Na začátek úvaha o sjednocování a redukcionismu

Heslo redukcionismus

v úzkém slova smyslu: představa, že je možné libovolné pojmy, teorie z jakékoli vědní oblasti převést na jinou úroveň, tzv. základní, a to tak, že beze ztrát, vyčerpávajícím způsobem Předpokládá tak pouze kvantitativní charakter redukovaných pojmů (veličin) a existenci definitivní báze. Dnes spíše pejorativní nádech (nebere ohled na kvalitativní souvislosti, slepota specialistů).

v širokém slova smyslu: v jedné řadě s Ockhamovou břitvou, principem ekonomie myšlení E. Macha, principem jednoduchosti a elegance, ... snaha vysvětlit pozorování a známá fakta s minimálním počtem argumentů, hypotéz či nakonec teorií. V tomto případě je to zcela regulérní součást vývoje vědy a není ničím novým.

Ale i zde dějiny vědy a filosofie ukazují různě průchodné cesty:

• finální teorie — doposud každý pokus o definitivní odpověď a vysvětlení se ukázal jako pouhá lidská domýšlivost, vyplývající z omezených znalostí

• teorie všeho —

1. antropocentrická iluze vycházející z modelu vědy v intervalu Aristoteles--17. století, který předpokládá možnost nezávislého poznání objektu,
2. teorie všeho v pojetí současné fyzika většinou nárokuje:

• sjednocení sil a částic
• vysvětlení okrajových podmínek vesmíru
• připouštět minimum možností, všechny zdůvodnit
• minimum volitelných prvků
• předpověď vesmíru, který pozorujeme, vysvětlit nesrovnalosti
• svou jednoduchostí vysvětlit rozmanitost světa
• spojit OTR a KM

perspektivní způsob se zdá být

• jednotná teorie — nebo možná lépe (postupně) sjednocující teorie, tj. pokus jednotným a současně co nejjednodušším (ve smyslu nejmenšího počtu dodatečných předpokladů) způsobem vysvětlit pozorování a fakta.

Ale i přijatelný, nejlépe míněný redukcionismus má druhou stranu. Mohli bychom totiž obrátit redukcionistickou úvahu, tj. že současné pozorování a známá fakta je možné vysvětlit s minimální (= menší než dnes) argumentační výbavou, na tvrzení, že se současnou výbavou je možné vysvětlit i pozorování, ke kterým teprve v budoucnosti dojdeme nebo že současné teoretické vybavení je schopné vysvětlit mnohem širší souvislosti, než se obecně přijímá. (např. Alan Sokal: Překročit hranice: k transformativní hermeneutice kvantové gravitace nebo fyzika těles je mužská, fyzika kapalin je ženská a proto je ta druhá zanedbávána, Heisenbergův princip neurčitosti je výrazem krize liberalismu).

Vedle násilného hledání souvislostí, těchto spíše úsměvných epizod je tu však ještě jedno mnohem vážnější nebezpečí, opačného charakteru. Redukcionismus v jakékoli podobě, byť by i byl dobrým vysvětlením (samozřejmě nikoli všeho a nikoli finálním), s sebou nese nebezpečí opomenutí souvislostí. Typickou ukázkou může být současný vztah společnosti a přírody a ekologická hrozba. Např. ekonomický redukcionismus v popisu společnosti prostě není schopen pojmout takové hodnoty jako je stabilita ekosystému, není s to pochopit současný stav světa, vesmíru jako nenahraditelný a neopakovatelný výsledek vzešlý z minulého vývoje, redukcionismus v jakékoli podobě zatím stále přistupuje ke světu spíše z pozic pozorovatele klasické fyziky, tj. z pozic vnějšího manipulátora, nikoli přímého účastníka.

V každém případě je redukcionismus v podobě sjednocujících teorií nedílnou a nezbytnou součástí vývoje vědy a je — kromě zmíněné ekologické výjimky — užitečným nástrojem a pokud dokáže překonat antropocentrické iluze, může jím být i nadále. (K ekologické výjimce. Redukcionismus je čistě gnoseologickým nástrojem, poznávacím instrumentem vědy, kdežto člověk, jako tvůrce civilizace není primárně vybaven na hledání pravdy, ale na přežití. A ekologická krize rovněž není otázka akademické pravdy, ale je to věc přežití. Je možné být v souladu a proto přežít a teprve následně pochopit.)