Autor originálu: Marceli Weron

Autor překladu: Hanele Palková

Jazyk originálu: polština

Musely už uplynout týdny, měsíce od chvíle, kdy jsem zavřený v této samotě. Stále znovu usínám a znovu se budím a přeludy bdění se mísí s mrákotami spánku. Tak plyne čas. Zdá se mi, že jsem v tom dlouhém křivém pokoji už kdysi dávno bydlel. Někdy poznávám ten nadměrně velký nábytek sahající do stropu, ty skříně z obyčejného dubu, ježící se zaprášeným harampádím. Velká, mnohoramenná lampa z šedého cínu visí ze stropu a lehce se houpe.

Ležím v rohu dlouhé žluté postele, přičemž svým tělem vyplňuji sotva jeho třetinu. Jsou chvíle, kdy se mi pokoj osvětlený žlutým světlem lustru ztrácí před očima a v těžkém bezvládí mysli cítím jen mohutný klidný rytmus dechu, jenž pravidelně vzdouvá mou hruď. A v souladu s tím rytmem dýchají i všechny věci.

Čas pomalu protéká mdlým syčením petrolejové lampy. Starý nábytek do ticha lupe a praská. Kromě mě se v pokoji skrývají a osnují spiknutí stíny, špičaté, křivé, zalomené. Vystrkují dlouhé krky a vykukují mi přes ramena. Neodvracím se. A proč by ano? Stačí se podívat a všechny budou zase tiše na svém místě, jen podlaha někde zaskřípe a skříň zapraská. Všechno bude stát beze změny jako předtím. A znovu ticho a stará lampa si oslazuje nudu ospalým syčením.

Velcí, černí švábi nehybně stojí a bezmyšlenkovitě hledí do světla. Zdá se, že jsou mrtví. Náhle se ta plochá, bezhlavá torza dávají do neskutečného, krabího úprku a úkosem protínají podlahu.

Spím a budím se a znovu usínám a neustále se trpělivě prodírám houštinami přeludů a snů. Ty bělavé a měkké rozbujelé houštiny se mísí a splétají a putují se mnou jako bledé noční klíčky brambor ve sklepech, jak hrůzné výrůstky nemocných hub.

* * *

Možná už je na světě jaro. Nevím, kolik dní a nocí od té doby uplynulo… Pamatuji si ten šedý, těžký úsvit únorového dne, ten purpurový průvod bakchantů. Do hloubi jakých bledých, prohýřených nocí, do hloubi jakých měsíčních parků na periferii jsem za nimi neletěl jako můra očarovaná Unduliným úsměvem. A všude jsem ji viděl v náručí tanečníků, omdlévající a rozkošně nakloněnou Undulu v černé gázovině a kalhotkách, s očima planoucíma za černou krajkou vějíře. Tak jsem za ní šel s palčivým, sladkým šílenstvím v srdci, až už mě umdlévající nohy nechtěly dále nést a karneval mě vyplivl polomrtvého na nějaké prázdné ulici v husté tmě před úsvitem.

A potom ta putování poslepu, se spánkem na víčkách po jakýchsi starých schodech, pnoucích se skrz mnoho temných pater, přechody černými půdními prostory, vzdušné šplhání po pavlačích, chvějících se v temných závanech větru, až mě konečně pohltila ta útulná, známá chodba, kde jsem stanul u vchodu do bytu svého dětství. Stiskl jsem kliku a s temným povzdechem se otevřely dveře dovnitř bytu. Ovanula mě vůně těch zapomenutých interiérů, z hloubi bytu tiše vyšla někdejší služebná Adéla našlapujíc nehlasně na sametových podpatcích pantoflíčků. Jak zkrásněla během mé nepřítomnosti, jak perleťově bílá byla její ramena pod černými rozepnutými šaty. Vůbec ji neudivil můj příchod po tolika letech, byla ospalá a hrubá. Viděl jsem ještě její štíhlé nohy labutích obrysů, vzdalující se do černé hloubi bytu.

V polosoumraku jsem poslepu našel neustlanou postel a s očima klížícíma se spánkem jsem utopil svůj obličej v polštářích.

Projel mnou hluchý sen jak těžký vůz, naložený prachem temnoty a zasypal mě tmou.

Tehdy se zimní noc začala zazdívat černou cihlou nicoty. Nekonečné prostory mohutněly do slepé a hluché skály, do těžké neprorazitelné masy, která zarůstala prostor mezi věcmi, a svět ztuhl do nicoty.

* * *

Jak těžko se dýchá v pokoji, uvízlém v kleštích zimní noci. Skrze zdi a stropy je cítit tlak tisíců atmosfér temnoty. Vzduch je pro plíce jalový a nevýživný. Plamen lampy obrůstá černými houbičkami. Puls se stává lehkým a povrchním. Nuda, nuda, nuda. – Kdesi hluboko v kompaktní mase noci jdou osamělí lidé s lucerničkami černými chodbami zimy. Zdá se mi, že ke mně zalétají jejich beznadějné rozhovory, jejich apatické monotónní tlachání. Undula, Undula odpočívá na své voňavé posteli v objetích těžkého snu, který z ní vysává paměť všech orgií a šílenství. Jejího bezvládného a měkkého těla, vylouplého z těsnosti gázy, kalhotek a punčoch, se zmocnila temnota jako velký medvědí kožich, svírá je ve svých čtyřech ohromných tlapách a sbírá její bílé, sametové údy do jedné sladké a měkké hrsti, nad níž dýchá svým purpurovým jazykem. A ona se necitlivá, bezvládná, s očima ve vzdálených spáncích, nechává požírat temnotou a jejími růžovými žílami tečou mléčné dráhy hvězd, vypité očima v závratných karnevalových nocích.

Undulo, Undulo, ty povzdechu do krajiny šťastných a dokonalých! Jak se tím světlem rozšířila má duše, když jsem jako pokorný lazar stál u tvých světlých břehů. Díky tobě jsem v náruživém záchvěvu rozkoše, ve světle tvé dokonalosti poznal svou ubohost a ošklivost. Jak sladké bylo vyčíst z jediného pohledu tvých očí rozsudek zavrhující mě navždy, s nejhlubší pokorou vyslyšet gesto tvé ruky, které mě odháněla pryč od vašich hodovních stolů. Byl bych zapochyboval o tvé dokonalosti, kdybys udělala něco jiného. – Nyní je čas vrátit se do retorty, z níž jsem nepovedený a neúspěšný vzešel. Jdu odčinit až do konce chybu Demiurga, jenž mě stvořil.

Undulo, Undulo! Brzy zapomenu i na tebe, jasný sne o tamté krajině. Blíží se poslední temnota a odpudivost retorty.

* * *

Lampa cedí nudu a syčí svou monotónní písničku. Jako bych tu písničku už kdysi dávno slyšel, kdesi na počátku života, když jsem – coby nemocné a unavené batole – vyváděl a kňoural celé dlouhé, proplakané noci. Kdo mě tehdy zavolal a vrátil, když jsem poslepu hledal zpáteční cestu do matčiny pranicoty?

Jak lampa čadí. Šedá ramena svícnu vyrostla jako polyp u stropu. Stíny se spolčují a šeptají. Žlutou podlahu neslyšně přebíhají švábi. Má postel je tak dlouhá, že nevidím protilehlý konec. Nepochybně jsem nemocný, těžce nemocný. Jak hořká a plná hnusu je cesta do retorty.

Tehdy to začalo. Ty monotónní, neplodné dialogy s bolestí mě zcela unavily. Neustále se s ní přu, že se mě tak jako čistého intelektu netýká. Přiměřeně jako všechno jiné se točí a zaplétá se, cítím stále zřetelněji, jak se ona trpící ze mě hledícího odděluje. Zároveň ale cítím lehkou chvějivou hrůzu.

Plamen lampy hoří stále níž a temněji. Stíny protahují své žirafí šíje až ke stropu a chtějí ji vidět, ale schovávám ji pečlivě pod peřinu. Je jak malé beztvaré embryo bez tváří, očí a úst a narodila se, aby trpěla. Ze života zná jen všechny podoby a zvláštnosti utrpení, které zakouší v noci, v níž tone. Její smysly jsou obráceny dovnitř a chtivě chytají bolest ve všech jejích podobách. To ona vzala má utrpení na sebe. Někdy jako by byla jen velkým rybím měchýřem, nafouklým bolestí, s horkými žilkami na bláně, které trpí.

Proč pláčeš a neustále vyvádíš celou noc? Jak mám ulehčit tvému trápení, synáčku malý? Co s tebou mám udělat, co si počít? Svíjíš se, zlobíš se a křivíš, neposloucháš lidskou řeč a nerozumíš jí a dál vyvádíš a broukáš si svou monotónní bolest celou noc. Teď jsi zkroucený a pulsuješ jako zámotek pupeční šňůry…

* * *

Lampa musela zhasnout, zatímco jsem si zdříml. Je temno a ticho. Nikdo nepláče. Nic nebolí. Kdesi daleko, daleko v hloubi temnoty, kdesi za zdí si povídají rýny. Bože! Takové uvolnění! Půdní prostory hluše hučí jako křápy obrovských hudebních nástrojů. V kompaktní skále té černé zimy se musela vytvořit první puklina. Ze zdí noci se uvolňují a drolí velké chuchvalce temnoty. Temnota se jako inkoust rozlévá puklinami zimy, bublá v rýnách a ve škarpách. Bože, jaro přichází…

Tam na světě město pozvolna uniká z okovů temnoty. Uvolnění vyloupává z té kamenné stěny temnoty dům za domem. Kéž by bylo možné znovu v prsou ucítit temný výdech uvolnění, kéž by bylo možné ucítit na tváři ty černé vlhké plachty větru, letící ulicemi. Malé plamínky svítilen na rozích ulic jsou pohlcovány knoty a modrají, když kolem nich přelétávají purpurové plachty větru. Kéž by bylo možné se teď vykrást a utéct a nechat ji tu navždy samotnou s její věčnou bolestí… Jaká nízká pokušení mi tu našeptáváš do ucha, ty úlevný větře? Ale na které straně města může být ten byt? Kam vede to okno zabedněné okenicí? Nemůžu si vybavit ulici, na níž stál byt mého dětství. Kéž by bylo možné vyhlédnout z okna, dosáhnout závanu uvolnění…

Hanele Palková – bohemistka, historička, polonistka, judaistka. Básnířka, překladatelka. Má na svědomí dvě čísla časopisu Plav – schulzovské (Kabinet múz Bruna Schulze) a kresové (Polské kresentimenty). Přeložila Knihu dopisů Bruna Schulze (v rukopise) a každoročně organizuje akci „Brno čte Bruna“.

Kontakt: hanele.trebic@gmail.com