As a sample of Native writing I have chosen a book by the Canadian author Ellen White. Her book Kwulasulwut - Stories From The Coast Salish is a blend of original and traditional Salish stories which take the young readers through some of the above mentioned worlds and finally teach them one of life's lessons, just as they were once revealed to Salish children by their traditional Storyteller.

Ukradené Slunce

Před dávnými a dávnými lety, předtím než se Otec Slunce odstěhoval nahoru na oblohu, bydlíval na vrcholku jedné hory. Protože měl v těch dobách tak blízko k zemi, sestupoval často ze svého domu na hoře a navštěvoval lidi dole ve vesnici. Vesničané byli velmi poctěni tím, že někdo tak důležitý jako Slunce je chodí navštěvovat a Otec Slunce byl rád, když ho zvali k sobě domů.

Stvořitel rozhodl, že lidé z této vesnice budou navždycky rybáři. Muži vyjížděli každé ráno na svých kánoích lovit lososy. Když se večer vraceli, naskládali na pláž všechny lososy, které nachytali. Ženy pak ostrými mušlemi seškrábaly z lososů šupiny, posbíraly je a uložily do nádob. Každá rodina měla vlastní cedrovou nádobu plnou rybích šupin, které používali jako ochranu před Slunečním žárem.

Každá rodina musela na návštěvu Slunce svůj dům připravit, udělat rohož z rákosí a pokrýt ji šupinami, aby si jejich host mohl u večeře sednout. Dveře do domu musely být také pokryté šupinami, aby Otec Slunce při příchodu celý dům nespálil. A pokaždé, když je přišel navštívit, museli se všichni pokrýt šupinami, aby neshořeli, když Otec Slunce otevře oči.

Když Otec Slunce přišel k někomu na návštěvu, zastavil se vždycky před dveřmi a posypal se šupinami. Do domu pak vcházel pozadu, s očima jen napůl otevřenýma, a dveře nechával dokořán. Kdyby oči úplně otevřel, dům by se octl v jednom ohni.

Když děti z vesnice viděly, že se venku stmívá, poznaly, že je čas jít domů k večeři, protože Otec Slunce odešel k někomu na návštěvu.

Jakmile se jejich host usadil, někdo z rodiny, kterou Otec Slunce přišel navštívit, napíchal lososy na rožeň a dal je péci nad oheň. Potom dal pod lososy mušle, aby zachytávaly omastek, který z ryb při pečení kape. Do toho omastku se při jídle kousky lososa namáčely, nebo se jím ryby při pečení polévaly.

Po jídle Otec Slunce nikdy nezapomněl svým hostitelům za jídlo poděkovat. Oni jemu, na oplátku, poděkovali za to, že je přišel navštívit. Potom se Otec Slunce vrátil domů, na horu, aby se dobře vyspal a mohl dalšího dne brzy vstát.

Jednoho dne, když ženy z vesnice sbíraly na pláži šupiny a ukládaly je do nádob, uviděly, jak k nim podél pobřeží kráčí Racek. Racek byl líný a nikdy nikomu nepomáhal. Nikdy nelovil lososy. Nikdy nesbíral rybí šupiny. A určitě nikdy nezval Slunce k sobě na návštěvu.

Ženy přemýšlely, co asi Racek chce. "Nemluvte na něj!" varovaly se navzájem. "Víte jak se rozlobí, když se ho někdo na něco zeptá. Ať mluví on, jestli má co říct!"

Netrvalo to dlouho, a ženy se dozvěděly, co Racek chce. "Dejte mi pár těch šupin!" řekl jim a špičkou křídla ukázal na jejich cedrové nádoby.

"Vezměte si jich kolik jen chcete, Pane," řekly ženy.

"Měly by jste mi dát i pár těch lososů," dodal Racek.

Jedna z žen dala Rackovi dvě ryby.

Racek přivázal každého lososa za ocas ke konci motouzu, upleteného z vláken kopřivy, přehodil si motouz přes rameno, sebral cedrovou nádobu a odvrávoral se dál po pláži.

Šel domů a položil lososy i cedrovou nádobu s šupinami u dveří. Pak se otočil a vyrazil směrem k hoře. Šel pozvat Otce Slunce na návštěvu.

Děti z vesnice, které byly vždycky hrozně zvědavé, se rozhodly, že zjistí, kam Racek jde. Sledovaly ho až na vrchol hory a z úkrytu pozorovaly, jak mluví se Sluncem. Ale nahoře foukal silný vítr, takže děti z toho rozhovoru moc neslyšely. Když se Racek vracel, vyskočily z křoví a ptaly se ho, jestli pozval Slunce k sobě domů.

"Hleďte si svého," bylo všechno, co jim Racek řekl. Malé děti opravdu moc v lásce neměl.

Když přišel večer, viděli lidé z vesnice, jak Slunce schází dolů z hory. "Koho asi náš Otec dnes navštíví?" ptali se. Vypadalo to, že nikdo ve vesnici to neví.

Otec Slunce vždycky kráčel dolů z hory s napřaženýma rukama, jako kdyby hledal někoho, koho by mohl obejmout. Pořád se usmíval a v očích měl ten nejlaskavější pohled.

Když Otec Slunce dorazil k Rackovu domu, nabral si z nádoby u dveří šupin a pečlivě se jimi celý posypal. Dveře už byly otevřené, tak vešel pozpátku dovnitř a usadil se na rohož, kterou mu Racek připravil. Racek vešel do místnosti se dvěma lososy, jedním pro Slunce a druhým pro sebe. Začal ryby péci na ohni uprostřed místnosti a pod ně dal mušle na omastek.

Otec Slunce byl překvapený, když viděl, jak velké lososy Racek má. Řekl si, že Racek asi musí být moc dobrý rybář, protože ulovit takhle velké ryby není vůbec jednoduché. Nevěděl, že Racek je moc líný na to, aby šel rybařit, a že všechno, co jedl, si buď vypůjčil, vyžebral nebo ukradl.

Jakmile se lososi dopekli, vzal si Racek jednoho sám a druhého dal svému hostu. Ryby Slunci moc chutnaly, ale říkal si, že ještě lepší by byly se špetkou soli.

"Kde máš sůl, můj Synu?" zeptal se Racka, "chtěl bych si tu rybu trošku přisolit."

"Je v té velké cedrové bedně v rohu," odpověděl Racek. "Zrovna jím a nemůžu ti ji podat," dodal, "nemůžeš si ji podat sám?"

Když Otec Slunce bednu otevřel, uviděl na dně ležet pár kousků sušených mořských řas. Věděl, že vesničané užívají sušené mořské řasy, aby daly jídlu slanou chuť. Ale bedna byla tak hluboká, že na ně nemohl dosáhnout. Musel říct Rackovi o pomoc.

"Nemůžu na ty řasy dosáhnout, Racku," řekl, "pomůžeš mi?"

"Už jsem ti řekl, že zrovna jím! Pořádně se do té bedny nahni a dosáhneš na ně!"

Ale ať se Otec Slunce snažil sebevíc, nemohl na ty řasy dosáhnout.

"Tak si do té bedny rovnou vlez," zamumlal Racek, zobák plný lososa. "Jinak se k těm slaným řasám nedostaneš!"

Otec Slunce nechtěl svého hostitele urazit, tak se vyšplhal na stěnu bedny a skočil dovnitř.

Když viděl, že Slunce je v bedně, Racek vyskočil a přirazil víko.

"Pusť mě ven!" volal Otec Slunce.

"Nikdy!" odsekl Racek. "Už tě není potřeba, Slunce. Moje peří je tak bílé, že můžu všechno zalít svou září! Já teď budu, místo tebe, světlem světa!"

Ač se Otec Slunce snažil uniknout ze všech sil, nepodařilo se mu dostat se z bedny. Otevřel oči jak jen to šlo, ale bedna byla zevnitř obložená rybími šupinami, takže dřevo nedokázal propálit. Každých pár minut Racek pootevřel víko bedny, aby se popásl pohledem na svého zajatce. "Budeš navždycky mým hostem!" řval, a pak se svému vtipu tak smál, že se málem neudržel na nohou.

Když příští ráno Otec Slunce nesvítil na obloze, lidé z vesnice si začali dělat velké starosti. Hledali ho všude, ale zdálo se, že zmizel. "Co se našemu Otci stalo?" ptaly se děti rodičů. Ale rodiče jim nemohli odpovědět, protože to sami nevěděli.

Takže se všichni museli obejít bez Slunce. Muži z vesnice nemohli vyjet na lov lososů, protože v té tmě nemohli řídit své kanoe. Ženy nemohly sbírat kořínky, protože všechny stromy umíraly. Když chtěl někdo někam jít, musel si vzít pochodeň ze smolného dřeva, aby viděl na cestu. Smolného dřeva začalo brzy ubívat.

Lidé si začali dělat hlavu s tím, jestli se Slunce vůbec někdy vrátí. Každý den se scházeli uprostřed vesnice. Scházeli se všichni orlové, vrány, medvědi, minkové a mývalové, všichni mžourali v kouři z pochodní a snažili se přijít na to, co se asi Slunci přihodilo.

Jednoho dne, právě ve chvíli, kdy se vesničané vzdali veškeré naděje, že ještě svého Otce najdou, přidal se k jejich shromáždění Havran a oznámil všem lidem, že jim chce něco říci.

"Myslím, že moji malí přátelé, mravenci, ví kde Slunce je!" řekl jim. "Zjistí mi to, abych se mohl pokusit přivést ho zpátky."

Když Havran domluvil, odešel domů, čekat na své malé přátele, mravence. Za chvíli slyšel, jak někdo klepe úplně dole na dveře. To nemohl být nikdo jiný, než mravenci. Vzal zbytek tresky od večeře a položil ji u dveří, aby s ní své malé přátele pohostil. Pak otevřel dveře a pustil m ravence dovnitř.

Havran trpělivě čekal, až mravenci dojedí. Věděl, že rušit hosty je nezdvořilé. Když mravenci dojedli, začali si všichni olizovat své malé rty a šťárat se ve svých malých zubech. Havran ukápnul pár kapek vody na listy salátu a mravenci se seřadili, aby se každý napil.

"My všichni ti moc děkujeme," řekl Havranovi nejstarší z mravenců. "Nebýt tvojí laskavosti, mnoho z nás by zahynulo."

"Nemáte vůbec zač," odvětil šlechetný Havran. "Mimochodem, už jste zjistili, co se stalo Slunci?"

"Mysl íme si, že je v Rackově domě," odpověděl mu nejstarší z mravenců. "Máme tam právě namířeno a chceme Slunce najít."

Když mravenci dorazili k Rackovu domu, celý ho obešli, aby zjistili, kudy se mohou dostat dovnitř. Ale každá skulina ve zdi byla utěsněná blátem, protože Racek nechtěl, aby někdo viděl, so udělal. Mravenci si sami museli prorazit malou díru. Byla tak malá, že když do ní vlezl první mravenec, musel se nadechnout a zatáhnout břicho. Když za ním, se zataženým břichem a zatajeným dechem, prolezli všichni mravenci, zjistili, že jsou všichni v pase vychrtlí. A proto jsou, dokonce i dnes, mravenci uprostřed těla vychrtlí!

Mravenci začali prohledávat Rackův dům.

"Dávejte si na Racka pozor," řekl jim nejstarší mravenec. "Jestli nás objeví, jak tu čmuc háme, asi nás všechny zabije."

Mravenci nevydali ani hlásek. Za chvíli uslyšeli, jak Racek mluví. Mluvil k cedrové bedně v rohu místnosti.

"Slyšíš mě, Slunce?" říkal. "Dnes jsem venku zářil na celý svět! Já jsem teď světlo světa! Tebe už nikdo nepotřebuje! Nebude mi vadit, když v té bedně třeba umřeš!"

Jakmile to mravenci zaslechli, věděli, že Slunce konečně našli. Honem pelášili říci to Havranovi.

"Byli jsme u Racka v domě, on uvěznil našeho Otce!" řekli mu. "Drží našeho Otce ve velké cedrové bedně a n echce ho pustit!"

"Racek si myslí, že může zastoupit Slunce! Myslí si, že může svítit celému světu svým zářivým bílým peřím, ale jediné, co dělá, je, že zmateně poletuje a naráží do stromů a do domů, protože nevidí na cestu, když mu na ni Slunce nesvítí!"

"Musím jít Slunce zachránit," řekl jim Havran. "Požádám svého bratra, Mořského Ježka, aby mi pomohl Racka přelstít!"

Havran šel na pláž, najít svého bratra. Když ho Mořský Ježek uviděl, vylezl z vody. Měl vždycky velkou radost, když za ním jeho bratr př išel.

"Co pro tebe můžu udělat, můj Bratře?" zeptal se.

"Racek ukradl Slunce," řekl mu Havran. "Rád bych tě rozpůlil a polovinu tvého těla spolknul. Potom si lehnu před Rackovy dveře a ty mi začneš poskakovat v břiše. Chci Racka lstí přimět, aby stoupl n a tvé ostré bodliny.

Mořský Ježek řekl, že udělá, co po něm Havran chce. Dole v oceánu, kde žil, byla už dlouho veliká tma, a tak byl rád, že může udělat něco, co přivede Slunce zpět.

Havran Mořského Ježka rozpůlil a jednu polovinu spolknul. Tu druhou polovinu dal k snědku svým malým přátelům, mravencům. Pak odletěl k Rackovu domu a lehl si před dveře.

"Teď mi začni poskakovat v břiše, můj Bratře," zašeptal Mořskému Ježkovi. Ten mu začal v břiše skákat sem a tam a Havran začal křičet, protože Ježkovy bodliny mu způsobovaly velikou bolest.

Za chvíli vyšel Racek ven.

"Co je to tu za rámus?" povídá Havranovi. "Kvůli všemu tomu křiku se sotva slyším myslet!"

"V břiše mi poskakuje Mořský Ježek! Musíš mi pomoct, Racku, ty bodliny strašně bolí!"

"To máš za to, žes schlamstnul Mořského Ježka. Sám sis to nadrobil, tak si to taky sám sněz!"

Ale Havran dál křičel a křičel, až Rackovi nezbylo nic jiného, než mu pomoci.

"Skákej mi po břiše," řekl mu Havran. "To přiměje Mořského Ježka, aby přestal poskakovat."

K dyž Racek skočil Havranovi na břicho, čekalo ho nemilé překvapení. Ježkovy bodliny se mu přes Havranovo břicho zabodly do nohou jako malé jehly.

"Pomoz mi!" křičel a poskakoval, s nohama plnýma bodlin z Mořského Ježka. "Musíš mi pomoct vytáhnout ty ostré bodliny z mých nohou!"

Havran řekl Rackovi, aby si sedl na práh, že se mu pokusí ty bodliny z nohou vytáhnout. Byla taková tma, že na to vůbec neviděl. Zeptal se Racka, jestli nemá doma něco, čím by si mohl trochu posvítit.

"Nazdvihni víko té cedrové bedny v rohu," řekl mu Racek. "Uvnitř je něco velice jasného. To nám posvítí."

Havran vešel do Rackova domu a zavřel za sebou dveře. Věděl, že musí Slunce osvobodit rychle, než tomu zrádnému Rackovi dojde, že ho obelstil.

"Co tam děláš?" křičel Racek. "Vrať se sem a pomoz mi vytáhnout ty bodliny z mých nohou."

Havran Rackovu křiku nevěnoval pozornost. Myslel jenom na to, jak Slunce osvobodit. Neměl čas chránit se šupinami, takže si myslel, že když otevře tu cedrovou bednu, Slunce ho spálí. Když ale odklopil víko bedny, Otec Slunce už byl tak zesláblý, že by nikoho spálit nedokázal.

"Běž, můj Otče, jdi," zašeptal Havran a vlekl Slunce k díře ve stropě, kterou unikal kouř. "Vyleť až nahoru, do nebe, a zůstaň tam už navždy. Budeme pro tebe pálit lososa, aby sis tam nahoře užil té vůně, ale raději sem dolů, na návštěvu, už nikdy nechoď."

Za chvíli všichni ve vesnici uviděli na obzoru světlo. Když vyšli ze svých domů, aby se podívali, co se děje, první, co uviděli, byl Otec Slunce. Vyšplhal až úplně na vrcholek hory a pak se vznesl do nebes a projasnil celý svět svou nádhernou září.

Všichni byli velice štastní, že Otec Slunce byl zachráněn, a že už nebudou muset žít ve tmě.

Když Havran vyšel z Rackova domu, seděl Racek pořád ještě na prahu a pokoušel se vytahat si z nohou Ježčí bodliny.

"Omlouvám se," řekl, když si k němu Havran sedl, aby mu pomohl. "Doufám, že mi odpustíš, že jsem byl tak chamtivý."

Havran Rackovi odpustil a společně se odebrali do vesnice říci všem, co se stalo. Racek se všem ve vesnici omluvil a všichni mu odpustili, protože viděli, že se změnil. Všichni měli velkou radost, že je Racek tak přátelský, a že už navždy budou mít svého Otce Slunce nahoře, na nebi.