„Vodkaď se berou,“ procedil mezi zuby továrník Benko při pohledu na ulici. Stál za hedvábným závěsem ve své velké pracovně, odkud se otvíral krásný výhled na lendavskou cestu, kterou bílil pozdní sníh. V jeho ospalé a studené hlavě o sebe ještě stále narážely barevné kulečníkové koule, do kterých se dlouho do noci strefoval v hotelu Dobray. Tušil, že ve varaši brzo vše vybuchne. Byl totiž jedním z mála dobře informovaných pánů, kteří měli kontakty daleko kolem, jak v Bělehradě, Londýně, Berlíně, Zadru, tak v Budapešti. Něco z toho, co zařídil již před válkou, se mu podařilo udržet i po celá ta poslední čtyři léta. Velké obchody masem, které vedl nadevše úspěšně, ho totiž naučily, že když se hraje a prodává ve velkém, nesmí se zákazník vybírat podle barvy nebo přesvědčení. Tak obchodoval a dojednával nákupy se všemi, kdo v tom podniku viděli především peníze a ne člověka s jeho maličkostmi nebo chvilkovými politickými přesvědčeními. Klobásy a šunku jedí všichni, řekl obvykle těm, kteří mu vyčítali přílišnou podnikavost, při níž se, jak již řečeno, neohlížel na to, s kým a kde obchoduje. Vědělo se například, že byl jediný, kdo měl povolení k vývozu svých masných výrobků, které byly výborné, jak tvrdili i ti, kdo mu záviděli nebo si je jednoduše nemohli dovolit, totiž, měl licenci vyvážet je ke všem, jak k Němcům, tak k Angličanům a Maďarům a samozřejmě do Jugoslávie. Někdy, i když jen zřídka, a to ještě jenom tehdy, když si připil dobrého lendavského bílého vína, se kterým měl také velké plány, uměl zavtipkovat se svým věrným správcem Ruslanovem, že všichni generálové umírají s jeho klobásami v žaludku. A opravdu nebylo málo objednávek ani pochval, které dostával ze všech front a bojišť, což mu zvláště lichotilo. Nemálo se snažil i u Američanů, u kterých počítal s tím, že se nadchnou jeho patentem, šunkou v konzervě, byla totiž vhodná pro dlouhé cesty přes oceán. Byl přesvědčený, že jeho čas teprve přichází. Tady se pravděpodobně budou ještě dlouho všichni bít mezi sebou, zatímco moderní Amerika bude umět ocenit jeho přínos komfortu a zdraví.

Sledoval dění na ulici s tím zvláštním nepopsatelným pocitem v žaludku, který byl ale ještě prázdný. Nevypil ještě ani kávu, protože správce Ruslanov kupodivu ještě nepřišel. Také zima mu byla a v hlavě se mu honilo, že ho musí seřvat, až se konečně objeví. To, že nebylo zatopeno a tomu prokletému sněhu nebylo konce, a že čekal na obsloužení, bylo nadevše nezvyklé. Nejdřív ho napadlo, že je tamten někde na dvoře a přebírá koně a prasata na porážku, že ho zdrželi sedláci, kteří si zase vynucují cenu, přestože jim naposledy dokonce sám řekl, že si teď už nemůžou hrát, vždyť přicházejí časy, kdy bude třeba stáhnout zadek a přetrpět, jestli chtějí přežít. Hodně jim sliboval, ale i on věděl, že se fronty zavírají a brzy bude muset zase na cestu, jestli si chce zajistit nové obchody. Myslel už na časy, kdy v tom širém kraji nastoupí noví páni a jejich vlády, byl však optimista jako vždy, protože věřil jedině ve zdravý rozum a obchodní zájem, jak se rád vyjadřoval.

Bylo pondělí, den, kdy ve velkém brali dobytek, připravovali totiž novou kolekci výrobků z koňského masa, ale i při tom nejúspěšnější továrník široko daleko myslel na novou podnikatelskou příležitost. Počítal totiž s utahanými a raněnými koňmi, které už armáda nebude po válce potřebovat a budou se jich muset zbavit, a on by tak snadno přišel k levné a kvalitní surovině na klobásy. Mohl by tak překlenout propad během zvětšené poptávky po masu, až se muži vrátí do varaše, dobře totiž věděl, že se chuť po letech strádání zvětší, prasat ale ještě nějaký čas nebude dostatek, protože se sedláci nechtějí pustit do výkrmu ve velkém, o čemž už slyšel od kolegů v cizině. Snil o tom, že tady, v tom rovinatém a zaostalém světě mezi rolemi, vytvoří podnik na produkci vepřového ve velkém.

O nedělích se správcem Ruslanovem, který stále ještě nepřišel nahoru, projezdili autem, na které byl velmi pyšný, velkou část zdejšího kraje. Občas vzal s sebou také rodinu, ženu a syna, kteří ale nepovažovali jeho podivínské a velikášské podnikatelské záměry zrovna za své, pro ně bylo všechno to kodrcání mezi nekonečnými poli a potom chůze po neúrodných zákoutích kolem Mury hlavně utrpení. A také obědů ve vesnických a příměstských hospodách, kde podávali především jejich, Benkovy klobásy a šťouchané brambory nebo pálivý maďarský paprikáš, taktéž z jeho vepřového, se již přejedli. Benko, vážený pán, továrník a pro všechny autorita, měl v kufru svého nového automobilu vždy nějaký kus čerstvého masa nebo konzervu s pěknou etiketou, čímž podplácel hospodské a nutil je k přehnané úslužnosti, někdy i k obědu zadarmo, příslibem levnější a exkluzivnější, jak se rád vyjadřoval, dodávky masa až do domu. Ti, kteří nepřemýšleli tolik podnikatelsky, moderně, ale v tom viděli spíš hrabivost a podvodnou cestu k bohatství.

„No, drahý moji, koukněte, jaká je ta naše země, Müra je plná ryb a taky fajn ke koupání, a nikdo to nezužitkuje,“ říkal obvykle otec Benko při obědě na zahrádce některé z mnoha vesnických hospod, odkud se dívali na vrcholky stromů v dálce, jak se v letním větru nebo pod tíhou spousty ptáků sklánějí k řece.

„Jo, a proč se tam teda nikdy nezastavěj, že by se s matkou vykoupali, a já bych taky rád nahodil udici ňáký rybě,“ zkoušel oponovat syn, „a ne že nás furt jenom tahaj kolem v takovym pařáku, kdy by si i země chtěla dáchnout.“

Syn Jožek, ačkoliv už dospělý, měl už něco přes dvacet, byl připravený, že jednou převezme všechny ty veliké podniky, bylo však zřejmé, že na to není. Zájem prokazoval především dobrému bílému vínu a módním likérům a také samozřejmě ženuškám, jak jim říkal. Benko věděl, o čemž ho s radostí a jistou škodolibostí zpravovala místní honorace, ale také zaměstnanci, což ho zvláště bolelo, že ho často, možná dokonce pravidelně vídávají v Dobrayi, jak se po hodince kulečníku v kasinu rád ještě pomuchlá s Laciovými dámičkami.

„Mlč, ticho buď, před matkou takle nebudeš mluvit, a nehodí se, abysme se my tady koupali, to je pro druhý, kerý nemaj kde,“ utnul Benko syna. „My s matkou odpočíváme u Balatonu, na svém! Roziko, pověz synoj, jak je tam,“ zkoušel se vlichotit ženě.

„Jo, pěkně tam je. Ale kluka mi je líto, tak ho ženeš do toho obchodu…“

„Dobře, dobře, necháme to teď, je neděle a tolik pěknýho jsme viděli,“ řekl Benko a jedním dechem ještě dodal, „tady by se mohli volně pást naše koně.“

Továrník Benko, velkoobchodník masem, někdejší sobotský starosta, se zahleděl kamsi přes prašnou a pustou rovinu, jako by se díval na nejkrásnější vidinu. Cítil ten horký opar, který pálil zemi a potom se navečer utápěl v pomalé a tiché Muře. Poznal ty vidiny a zjevení duší, protože tu vyrůstal, ale přesto v něm nyní plálo něco mnohem podstatnějšího, něco, co stíralo tento žár v očích. To snad nejlépe věděla jeho žena, která se mlčky snažila sledovat jeho myšlenky, ale stále více se také ztrácela. Tušila, že ona mladistvá něžnost a vábivé stíny jejího muže jsou ty tam, ovládaly ho už jen stále odvážnější plány, podnikatelské příležitosti a s tím i podvodná politika. To byl jediný život tohoto člověka.

„To by moh bejt velkej podnik pro nás všecky Prekmurce,“ řekl vizionářsky a s tím nezaměnitelným nadšením, které ho kdysi krášlilo.

Dost možná že jeho žena, pro kterou byl už dlouho ztracený, tehdy v jeho očích ještě naposledy viděla ten srdečný žár, jak tady říkají ‒ že máš duši, anebo si to jenom příliš přála.

„No, Ruslanove můj, ty mi jedinej rozumíš, i nám je teď hej. Nalej nám sklínku studenýho lendavskýho vína, když už pán tvrdí, že je tak dobrý.“

Překlad ze slovinštiny do češtiny pro časopis připravila Eliška Papcunová.