Původně jsem zamýšlel tuto stránku obdařit fotkami, odkazy na mapy a dalšími informacemi, které jsme cestou tak či onak využili. Ale již tradiční výmluva: času je málo. Samozřejmě je času pořád stejně, jen je využit spíše na plánování nových výletů, než na přehrabování se ve věcech minulých. Fotky patrně zůstanou ještě dlouho v aparátu, mapy na disku a praktické informace by byly stejně k ničemu. Snad jen stánky karpaty.net nám byly k užitku a obstojné mapy Ukrajiny jsou zde.
15.8.
Díky novému obchvatu už do Hradiště nezajíždějí autobusy na Slovensko. Tak jsme museli do Brna. Odtud vyjedeme prakticky stejnou cestou nazpět a náhle co se nestalo … zastavujeme v Hradišti. Jak je to Hradiště pěkná dědina. Zdá se jako bychom už tady dneska byli. Jen se párkrát vychčiju a jsem na Slovensku. A ani se člověk nevyspí a je v Prešově, Košicích, Michalovcích a už ho kontrolují na hranici s Ukrajinou. Celníci byli tak hrozně fajn, že si nás pozvali k sobě a chtěli vědět, jestli vezeme drogy. Samozřejmě, že jo … ale více je zajímaly čajíky. Asi neznají … Not tak si začmuchali a my po dvou hodinách vyrazili do Užhorodu. Lidem v autobuse nás bylo líto a tak se nám radami snažili pomoci. Dokonce se nám jeden Čecho-ukrajinec zeptal na odjezd autobusu do Tjačeva. A jak na potvoru jel asi za 20 min. Koupili jsme si lístky a vyrazili hledat autobus. Byla to maršrutka plná lidí. Postupně jsme se seznámili s většinou cestujících a také jsem přemluvil řidiče, aby nás za menší bakšiš zavezl až do Teresvy. Na nádraží jsme zjistili několik věcí: vlak do Sigetu jede za hodinu a hlavně lístky se prodávají až ve vlaku. Prodávají se na celnici, před níž vlak zastaví. Celníci si asi byli vědomi, že mají u nás vroubek, a tak byli extrémně příjemní až laškovní. Vlak přejel Tisu a zastavil před rumunskou celnicí. Celníci se ve velkém počtu nahrnuli do vlaku. Dokonce tam nechali pobíhat i psíka vlčáka, kterému muselo být pořádné horko. Siget je na rumunské poměry výstavní město, hlavní třída (neboli náměstí) jako v Prešově. Zašli jsme do hospody s fešnými servírkami a asi po desáté jsme se rozhodli jít na kraj města vyhledat místo na spočinutí. Ani po hodině chůze se okraj města ne a ne objevit. Nakonec jme brali za vděk loukou či zahradou hned u cesty.
17.8.
Ráno nás přišel navštívit kosič trávy i s kosou (to tady musí být nejběžnější povolání soudě podle množství kopek sena zcela specifického tvaru). Slivovice jej potěšila a tak se hned vrhl do práce. Později dovezl i koníky s povozem a travičku si odvezl. My jsme se postupně najedli, usušili jsme a postavili se na silnici za účelem stopování. Záhy nám zastavil Rumun s malým autíčkem, že prý jede až do vesnice Borsa. To bylo dál, něž jsme chtěli. Bohužel náš šofér uměl jen trochu italsky. Zkoušel jsem to na něj chabou latinou, ale moc to neklapalo. Tak nám alespoň pustil většinu svých CD, zhodnotil mezinárodními posunky několik kolemjdoucích krásek a dovezl nás až před hospodu v Borse. Tam nás ihned uvítala skupina Čechů, jež se z Rodny vraceli. Vyslechli jsme varování před medvědy a mrazem (nic z toho se nevyplnilo). Poté jsme vyhledali začátek turistické trasy a vydali se přímo na Pietrosul. Dalo se to stihnout, ale v cestě nám stály kvanta borůvek a malin. Dorazili jsme pouze k meteorologické stanici, kde bylo ucházející tábořiště, krmelec pro kamzíky (aktuálně jej dva okupovali). Dokonce jsme potkali dvě skupiny anglicky mluvících Rumunů – věc to nevídaná. V noci bylo teplo.
18.8.
Ráno jsme něco zobli a vydali se na cestu. Vrchol Pietrosul jsme zvládli vyšlapat za hodinu a půl. Naskytl se krásný pohled na okolí i na jezírko pod námi. Na vrcholu byla velká skupina Slovinců. A dále jsme pokračovali po hřebeni v patách dvou Němců, kteří měli dobrou mapu. Na cestě jsme potkali další pětičlennou skupinu Čechů (naši poslední!). Předali si informace o podmínkách stanování a vzdálenostech tras. Po páté hodině jsme našli místo, kde jsme se připravili na nocování. V noci foukal takový vítr, že některým se z toho zdáli horory.
19.8.
Ráno jsme navštívili skupinku rumunských Maďarů. Opět se poptali na cestu a šli dál. Po zdolání dalšího vrcholu jsme narazili na horské jezírko, kde jsme se koupali i s hlavou. Utábořili jsme se spolu s Maďary.
20.8.
Ráno jsme se vzbudili a všude okolo koně. Chvíli jsme je pozorovali a oni se odvážili blíže (nebo my jsme se odvážili zůstat). Byli tak roztomilí, že jsme jim chtěli dát trochu cukru. Aleš si ho nasypal na ruku a strčil před hlavu šedého koně. Kůň lízal a lízal a až všechno slízal, kousl do ruky. Asi je lepší krmit koně kostkovým cukrem. Avšak dále: koně chtěli víc. Různě čmuchali do stanu, snažili se sebrat flašku s vodou a nakonec mi sebrali tričko. Pak přišel bača a všechny je někam zahnal. Vyrazili jsme tradičně pozdě. V nedalekém sedle Saula Galatului byla cedule, že do cíle naší cesta Lac Lala (česky: jezero Lala) to dělá 4 hodiny. Bylo to víc. Cestou jsme potkali dva (možná byl jen jeden) pasáčky dětského věku, chtěli vodu nebo víno (dokonce znali i české slova), pak bonbóny a cigarety. Já jim dal jen tu vodu, Aleš i cigarety (fuj!) a bonbóny. Cesta vedla po skalnatém hřebeni, na konci byl větší stoupák na vrchol Ineu. Pod ním je vidět jezero Lala. Z vrcholu se také ukázala naše zbývající cesta až po sedlo Rotunda, pohoří Suhard, Birgalui a Caliman. Ještě jsem zapomněl napsat, že jsem ztratil botu – sandál a už mám jen jeden.
21.8.
V noci byla v horách velká bouřka. Div nám neuletěl stan. Ráno jsme uvařili, najedli se borůvek a vyrazili do mlhy. Po několika km jsme narazili na salaš s bačou a jeho pomocníkem. Za cigára nás pozvali dál. Uvnitř chýše měli oheň, na kterém vařili sýr. Bača nám ochotně zapózoval před fotoaparátem a dal nám ochutnat jejich výrobky co hrdlo ráčí. Cestou od bači nás zastihl déšť. Dnešní den jsme se rozhodli oslavit sté narozeniny Alberta Hoffmanna a tak hned ráno, resp. v poledne, jsme zasunuli pod jazyk. Proto také byl ovčí sýr obzvláště chutný. V sedle Rotunda jsme se ještě jednou setkali se známými Maďary a pak jsme vyrazili na hlavní silnici (asi 3 km) a tak jsme začali stopovat. Šlo to velice rychle, za 10 min. auto do Iacobeni a pak skoro v zápětí stop do Cimpulung-Moldovenesc. Zastihl nás večer, schylovalo se k dešti a tak jsme vyhledali penzión, pokoj za 60 lei.
22.8.
Ráno po důkladné očistě jsme vyrazili do deštivého města stopovat ke klášteru Voronet. Kupodivu (stále jsem se divil) to šlo hladce, auto zastavilo za 10 min. Tentokrát jsme ale za stop museli zaplatit 10 lei. V Gura Humorlui nám zastavil povoz a zavezl nás až skoro ke klášteru. Pěšky by to bylo možná rychlejší a zadara, ale kdy jindy se člověk sveze na vozíku s koníkem. Klášter Voronet je celkem maličký, v podstatě se jedná o malý kostelík obehnaný hradbami. Na západním průčelí je obrovská (trochu přeháním) freska Posledního soudu. Od kláštera Voronet jsme se vydali zpět pěšky. Do kláštera Humor to podle mapy nemělo být daleko, tak 8 km. Prošli jsme celé město Gura Humorlui a vydali se k monastýru. V půlce cesty jsme raději stopli auto s chlapíkem mluvícím německy. Klášter Humor je menší kopie Voronetu, člověk aby hledal deset rozdílů. Západní průčelí opět zdobí (teď už opravdu pomenší) freska Posledního soudu. Ve vstupní místnosti jsou vyobrazeny různé druhy poprav a umučení – opravdová lahůdka pro znalce a úchyláky. Umučení či bolestivá smrt je, jak známo, podmínka svatořečení. Pozoruhodné je, že hlava svatého si zachová svatozář i po oddělení od těla. Na některých výjevech se to svatozářemi na zemi jen hemžilo. Možná by se i krásně kutálely. Zadumáni teologickými oříšky jsme pěšky šlapali zpátky do Gury, stopa do Cimpulungu jsme však chytli vzápětí. V Cimpulungu to ale moc nešlo a tak jsme šli na konec města a postavili stan na louce u lesa.
23.8.
Ráno jsme obhlídli jedno super vetešnictví a chytli auto do Iacobeni. Teda rusky mluvící šofér původně zamýšlel jet pouze do následující vesnice, ale svým charismatem a deseti lei jsme jej přesvědčili, aby nás hodila až do Iacobeni. Tam nám zastavilo auto také prakticky ihned, bohužel jelo jen do vesnice Carlibaba. Toto místo bych vymazal z mapy, projede tady tak jedno auto za 10 min. a to je většinou místní. Za hodinu a půl nám zastavili lesáci a hodili nás o 20 km dál do nějaké cikánské osady. Tady s námi stopoval zajímavý chlapík – znal hlavní města většiny okolních států, věděl, že Michelangelo a všichni Němci byli či jsou homosexuálové a dokonce, že cigarety a koks jsou stejně škodlivé. Zastavila nám dodávka, ale místo měla jen v nákladním prostoru. Náš známý to odmítl, jelikož je tam moc tma. Nám to nevadilo, protože jsme měli baterky. A tak jsme jeli asi půl hodiny pouze při světle našich kapesních svítilen. Dost to házelo. Zastavili nám před stejnou hospodou „seven-eleven“ jako před několika dny. Za chvíli se dořítil celý mokrý náš společník ze stopa. Po vydatné večeři jsme se vydali hledat ubytování. Bohužel začalo pršet a my nemohli nic najít – jen penzióny. Nakonec se jako nejlepší jevil systém oslovování domorodě vypadajících lidí heslem CAZARE. To má znamenat něco jako „Zimmer frei“. Sličná třicátnice nám nabídla ubytování u ní doma. Poslala s námi nějakého chlapíka, který nás zavedl do venkovsky vypadajícího domu. Asi po půl hodině přišel jiný chlapík, který nás předal do péče takové stařenky. Dala nám mléko a připravila pokoj v rustikálním stylu. Po větším úsilí jsme z chlapíka vypáčil cenu – 20 lei.
24.8.
Ráno jsme dostali zase čerstvé (teplé) mléko. Bohužel v této rumunské domácnosti asi vázne komunikace, stařenka chtěla zaplatit také. Dali jsme jí tedy 10 lei, ale příliš nadšeně se netvářila. Stopování moc nešlo a tak jsme si vzali maršrutku do Viseu de Sus. Lidé nasedali a vysedali, někteří se svezli jen pár stovek metrů, místy tam bylo pěkně těsno. Ve Viseu jsme spořádali meloun a postavili se na stopovací plácek. Záhy nás předběhlo asi 20 Rumunů a jeden Němec. Museli jsme je předběhnout také. Nějaký chlápek vida naši ceduli s nápisem Siget se nabídl, že nás tam za 10 lei/os zaveze. Přibrali jsme Němce a upalovali směr Siget. Tam jsem se snažil zjistit cenu vlaku do Teresvy, stojí prý 2 €. Utratili jsme zbývající peníze a vyhledali nocleh u nádraží v rozestavěném kostele přímo pod kopulí v křížení.
25.8.
Ráno jsem zjistil, že vlak do Teresvy stojí 9 lei, které jsme aktuálně neměli. Naštěstí jsem je vyměnil u skupiny Poláků za nějaké hřivny a vyrazili jsme k hranici s Ukrajinou. Cesta trvala dost dlouho, vlak byl plný rumunských babiček, které jely na ukrajinský bazar. Na ukrajinské celnici by pořádná mela. Konal se zde závod zmíněných babiček v šátcích, která bude nejdřív u celníka. Pak se strhla tlačenice a chudák celník musel vytáhnout pendrek. V Teresvě jsme zjistili, že už žádný bus do Usť-Čorné nejede a tak jsme zamířili k Rachovu a dále na Svidovec. Zašli jsme asi kilometr po cestě na poloniny rozbili tábor spolu s ukrajinským turistou Sergejem.
26.8.
V noci začalo pršet, přesně jako předpověděla naše Rosnička. Ráno i celé dopoledne přeháňky. Zůstali jsme ve stanu a jen občas se zapředli do rozhovoru se Sergejem. Po poledni přestalo pršet a občas i vysvitlo sľnko, stan byl více méně suchý a tak jsme jej sbalili a vydali se na hřeben – do osady Dragobrat. Po chvíli jsme stopli gazíka a tak jsme tam byli co by dup o obohaceni o další neotřelý zážitek. Dragobrat je lyžařsko-pastevecká vesnice, aktuálně se tam staví několik hotelů. Poloniny nablízku, ale počasí se začalo opět kazit. Vnitřní neshody v naší skupině nabraly svého vrcholu a domluviti se na další cestě bylo prakticky nemožné. Zakempovali jsme s přesvědčením, že zítra je možná jedině cesta domů.
27.8.
Ráno bylo sice vlhko, avšak nepršelo a byla lehká – podzimní – mlha slibující slunečný den. Ale to už bylo jedno, čekala nás cesta dolů, domů. Sešli jsme prakticky na stejné místo, kde jsme stanovali minulou noc, uvařili a postavili se na hlavní silnici na stopa. Aut jelo pomálu, ale za chvíli jel postarší autobus směr Užhorod. Ačkoliv jsou ukrajinské silnice ve srovnání s rumunskými kvalitativně na výši, náš bus se třepal jako by se měl rozpadnout. Dali jsme se do řeči s cestujícími, někteří uměli obstojně česky. V Rachově byla přestávka a tak jsme zamýšleli zakoupit menší porno-časopis pro Pepu. Trafiku jsme sice našli, ale kromě toho, že byla zavřená, na místech pro porno-časopisy se vyjímaly pouze svaté obrázky a tiskoviny s religiózní tématikou. Koupili jsme si dva banány. Těsně před Mukačevem se náš bus pokazil. Ono to bylo trochu jinak: Aleš se nalokal příliš místního piva (značku si nepamatuje), potřeboval zastavit a tak schopností starých mystiků přivodil poruchu. Řidič i výběrčí lístků – řekněme průvodčí – se pustili do opravy a celí od oleje se ponořili do motoru. Světlým momentem byla blízká zahrada se spoustou švestek, čehož četní cestující (i já) využili k občerstvení. Asi po dvaceti minutách zastavila dodávka – maršrutka – a někteří cestující začali vyjednávat přestup na jiného koně. I já se briskně dohodl na 10 hřivnách do Užhorodu. Dodávka nebyla pravou maršrutkou, nýbrž soukromé auto místního dopravce Míši. To je patrně na této trase známá firma, všichni jej znali jménem a Míša ochotně rozvážel všechny cestující až ke dveřím jejich domovů. I my vyslovili přání, že bychom rádi až na hraniční přechod. Naše přání se vyplnilo, ale před tím jsme několikrát prokřižovali Užhorod a blízké okolí. Dokonce asi po hodině okružní jízdy přisedli cestující z pokaženého busu, který se jej nakonec podařilo opravit. Je to ironie, ale my bychom bez ní nepoznali Užhorod ani Míšu. Hranice byla tentokrát bez problémů. Vyjádřeno naším časem, nebylo tak pozdě a tak jsem napsali ceduli „Michal“, což mělo vyjadřovat, že bychom rádi do Michalovců. V zápětí nám zastavilo auto, jehož řidiče jsme posunky upozorňovali na zhaslá světla. Byl to typický pašerák – pendler. Cestou nám důkladně popsal svůj byznys. Z Michalovců už nic nejelo. Vyhledali jsme restaurační zařízení, pojedli a postavili si stan ve stínu pod mostem.
28.8.
Nudný den: 6:30 nastupujeme do busu do Trenčína, 15:30 jsme tam, byl to pěkný courák. Aleš má sračku a proto nás v Trenčíně nevzali do navazujícího busu na Hradiště.
Tak to je všechno.
--jakub