Trurl měl kdysi smůlu, že vyrobil obrovský samočinný počítač, který nakonec svedl jen jeden početní úkon - sečíst dvě plus dvě, a stejně mu vyšel chybný výsledek. Jak jsme se již zmínili na jiném místě, měl tento stroj vysoké ambice a dostal se do sporu se svým tvůrcem a ten jen tak tak že vyvázl životem. Od té doby měl Klapacius na Trurla spadeno a při každé vhodné příležitosti ho provokoval uštěpačnými poznámkami, takže si Trurl usmyslel, že sestaví stroj, který bude psát verše, a tím umlčí Klapaciuse jednou provždy. Za tím účelem sesbíral osm set dvacet tun knih o kybernetice a dvanáct tisíc tun poetických děl. Potom usedl a pustil se do studia. Kdykoli cítil, že se mu kybernetika začíná protivit, začal číst lyriku, a obráceně. Zanedlouho pochopil, že zkonstruovat takový stroj je v podstatě hračkou, ale připravit mu program bude opravdu tvrdým oříškem. V hlavě průměrného básníka vytvořila program civilizace, v níž se zrodil, tato civilizace zase byla naprogramovaná civilizací předešlou, ta zase ještě staršími civilizacemi - a tak až k prvopočátku světa, kdy ještě informace o budoucím poetovi kroužily bezednými hlubinami vesmíru v zárodcích příštích hvězd ve svítících mlhovinách. A proto na přípravu programu pro komputer skládající básně bylo zapotřebí nejdřív opakoval ne-li celý vývoj vesmíru, tak přinejmenším valnou jeho část.

Kdokoli jiný na Trurlově místě vida takové nesnáze by okamžitě kapituloval, jenomže neohrožený konstruktor zbraně nesložil. Nejdřív sestavil stroj, který modeloval počáteční chaos, kde se elektrostatický duch vznášel nad elektrolytickými vodami, potom zavedl parametr světla, přidal pár protogalaktických mlhovin a takto postupně došel k první době ledové. Trurl mohl tímto tempem pokračovat, protože jeho počítač během jedné pětimiliardiny sekundy dokázal simulovat sto septimiliónů jevů na čtyřiceti oktiliónech různých míst současně: pokud někdo o správnosti těchto údajů pochybuje, ať si to propočte sám.

Trurl potom simuloval kulturní vývoj od rozdělávání ohně křesáním o pazourek a industrie pěstních klínů, nezapomněl na dinosaury ani na postglaciální a pozdně glaciální údobí, osvojení si vzpřímené chůze, na prapopulace se světlými vlasy a pletí, jejichž potomci, lovci a rybáři, zhotovili první stroje. A tak za hluku a bzukotu elektrického a vířivého proudu míjely aeony a milénia. A když stroj další epochu nestačil simulovat, Trurl k němu přidal další počítač, až posléze vznikl rozlehlý komplex strojů s nesčetnými elektronkami a bočníky, obvody a vývody, které byly navzájem takovým způsobem propojeny a propleteny, že by se v té změti ani sám čert nevyznal. Jenže Trurl to vždy nějak zvládl, pouze dvakrát musel simulaci opakovat: poprvé se vrátil až k samému začátku, když mu vyšlo, že Ábel zabil Kaina a nikoli Kain Ábela (roztavila se jedna pojistka), a podruhé opětoval pouze posledních tři sta miliónů let, vrátil se k druhohorám. Když totiž od prvních ryb, obojživelníků, plazů, ptáků docházel k savcům a lidoopům, přihodila se divná věc - místo savců jeho počítač simuloval psavce a lidoopy nahradil pidlookými. Zřejmě do komputeru vletěla nějaká muška a ve vícefázovém snižovacím směrovém řadiči došlo ke zkratu. Ale jinak jel stroj jako po másle. Modeloval starověk i středověk - údobí reformace a revolučních hnutí byla vpravdě zatěžkávací zkouškou, neboť při modelování těchto významných etap společenského vývoje se totiž počítač pojednou roztřásl - ale simulace dalšího kulturního pokroku pokračovala takovým tempem, že Trurl měl co dělat, aby stačil rozpálené vinutí cívek polévat vodou a elektronky obalovat mokrými hadry, aby se nepřehřály.

Na sklonku dvacátého století začal stroj zničehonic vibrovat - nejprve napříč, potom podélně. Trurl se obával, že se základy co chvíli zbortí, a rychle připravil zásoby cementu a kramlí. Naštěstí nemusel sáhnout k tomuto krajnímu opatření, neboť po chvilce stroj dvacátý věk opustil a uklidnil se. Potom pokaždé, vždy po padesáti tisících let, nastupovaly další civilizace veskrze inteligentních a rozumných bytostí, z nichž pocházel i Trurl. Cívky se simulovaným dějinným procesem padaly do ohromného zásobníku a bylo jich zanedlouho tolik; že byste z vršku stroje nedohlédli jejich konce. A všechno to úsilí bylo vynaloženo na to, aby vytvořil jakéhosi takéhosi - i když možná dokonalého - veršotepce! Jenže tak už to chodí u vědátorů, kteří jsou zapáleni pro svou práci! Programy byly konečně hotové, ovšem bylo nutné je aplikovat prakticky a vybrat pouze ty nejvhodnější - jinak by učení trvalo elektropoétovi mnoho miliónů let.

Trurl pracoval dobré dva týdny na soustavě instrukcí pro nastávajícího elektropoetu; potom vybudoval logické obvody, emocionální prvky a sémantické syntetizéry. Uvažoval, zda nemá pozvat Klapaciuse, aby byl při tom, až počítač zapojí; ale včas si to ještě rozmyslel a nejdřív uvedl stroj do chodu beze svědků. Komputer vzápětí začal s přednáškou o obrušování krystalografických útvarů jakožto úvod do studia submolekulárních magnetických anomálií. Trurl povícero logických obvodů přemostil a u emocionálních prvků přidal napětí. Stroj několikrát škytl, nato se usedavě rozplakal a posléze brečlavě prohlásil, že život je pes. Trurl posílil sémantiku a připojil komponent vůle: stroj oznámil, že od této chvíle má být poslušen jeho vůle, a přikázal mu; aby k jeho devíti patrům přistavěl šest dalších, ježto se hodlá oddat meditaci o podstatě bytí. Trurl rychle zamontoval do počítače filozofický regulátor - stroj se z trucu odmlčel a zasazoval mu údery elektrickým proudem. Trurl žadonil a pronášel lichotky, až se nakonec dal stroj pohnout k tomu, že zazpíval: "Vosy, vosy, vosy, sršáni vyletěli na mne ze skály. Ze skály, ze skaličky, když jsem šel od holčičky." A tím vyčerpal svůj repertoár. Trurl kontroloval, seřizoval, odpojoval a nastavoval, zkrátka dělal vše, nač jen si mohl vzpomenout. Nakonec se mu stroj za jeho velkou námahu odvděčil tak ubohou rýmovačkou, že děkoval velkým nebesům, že tu není Klapacius, který by se zajisté škodolibě zeptal, zda simuloval vývoj vesmíru a kdejakých civilizací kvůli tomuhle. Trurl zapojil do obvodů šest protigrafomanských filtrů, jenže všechny popraskaly jako zápalky, takže je pak musel vyrobit z korundové oceli. Zdálo se, že budou vyhovovat. Sémantiku vystupňoval na maximum, zabudoval generátor střídavého rýmu a málem všechno pokazil, neboť stroj zatoužil se stát misionářem a vypravit se mezi pohany na vzdálené planety. Doslova v poslední chvíli, když se skoro vzdal naděje, a s kladivem v ruce se chystal stroj rozbít na kousky, bleskla mu hlavou spásná myšlenka. Všechny logické obvody vyhodil a nahradil je egocentripetálními narcistory s autoregulací. Počítač se zachvěl, zahihňal - načež si plačtivým hlasem postěžoval, že ho v třetím patře něco bolí, že už má všeho dost, život je sice krásný, jenže lidé jsou zlí - zakrátko dá světu vale a netouží po ničem, leda po tom, aby jeho světlá památka zůstala zachována. Potom požádal o papír a pero. Trurl si oddechl úlevou, odpojil stroj a šel na kutě. Nazítří ráno navštívil Klapaciuse. Jakmile Klapacius uslyšel, že má asistovat prvnímu vystoupení Trurlova elektrického barda, okamžitě praštil s prací a šel s ním. Velice dychtil stát se očitým svědkem kolegovy potupy.

Trurl spustil stroj; nejdřív na malý výkon, než se nažhaví elektronky. Několikrát vyběhl po kovových schůdkách, aby zkontroloval měřicí přístroje elektrický bard vypadal totiž jako ohromný lodní stroj s půltuctem ocelových plošin a nejrůznějšími indikátory a číselníky na každém patře - až posléze uspokojeně konstatoval, že anodové napětí je v pořádku, ovšem na začátek zkusí malou improvizaci, teprve později, až stroj nabude větší jistoty, jej Klapacius může požádat o báseň na jakékoli téma.

Když měřiče úrovně ukázaly, že lyrická kapacita stroje dosáhla maxima, nervózní Trurl zapnul třesoucí se rukou hlavní spínač. Vzápětí bard sice poněkud křaplavým, ale zvláštním podmanivým kouzlem působícím hlasem pronesl:

"Merlongfurlypaxitální rhomotriglyminoprodixopylin."

"To má být všechno?" zeptal se Klapacius velice zdvořile po chvilce ticha. Trurl stiskl rty, přidal napětí a stroj znovu spustil. Tentokrát bard promluvil zřetelným, zvučným a příjemným barytonem:

Šurychorý dusar kontas epente
vlačka latum adikunti brable
varne trozden kaťadukta levente
utam arka střibrosutné trable.

"Asi mi něco ušlo?" zeptal se Klapacius nevzrušeně a pozoroval zpanikařeného Trurla, jak se motá u ovládacího panelu. Konstruktor zalomil zoufale rukama, potom jeho kroky řinčivě zazněly na kovových schůdkách, po nichž vyběhl nahoru. Bylo ho vidět, jak se spustil na všechny čtyři a vsoukal poklopem do stroje, odkud se potom ozýval buchot a klepání, doprovázené šťavnatými kletbami. Občas zaskřípaly utahované matice, co chvíli cinkl francouzák o kov, potom Trurl vylezl ven a chvátal na jinou plošinu. Nakonec vyrazil vítězoslavný výkřik a hodil vypálenou elektronku přes rameno, ta sletěla na podlahu a roztříštila se dva kroky od místa, kde Klapacius stál. Trurl se neobtěžoval nějakou omluvou, ale nahradil vadnou elektronku novou, otřel si ruce do čisticí kůže, načež křikl na Klapaciuse, aby to zkusil teď. Nato zazněla tato slova:

Magna nulofilní une fita
oriota plani kitor stigmat
heus telmirárec okma přichvát
ať ho spálí hrách či bouře lítá.

"Přeci jen se to vylepšilo," zvolal Trurl ne moc přesvědčivě. "Ten poslední verš měl hlavu a patu, nezdá se ti?"

"Jestliže mi nic kvalitnějšího nemůžeš nabídnout...," řekl Klapacius s vybranou zdvořilostí.

"Hromská práce!" zvolal Trurl vztekle a ponořil se do útrob stroje: znovu bylo s!yšet lomoz a bušení a tlumené láteření. Po chvíli Trurl vystrčil hlavu z okénka v třetím patře a vykřikl:

"A můžeš to spustit!"

Klapacius uposlechl. Elektrický bard se zachvěl od základů po nejhořejší patro a spustil:

Nebošker hustí tikuš jedinák
blýskajíc kutivými plichtami.

Rozzuřený Trurl prudce škubl za nějaký spojovací kabel, v stroji to zachrastilo a hlas umlkl. Klapacius se smíchem doslova prohýbal a musel se nakonec posadit na zem. Potom náhle, zatímco Trurl přebíhal sen a tam, něco ve stroji klaplo, ozvalo se zapraskání a bard začal uvážlívě, sebejistě recitovat:

Pýcha se závistí předcházívá pád,
hlupec Klapacius, který tohle neví!
V soutěži jej potře elektrický bard,
můj duch zesměšní ho jako auto želvy.

"Koukej, tady to máš! Epigram! A dokonale sedí!" smál se Trurl, který zatím seběhl po točitých schůdkách a zastavil se, teprve když se vrhl svému kolegovi do náruče. Klapacius tu stál celý zaražený a smích mu zmrzl na rtech.

"Na tom vůbec nic není," odvětil. "A stejně to neudělal on, ale ty."

"Já? Jak to myslíš?"

"To jsi předem naprogramoval. Poznal jsem to podle toho, jak je to myšlenkově chudé, naplněno bezmocnou nevraživostí a mizerně zrýmované."

"Rač si tedy posloužit sám. Vyber si, vyslov nějaké jiné přání! No tak, nač ještě čekáš? Bojíš se?"

"Moment, musím si to rozmyslet," odsekl Klapacius hněvivě. Lámal si hlavu přemítáním, aby přišel na nějaký úkol opravu obtížný, neboť oprávněně předpokládal, že jakákoli diskuse o tom, zda verše strojem vytvořené jsou dobré či špatné, je neplodná a nemá smysl. Pojednou se mu tvář rozjasnila a řekl:

"Ať tedy udělá báseň ne delší než šest veršů. Musí v ní být řeč o kávě a o hudbě a také o kybernetice, ale všechna slova smějí začínat pouze na písmeno K!"

"Nechtěl bys ještě slyšet veršovaný výklad teorie nelineárních samočinných počítačů?" ozval se Trurl na nejvyšší míru rozhořčen. "Nemůžeš přece klást takové pitomé poža-" Nedokončil větu, protože halou zazněl melodický baryton:

Komodus křížaly kouše,
kráčeje křepčivým krokem,
koktá kdes kastelán-kustod:
kouzelně klinkavý klavír.
Klouzne - kuš! Koleno křuplo.
Křik, kravál!
Kolega kybernet kleje, když konejší
kompresním korkem.
Kulhavec klopotně kluše,
konečně kvartýr.
Kanape, komfort, klokotá kvalitní káva.

"A co tomu říkáš teď?" zeptal se Trurl pyšně s rukama založenýma v bok. Jenže Klapacius znovu hlasitě poroučel:

"A teď všechny verše na G! O myslícím stroji, který byl proslulý svou ukrutností, měl šestnáct souložnic, dvě křídla, čtyři malované truhlice, v každé tisíc zlatých tolarů s podobiznou císaře Vrahomila, dva paláce a - -"

"Gigantický generátor, garantovaný grobián galantně gratuloval graciézní...," začal bard, ale Trurl skočil k ovládacímu pultu, vypnul proud a postavil se před spínač.

"Tak dost!" zvolal rozhorleně. "Nedovolím, aby stroj plýtval svým talentem na podobné nesmyslné hříčky! Buď si mu řekneš o nějaké pořádné verše, anebo toho necháme!"

"A copak to nebyly pořádné verše?" protestoval Klapacius.

"Vůbec ne! Pouze hlavolamy, rébusy! Nezkonstruoval jsem ten stroj proto, aby luštil nějaké hloupé křížovky! To je nádeničina, ne však umění s velkým U! Dej mu nějaké téma, a může to být téma skutečně obtížné..."

Klapacius uvažoval, přemítal, po chvíli kývl a řekl:

"Dobrá. Přál bych si slyšet lyrickou báseň, ale musí být složená z čistě matematických pojmů z oboru topologie, analýzy, v kybernetickém duchu a také citově zapůsobit."

"Nejsi blázen? Matematika a lyrika, copak to jde dohromady?" rozkatil se Trurl, ale zmlkl, protože elektrický bard spustil:

Nesmělý kybernetik integroval
unimodelární grupy,
leč když měl pochopit, zda láska je či ne,
byl mimořádně tupý.

Laplaci s teorií pravděpodobnosti,
hleď se nám ztratit z očí,
proč milý milou objímá, to nevysvětlí vektorový součin.

Nechť je dána libovolná konstanta
či rovnice, ta neproměnná
veličina nám ukáže, co láska znamená
nebo neznamená.

Žádný Möbiusův list či Mongeova
projekce neurčí teorém,
proč v žáru vášně shoří dva
jak jedno tělo v něm,

gradient holubího letu neozřejmí,
z čeho naše city rostou;
Eulerova konstanta, Čebyševův polynom
či Banachův prostor

jsou náhle k ničemu, když krásky
rudý ret mé svádét počíná;
a platí, bohužel, že jsem dál
odsouzen být prázdná množina,

když milá roztomilá vítá mě naveskrz
chladné a odmítavě,
jsem z teorie chyb, z níž by i Gauss
měl zmatek v hlavě.

Bardova exhibice tím skončila, neboť Klapacius měl náhle naspěch, ovšem přislíbil, že se co nevidět vrátí s novými tématy. Samozřejmě, víc se už neukázal, aby Trurlovi neposkytl další důvody k vychloubání. Trurl rozhlašoval, že Klapacius utekl, protože na jeho úspěch nevražil a závist mu nedá spát. Klapacius zase všude roztrušoval, že od chvíle, kdy Trurl sestrojil svého takzvaného elektrického veršotepce, má v hlavě o několik koleček víc.

Netrvalo dlouho a o elektrickém poetovi se doslechli také skuteční, totiž normální básníci. Velice je tato zvěst pobouřila a rozhodli se stroj ignorovat, nicméně se mezi nimi našlo několik, kteří neovládli svou zvědavost a elektrického barda tajně navštívili. Přijal je zdvořile v hale, kde ležely kupy hustě potištěných stránek, neboť stroj tvořil ustavičně ve dne v noci. Návštěvníci patřili k básnické avantgardě, zatímco Trurlův stroj skládal básně tradičním způsobem, protože se jeho konstruktor, který se v poezii moc nevyznal, při sestavování programu opíral výlučně o díla klasická. Hosté si proto nějakou chvíli z elektrobarda utahovali, že mu div nepopraskaly elektronky, a potom triumfálně odešli. Stroj měl ovšem i vlastní programování, a navíc speciální obvody se zesilovači ambicí s automatickými pojistkami na 6 kiloampér, takže zakrátko doš1o k převratným změnám. Začal psát obtížné, mnohoznačné verše, okouzlující, ale přitom zcela nesrozumitelné. A když přišla další skupinka básníků, aby si z něho tropila šašky, stroj vystoupil s tak moderní improvizací, že jim všem zarazil dech. A druhá báseň jistého tvůrce starší generace poctěného dvěma státními cenami a sochou v městském parku doslova omráčila. Od té chvíle žádný básník nemohl odolat osudnému vábení, aby zkřížil lyrické meče s elektrobardem.

Přicházeli z široka daleka s aktovkami a kufry naditými rukopisy. Elektrobard nechal každého vyzývatele chvíli deklamovat, střelhbitě algoritmus jeho básní vystihl a v přesně stejném stylu složil verše dvě stě dvacet až tři sta čtyřicet sedmkrát lepší.

Brzy nabyl stroj takové zběhlosti, že už prvním či druhým čtyřverším porazil i nejzasloužilejšího poetu. Nejhorší ovšem bylo, že ze souboje odcházeli bez úhony jedině grafomani, veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných, takže o drtivé porážce, kterou utržili, neměli vůbec potuchy. Ovšem je také pravda, že si z nich jeden zlomil nohu, když při odchodu z kolbiště zakopl o rozsáhlý epos, který elektrobard zrovna dokončil. Začínal takto:

Básník však opravdu velký, jenž nemá jen průměrné vlohy,
neskládá všedního nic a netvoří líbivé verše
se znakem obecné ražby - ten básník, jak chápu ho v srdci,
i když živý tu není, bych mohl naň ukázat prstem...

Opravdové básníky Trurlův elektrický bard ovšem decimoval, i když jim nezpůsobil žádnou tělesnou újmu. Nejdřív jeden prošedivělý elegik a po něm dva modernisté spáchali sebevraždu - skočili po hlavě ze skály, která nešťastnou náhodou strměla zrovna u cesty vedoucí od Trurlova domova k nádraží.

Básníci okamžitě svolali mnoho protestních schůzí a žádali, aby stroji byla další činnost soudně zakázána. Nikdo jim však nevěnoval pozornost. Redaktoři novin a časopisů byli naopak rádi, neboť Trurlův elektrobard, píšící pod několika tisíci pseudonymy současně, vytvořil báseň stanoveného rozsahu pro každou příležitost a tak vynikající kvality, že se čtenáři vždy o noviny poprali. Na ulicích bylo vidět tváře s nepřítomným úsměvem, hledící jako u vytržení, a občas někdo tiše zalkal. Všichni znali verše elektrického barda a vzduch se zachvíval jeho půvabnými rýmy. Občané citlivější povahy byli nezřídka natolik uneseni nějakou okouzlující metaforou či asonancí, že upadli do mdlob. Tento gigant inspirace s podobnými eventualitami ovšem počítal a okamžitě vytvořil potřebný počet křísících rondelů.

Trurl se kvůli svému vynálezu dostal do nemalých nesnází. Klasici, povýtce lidé už starší, nenapáchali sice žádné velké škody, neboť se spokojili tím, že soustavně házeli kamení do oken a zdi jeho domu pomazávali jistou nelibě páchnoucí substancí. Hůř ovšem bylo s mladými. Jistý poeta nejmladší generace, který nejenže vynikal velikou silou lyrickou, ale i fyzickou, Trurla zmlátil do krve. Zatímco Trurl ležel v nemocnici, události šly překotně za sebou. Neuplynul den, aby někdo nespáchal sebevraždu či aby se nekonal pohřeb; před branou nemocnice se shromažďovaly protestující hloučky a z dáli bylo slyšet střelbu, protože básníci už nepřicházeli s kufříky rukopisů, ale nosili v nich samopaly, aby potřeli elektrického barda. Jenže od jeho opancéřovaného vnějšku se střely neškodně odrážely. Když se zoufalý a zesláblý konstruktor vrátil domů z nemocnice, jedné noci dospěl k rozhodnutí, že svého elektronického Homéra demontuje vlastníma rukama.

Jakmile se belhající Trurl ke stroji přiblížil a elektrobard v jeho rukou uviděl kleště a v jeho očích zoufalé odhodlání, přednesl tklivou baladu, v níž žádal o milost. Trurl se rozplakal, odhodil nástroje a proplétaje se mezi horami šelestícího papíru, novými to výtvory elektronického génia, které pokrývaly celou halu téměř do výše prsou, zamířil zpátky do své ložnice.

Když mu příští měsíc přišel účet za elektřinu, kterou stroj spotřeboval, dělaly se mu mžitky před očima. Nyní by se rád poradil se svým starým přítelem Klapaciusem; ten však zmizel, jako by se po něm země slehla. Musel si tedy poradit sám, a tak jednou v noci vypnul proud, rozebral stroj, naložil jej na hvězdolet a odvezl na neveliký planetoid, kde znovu komputer smontoval a zapojil na atomový reaktor jako zřídlo tvůrčí energie.

Potom se potajmu vrátil domů; jenže tím to všechno ještě neskončilo. Elektrobard už neměl možnost vydávat tiskem své mistrovské básně, takže je začal vysílat na všemožných vlnových délkách, zanedlouho přiváděl posádky i pasažéry kolem letících raket do stavu veršového vytržení a jemnocitné osoby dokonce upadaly do estetické extáze. Jakmile velitelství kosmického loďstva odhalilo příčinu duševních poruch, zaslalo Trurlovi úřední přípis požadující okamžitou likvidaci jeho zařízení, které svou lyrikou vážně narušuje veřejný pořádek a ohrožuje zdraví pasažérů.

Od té chvíle se Trurl začal skrývat. Na planetoid byla vysazena montážní četa s úkolem zaplombovat výstupní jednotku stroje, ale elektrobard ji omámil několika baladami, a celá akce tudíž skončila nezdarem. Nato přijela skupina hluchých techniků - stroj ji obloudil pantomimou. Potom se začalo hovořit o vyslání trestní výpravy, případně o možnosti přimět elektrického barda bombardováním ke kapitulaci. Ale náhodou zrovna v té době nějaký vládce ze sousední hvězdné soustavy stroj odkoupil a i s planetoidem jej odtáhl do svého království.

Nyní se konečně zase mohl Trurl objevit na veřejnosti a s úlevou si oddechnout. Po pravdě řečeno, na jižním nebesklonu občas vzplanuly supernovy, jaké nikdo nepamatoval, a povídalo se, že to prý má nějakou souvislost s poezií. Podle jedné takové zprávy prý onen vladař vedený chvilkovým rozmarem svým astroinženýrům nařídil, aby elektrobarda napojili na hvězdné seskupení bílých obrů, takže se pak každý verš změnil v gigantickou sluneční protuberanci; největší básník kosmu mohl své termonukleární výtvory vysílat do nedozírných hlubin vesmíru. Král jej zkrátka učinil lyrickým motorem spousty vybuchujících hvězd. Ale i kdyby na tom byl jen drobeček pravdy, tyto jevy byly příliš vzdálené, než aby mohly připravit Trurla o spánek konstruktor se nicméně svatosvatě zapřisáhl, že se už nikdy nebude znovu pokoušet sestrojit kybernetický model múzy.