Podpora vztahu rodičů dětí s postižením a školy ve vzdělávacích programech

Vlastimil Čiháček

...

Vliv vzdělávacích programů na vztahy rodičů dětí s postižením a speciálních škol

Vliv na proměny vztahů školy a rodičů mohou mít také dokumenty komplexně vypovídající o požadavcích na průběh vzdělávání ve školách. K nim náleží vzdělávací programy. Vzdělávací programy jsou soubory  učebních dokumentů požadovaných podle §  39, odst. 1  zákona č. 29/1984, podle  kterých se vyučuje  ve školách  (učební plán,  učební osnovy  nebo jiné  formy zpracování učiva). Učebnímu plánu, popisu organizace výuky, cílové a  obsahové specifikaci učiva  (učební osnovy nebo  jiné formy zpracování učiva) předchází stručná  charakteristika  východisek, záměrů a cílů vzdělávacího programu. Zde se nabízí prostor pro informování, v jaké míře a v jakých směrech jsou vztahy rodičů a školy ve vzdělávacím programu považovány za důležité. Koncepci vzdělávacího programu by se měly i v tomto bodě přizpůsobit školy,  které se k němu přihlásí.            S těmito argumenty jsem při  řešení rozsáhlejšího projektu GA ČR 06/02/P120 “Rodiče žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v roli výchovných  a sociálních partnerů školy” přistoupil k analýze jednotlivých schválených vzdělávacích programů s cílem:

·        vysledovat, jaká role je  v nich ve vztahu ke škole připisována rodičům dětí s postižením, ale i rodičům obecně,

·        zhodnotit, jak mohou přispět k vytváření vztahů školy a rodičů dětí s postižením.

Role rodičů ve vztahu ke škole

Vztahy rodičů a školy mohou mít různé podoby. Ve svém projektu jsem zvolil základní přístupy školy k rodičům, které vychází z teorie Dockinga  (1990), jenž rozlišuje rodiče ve vztahu ke škole v roli partner,  zákazník (klient), “problém”.

V posledních letech je obzvlášť diskutována role rodiče, jenž je pro školu partnerem. Rodič – partner je vnímán zpravidla jako aktivní postava ve škole, která má podíl na rozhodování a uvádění rozhodnutí do praxe a v této roli  sdílí s profesionálními pracovníky školy vzájemnou odpovědnost. V rámci partnerství pedagogové potlačují svou roli odborníků, aby mohli přijímat pohledy rodičů jako obohacení pro svou práci. Sdělení rodičů považují za hodnotná, jakkoli nejsou rodiče odborně vzděláni. V partnerství školy a rodičů  je shledáván jeden ze způsobů, jak při výchově prospět dětem  spojenými silami obou institucí.    Při tomto vztahu nestojí v popředí čerpání práv a plnění povinností rodičů či školy.

Další rolí, ve které může rodič ve vztahu ke škole vystupovat je rodič -  klient. Ten  vybírá pro své dítě konkrétní školu s přáním, aby dítě mělo z této volby co největší užitek a předpokládá proto, že  bude mít zákaznické právo na informace o svém dítěti ze strany školy, že se mu bude dostávat konzultací o vzdělávacím obsahu a vyučovacích metodách a bude moci získat rady ohledně pomoci, kterou dítěti může  sám poskytnout.

A konečně posledním přístupem je rodič vnímaný jako problém  – nemá zájem ani o spolupráci se školou nebo ani  nemá zájem o výchovu svých dětí, případně je jeho aktivita protichůdného charakteru –  školu se snaží ovládnout.

Při analýze bylo zjišťováno, které z těchto přístupů k rodičům lze ve vzdělávacích programech identifikovat.

Vzdělávací programy

Vzdělávací programy u nás vznikaly od poloviny 90. let 20. stol. Byly tehdy novými kurikulárními dokumenty, které otevřely nové koncepční varianty vzdělávání. Současně  přivádělo schvalování vzdělávacích programů do určitých mezí spontánní inovační aktivity ve školství, které vycházely z nespokojenosti s dosavadními postupy a s dosavadním obsahem vzdělávání. Speciální základní školy pro žáky využívají schválených vzdělávacích programů pro základní školy, tj. Základní škola, Obecná škola a Národní škola, které však procházejí modifikací zohledňující speciální potřeby dětí příslušného typu speciální základní školy.  Úpravy těchto vzdělávacích programů schvaluje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

Analýza vzdělávacích programů  sleduje teoretická východiska vztahů rodičů dětí s postižením a školy. V případě speciálních základních škol  posuzuji možnosti, které v tomto ohledu dávají vzdělávací programy, jež jsou základem pro případnou modifikaci programu.  Účelem analýzy v této fázi projektu není zabývat se otázkou, zda k úpravám toho či onoho vzdělávacího programu k uspokojení speciálních vzdělávacích potřeb žáků určitého typu postižení došlo.

Jiná situace je v oblasti vzdělávání žáků s mentálním postižením. Byly schváleny vzdělávací programy zohledňující specifika  vzdělávacích potřeb žáků, kteří mají takové rozumové nedostatky, pro které nemohou být vzděláváni v základních školách   (Vzdělávací program Zvláštní škola, Alternativní vzdělávací program zvláštní školy pro žáky romského etnika), a pro žáky, kteří mají takové rozumové nedostatky, pro které nemohou být vzděláváni ani ve zvláštních školách (Vzdělávací program pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy). Jak se jednotlivé vzdělávací programy staví k rodičům dětí s postižením?

Vzdělávací program Základní škola

Vzdělávací program Základní škola je nejrozšířenějším vzdělávacím programem u nás. Téma “rodina”  je v něm častou náplní učiva.  K rodičům a jejich roli v celkové koncepci programu se však vztahuje jediný odstavec (odst. 7, s. 15), svědčící o klientském pojetí: “Vzdělávací program svým pojetím a způsobem zpracování počítá s tím, že si školy budou dotvářet jeho podobu podle svých vlastních záměrů a podmínek a vycházet přitom jak z názorů a přání rodičů, tak z možností, potřeb a zájmů žáků.”

Vzdělávací program Národní škola

Vzdělávací program se opírá o žáka. Rodičům v něm není věnována samostatná kapitola a jejich roli tedy ze samotného textu identifikovat nelze.

Vzdělávací program Obecná škola

Vzdělávací program se  obrací s úkoly na učitele a rodiče, kteří jsou spolutvůrci klimatu školy.  Má integrační ladění. Aspiruje na to, že by mohl být “vyhovující většině dětí, rodičů i učitelů” (s. 25). V části pro 1. stupeň je vztah s rodiči opřen o komunitní princip s partnerskými prvky: “Není možné, aby život školy byl vyděleným světem pečlivě oddělených od celku života obce. Proto je třeba, aby rodiče měli možnost do dění ve škole vidět a ve věcech, ke kterým se mohou zasvěceně vyslovit, chod školy i ovlivnit”  (s. 17). Vzdělávací program naznačuje také to, že rodiče mohou představovat problému. “Zájem rodičů o děti a školu je nutnou podmínkou úspěšnosti učitelů a škol. Musí to však být zájem konstruktivní, takový, který podpoří snahy učitelů a nenaruší školní práci”       (s. 17).

Zejména  v části vzdělávacího programu pro 2. stupeň je řada konkrétních návrhů zapojení rodičů do života školy. V kapitole Vnější rámec školy se věnuje rozsáhlý prostor rodičům, kteří mohou být vnímáni jako problém. Poskytuje mnoho rad, mimo jiných takové, které posilují pozice rodičů: “snažit se v rozhovoru s rodiči dospět vždy k jasným, přesně formulovaným a jimi akceptovaným dohodám. Tím sice nedokážeme problém naráz vyřešit, ale můžeme tak navodit nadějný, setrvalý pohyb k pozitivním změnám” (s. 43).

Na s. 29 můžeme identifikovat též klientskou roli:  “V každém jednotlivém případě, v každé jednotlivé škole má své zvláštní rysy, které vyplynou ze zasazení do sociálního a regionálního kontextu, ze složení učitelského sboru i zájmů žáků a jejich rodičů”. Tady by se mohli  nalézt rodiče žáků s postižením, stejně jako  ostatní rodiče.

Vzdělávací program Zvláštní škola

Zvláštní škola vzdělává žáky s takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat v základní škole. V ideálním případě by se tedy mělo jednat o žáky mentálně postižené, což vyplývá z vyhlášky 127/1997 Sb. o speciálních školách a speciálních mateřských školách. Ví se však, že u desítek procent žáků vřazených do zvláštních škol je skutečným důvodem nízká sociokulturní úroveň rodiny, její omezené výchovné možnosti nebo přímo nedostatečný zájem o vzdělávání dětí. Vřazení mnoha dětí do zvláštní školy bývá azylovým opatřením poradenských pracovníků, kteří jej uznají za nejvýhodnější řešení, i když žák není z lékařského hlediska mentálně retardovaný, pouze není  předpoklad, že  zvládne požadavky základní školy.

Má-li žák vyhovující rodinné zázemí, neznamená to ještě, že jeho rodiče se vyrovnali se situací a nezapracují u nich někdy  opodstatněné, někdy iracionální obranné mechanizmy.

Ať již žák přichází ze sociokulturně znevýhodněného prostředí nebo z vyhovujících poměrů, nemusí  být pro zvláštní školy udržovat vztahy s rodiči jednoduché. Proto považuji za zarážející, že Vzdělávací program zvláštní školy obsahuje toliko zmínku, že ”žáci přichází z odlišných prostředí -  přímo z rodiny, ze speciální mateřské školy, z běžné mateřské školy, ze základní školy, a proto je hlavním východiskem práce učitele zvláštní školy důkladné poznávání žáka, jeho schopností, psychických možností i individuálních zvláštností” (s. 6). V otázce vztahů s rodiči nalezneme jediné speciální doporučení navrhující dle možností spolupracovat s rodiči při řečové výchově.

Alternativní vzdělávací program zvláštní školy pro žáky romského etnika

Alternativní program uvádí, že rodiče by se na dění ve škole měli aktivně podílet, ať už organizačně nebo  přímou účastí. Zdůraznění spolupráce má zajisté funkci pro prolomení nedůvěry ke škole, jež je u romských rodičů patrnější  nebo přinejmenším diskutovanější než u jiných rodičů.

Alternativní vzdělávací program zvláštní školy pro žáky romského etnika přináší návody, jak spolupráce dosáhnout. Byť se jedná o doporučení aktivit v jiných typech škol poměrně známých, sdělují, že při problému se nabízí cesty k partnerství.  Příkladem může být kapitola Spolupráce školy s romskou rodinou, v níž se na s. 18 uvádí: “K zlepšení kontaktů s romskými rodiči nepostačí konání třídních schůzek, které právě tito rodiče většinou nenavštěvují. Je třeba vytvářet příležitosti k neformálním setkáním, kdy mohou romští žáci prezentovat výsledky svých činností před svými rodiči (besídky, výstavky prací, školní oslavy apod.…Školy mohou, podle svých podmínek a personálních možností organizovat pro rodiče romských žáků a jejich starší sourozence i různé zájmové aktivity a vzdělávací kurzy…”.

Ze vzdělávacích programů pro žáky zvláštních škol a pomocných škol je tento program jediný, který ve svém textu explicitně doporučuje zapojovat rodiče do dění ve škole již v období předškolní výchovy.

Vzdělávací program pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy

Vzdělávací program upozorňuje na zvláštnosti rodičů, které se u nich mohou objevovat. V kapitole o spolupráci s rodinou se praví, že “rodiče postižených dětí jsou obvykle velmi citliví, snadno zranitelní a těžko snášejí, když se k nim učitel chová autoritativně a dává jim najevo svou nadřazenost odborníka” (s. 10). Dokument pedagogy, jakožto pravděpodobně nejčastější čtenáře vzdělávacího programu, nabádá, že  by rodiče měli být přesvědčeni, že učitel je jejich partner, který má zájem o rozvoj dítěte,  a že se na něj mohou s důvěrou obracet při všech výchovných a vzdělávacích problémech. “Chce-li mít učitel úspěch v práci se svými žáky, musí soustavně spolupracovat i s jejich rodiči. Ukazovat jim cesty, jimiž lze na děti působit, seznamovat je se zákonnými a metodickými postupy jejich učení, posilovat jejich sebedůvěru a přesvědčení, že jejich práce s dětmi přinese pozitivní výsledky” (s. 10). Vzdělávací program se vyjadřuje  k situaci, kdy může být rodič vnímán jako problém a varuje před příčinou, která tkví na straně školy: “Pro rodiče žáků pomocných škol je nepříjemné, slyší-li často stížnosti nebo dokonce výčitky, týkající se chování a prospěchu svého dítěte. V takovém případě se rodiče škole raději vyhýbají a s pedagogy pokud možno nekomunikují. Aby se vzájemné vztahy mezi rodiči a pedagogy vyvíjely k prospěchu žáka, učitelé by měli respektovat skutečnost, že rodiče tráví se svými dětmi největší  množství času, znají je nejlépe a nejdůvěrněji, i když vzhledem ke vzájemným citovým vztahům k nim často bývají nekritičtí” (s. 10).

Vzdělávací program pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy je v oblasti spolupráce s rodiči ve srovnání s Učebními osnovami pomocné školy,  které mu předcházely, laděn k rodičům vstřícněji.  

Závěr

Vzdělávací programy jsou dokumenty nabízející různé koncepce, které by  mohly vést ke změně klimatu školy včetně vztahů rodičů a školy, a rodičů dětí s postižením zvlášť. Tuto ambici si však nekladou všechny vzdělávací programy stejně a je patrné, že hloubka, s níž se zabývají vztahy k rodičům, a i podoba rodičovská role jsou podstatným prvkem, v němž se vzájemně odlišují.

U vzdělávacího programu Základní škola se setkáváme s prvky  klientismu. Ve Vzdělávacím programu Obecná škola nalezneme plnou škálu rodičovských rolí s důrazem na partnerství, ke kterému náleží právo vlivu na chod školy. Program se zřetelně opírá o vztahy s rodiči. Vzdělávací programy Základní škola, Obecná škola a Národní škola nerozlišují mezi rodičem žáka s postižením a ostatními rodiči a ani jinak nezmiňují úlohu rodiče žáka s postižením. V tomto přístupu může být sice síla vzdělávacích  programů, pokud budou posuzovány jako integrativní z toho titulu, že neetiketují rodiče a žáky. Přímo však ani  učitele nevyzývají k individuálnímu pohledu na rodiče dětí s jednotlivými druhy postižení a na jejich pozici. K citlivému vnímání rodičů dětí s postižením vybízí Vzdělávací program pomocné školy hovořící přímo o partnerství s nimi a zavrhující vnímání rodiče jako problému, když jej způsobila škola sama. Rysy partnerství jsou těžištěm Alternativního vzdělávacího programu zvláštní školy pro žáky romského etnika. Okrajově je prvek partnerství obsažen ve Vzdělávacím programu Zvláštní škola. Vzdělávací programy jsou dokumenty, s nimiž se dostává do styku vpravdě každý pedagog školy.  Vzdělávací programy, které se jasně a srozumitelně staví ke vztahům školy s rodiči (zejména Vzdělávací program Obecná škola a  Vzdělávací program pomocné školy), a případně je doplňují doporučeními (Vzdělávací program Obecná škola a Alternativního vzdělávacího programu zvláštní školy pro žáky romského etnika), podporují zapojení rodičů, které přináší  prospěch žákovi, rodičům i škole.

Literatura: 

Alternativní vzdělávací program školy pro žáky romského etnika.  Schválilo MŠMT  pod č.j. 35 252/97-24 s platností od 1.1.1998.

ČIHÁČEK, V.: Poznatky o roli rodičů žáků se speciálními potřebami ve vztahu ke speciální škole. Příspěvek na konferenci České asociace pedagogického výzkumu Výzkum školy a učitele Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 2002.

Pokyn MŠMT č. 10 788/96-22.  .

RABUŠICOVÁ, M. – ZOUNEK, J.: Role rodičů ve vztahu ke škole: analýza legislativy. In: Nové možnosti a pedagogický výzkum. Sborník příspěvků z konference ČAPV Ostrava: PdF, 2001. s. 248.

Vzdělávací program Národní škola. Schválilo MŠMT ČR  dne 17. 3.1997  pod č.j. 15724 / 97-20

Vzdělávací program Obecná škola.

Vzdělávací program pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy. Schváleno MŠMT ČR, pod č. 24 035/97 - 22 s platností od 1.září 1997.

Vzdělávací program Základní škola. Schválilo MŠMT dne 30.4. 1996  pod č.j. 16 847/96 - 2 s platností od 1. 9. 1996.

Vzdělávací program Zvláštní škola. Schválilo MŠMT pod č.j. 22 980/97-22 s platností od 1.9.1997.

Copyright © Vlastimil Čiháček, 2004