Je přirozené, že během svých pobytů jsem nezůstal na jediném místě, ale dle možností jsem i cestoval – do Bostonu, Philadelphie, Washingtonu či po pobřeží Pacifiku na sever. Měl jsem tak možnost shlédnout (a částečně i “prožít”) Spojené státy jak v jejich svůdné kráse, tak i v jejich stěží pochopitelné ošklivosti. Zatímco úchvatné krajinné scenérie národních parků jsou obecně známé (byť jejich plné zachycení objektivem je vskutku nemožné), ona druhá, všednější strana americké reality nemusí být běžnému turistovi na první pohled zřejmá, zvláště pohybuje-li se krajinou v klimatizovaném autobuse a během zastávek mezi jednotlivými přírodními skvosty sleduje rodinnou komedii či dospává časový rozdíl mezi našimi světy.

Tato výstava ovšem nemá být mýtem obráceným na ruby. Nezaměřuji se programově na zachyceni chudoby, nepořádku a beznaděje. Mým cílem není naturalistický detail. Totiž navštívit Údolí smrti a nepokusit se divákovi nabídnout jeho intenzivní prázdnotu a pozoruhodné světlo by bylo stejně hloupé, jako fotit pečlivě naaranžovaného bizona na kvetoucí louce Yellowstonského parku, či pořád dokola (a ze známých úhlů) Golden Gate Bridge a sochu Svobody. Příroda v amerických národních parcích skutečně je malebná a nepokusit se jí znovu a znovu fotograficky zmocňovat by bylo věčnou škodou. Podobně i americká města nejsou jen všeobecným chaosem, změtí aut, vulgaritou, vyrostlou z betonu a oceli. I zde se občas setkáváme s architektonickým vkusem, inspirací a myšlenkou.