiny do němčiny. Některé její překlady prózy (Jurij Izdryk - Voccek) a poezie (Julia Stachivska, Iryna Šuvaljova) vyšly časopisecky, v roce 2019 přeložila z němčiny do češtiny dětskou knížku Motýlí pošta a do němčiny lyrickou sbírku Kostel v mlze od Josefa Straky.