Počátky železářství na Žďársku jsou svázány s kolonizací krajiny na pomezí Čech a Moravy v pramenné oblasti Sázavy cisterciáckým klášterem ve Žďáře nad Sázavou. Ke kolonizační činnosti došlo v polovině 13. století (druhé založení kláštera v roce 1256), případně v obdobích těsně následujících. 
Jako každý jiný nově založený cisterciácký klášter, tak i žďárské opatství mělo své kultivační poslání při využívání přírodního bohatství darovaného území hraničního hvozdu se vsí Žďárem. Na Žďársku v době založení opatství i později byli cisterciáci šiřiteli nových názorů na rozvoj hospodářství: zemědělství a rybářství, ale též železářství a sklářství. Pomezní hvozd byl ohromnou zásobárnou dřeva, byl tu dostatek železných rud, křemene a vodní energie. V tomto období došlo patrně k založení několika hamrů, které jsou však listinně zmíněny až v polovině 14. století. Jedním z těchto hamrů je tak řečený Šlakhamr, který je v pramenech spojován se jménem Niklase Flexlina, rychtáře v Německém Brodě, nájemcem zmíněného hamru. Současně existovaly další hamru v blízkém Najdeku (tzv. Václavův hamr) v Dolních Hamrech (Fiklův hamr) a Horních Hamrech (Frendlův hamr). Jména původních provozovatelů či nájemců hamrů se udržela dodnes. Další hamr byl v provozu v blízké Sázavě, k němuž později, v 17. století, přibyl v téže osadě další. Pro 14. století je doložen i hamr v Polničce a v samotném Žďáře /Hamrmýl – Svoboda 1937/. Blízko Šlakhamru, asi 500 m po toku řeky Sázavy byl patrně další hamr, jehož zbytky zmizely beze stopy pod navážkami nové železniční trati Brno – Havlíčkův Brod. V louce na levém břehu řeky, jejíž řečiště bylo přeloženo a zregulováno, aby ustoupilo mohutnému násypu tělesa dráhy, je dosud patrný částečně zachovaný náhon. Při tomto hamru byly během stavby dráhy odkryty dvě železářské kusové pece /ještě na katastru obce Hamry/.  Vznik hamrů souvisí jednak s využíváním energie řeky Sázavy, jednak s exploatací polymetalického ložiska těženého na úbočí kopce Peperku, který tvoří výškovou dominantu okolí (675 m. n. m.) a leží uprostřed oblasti v níž hamry vznikly. Po hřbetě Peperku probíhala stará zemská hranice a zároveň hranice klášterního panství. Na české straně vznikly hamry ve Velké Losenici, Pořežíně a Ronově. Snad teprve později bylo těženo malé ložisko železné rudy u zaniklé středověké osady Babín, cirka 5 km jihovýchodně od Peperku /původně Bergwerk/. Tato lokalita se nachází asi 1km západně vsi Budeč,která by mohla být ztotožněna s „Budes“, při níž měly být doly  na železnou rudu někdy mezi léty 1325 až 1360 (Kořan 1946).  Dalším ložiskem zmíněným v pramenech jsou stařiny při staré silnici z Velké Losenice do Sázavy, blízko zaniklé vsi Milíkovice (původně  snad hornické osady).Na samém konci 16.století byly tyto stařiny porostlé vzrostlým lesem (podle zprávy Lazara Erckera) a souvisely s blízkým Peperkem. Tamní ložisko bývá označováno jako polymetalické. Doly na Peperku měly být zničeny při zemětřesení, k němuž došlo v roce 1324 (Svoboda 1938).

Dalším významným pramenem pro dějiny železářství na Žďársku jsou Městské knihy přibyslavské (I,II z let 1441-1554). Do nich se povinně prováděly zápisy právní povahy mezi mistry hamerníky usedlými na panství přibyslavském a ronovském, o hamrech, jejich provozu a veškerých majetkových změnách.Zároveň bylo stanoveno, že hamerští mistři mají napříště brát pivo a potraviny výlučně z Přibyslavi.Práva hamerníků pracujících na zmínených panstvích byla stanovena roku 1480 majitelem panství Viktorinem knížetem Minsterberským zvláštním privilegiem,které stanovilo trojí soudní instanci. Byly jimi zvláštní hamernický soud v Přibyslavi, druhou instancí městský soud  tamtéž, a posléze poslední, vrchnostenský soud v Polné. Viktorinovou snahou bylo zřejmé hospodářské a právní připoutání hamernických mistrů pod svou svrchovanost, ale zároveň byly stanoveny podmínky vzájemných vztahů mezi hamerníky navzájem a mezi jejich dodavateli. V knihách nejsou  zápisy  před rokem 1441. Neúplné jsou také zprávy o některých hamrech a hamernících z panství žďárského kláštera z let, kdy se žďárských hamrů zmocnili sousední feudálové. (Kořán 1946). Písemný materiál z fondů cisterciáckých klášterů je uložen ve Státním archívu v Litoměřicích a nebyl prozatím badatelsky využit (Kovář 1978).
Pro vlastní činnost Šlakhamru v období 14.-17.století se dochovalo pouze několik údajů. Tak  je  roku 1410 mezi škůdci kláštera,kteří neodváděli klášteru patřičné platy zmiňován i Nicolaus, řečený Flexl, rychtář v Německém Brodě a nájemce hamru. Podle listiny z roku 1357 dostával hamr od pozemkové vrchnosti zadarmo stavební dříví, ovšem za dřevo pro výrobu dřevěného uhlí (palivo) a za železnou rudu musel nájemce platit. Nájem v roce 1453 činil 1 kopu českých grošů /60/. Roku 1453 prodal Beneš, opat žďárský, Hanušovi ze Šlaghamru pustou ves Babín. Roku 1485 je jako majitel uváděn hamerník Zikmund.K roku 1564 je majitelem Zikl ze Šlakhamrů, v létech 1539 a 1615 pak hamerník Petr. Při prodeji žďárského panství roku 1638 Maxmiliánovi z Ditrichštejna je v soupisu majetku zmíněn také Šlakhamr.Ještě roku 1650 je zmiňován Jiřík Šlakhamerský jako majitel hamru. Léta 1665 je v blízké Sázavě uváděn Petr ze Šlakhamru, který pro nemožnost obživy ze své živnosti zběhl (Půža 1914). Pro pozdější období již není hamr zmiňován, vždy jen grunt, či tvrz s mlýnem (1694,1742). 
Činnost mlýna, jako takového skončila před druhou světovou válkou. Po dobu protektorátu mlýn pouze šrotoval a k pohonu zařízení sloužil stacionerní spalovací motor Slavia. V padesátých létech polnosti a ostatní pozemky ve vlastnictví rodiny Brdíčků (kromě parcely mlýna a předzahrádky přešly do užívání místního JZD). Poslední mlynář a hospodář na statku tragicky zahynul při svážení úrody.Jako dědici  usedlosti zůstali syn Jan Brdíčko,který byl invalida,zatím co  jeho matka byla dlouhá léta těžce nemocná, takže oba dožili v sociálních ústavech. Technické muzeum v Brně zakoupilo roku 1976 od původních majitelů objekt,který původně zamýšlelo využít k vybudování expozice mlynářství v typickém  malém podhorském mlýně. V době prodeje byla již paní Brdíčková více jak půl roku v ústavu sociální péče, stejně jako její nemocný syn Jan. Před tím měli o mlýn zájem další osoby. Byl to jednak majitel rekreační chaty vzniklé přestavbou původního bělidla, které odedávna k hospodářství náleželo, pan ing.Vítek, dále skupina Plavci. Finanční nabídka TMB byla pro původní majitele výhodnější, navíc tehdejší MNV v Hamrech nad Sázavou nabídku TMB podpořil, takže byla akceptována. TMB provedlo zaměření objektu a objednalo studii využití a projekt statického zajištění objektu. Po vyčištění značně zanedbaného objektu byly opraveny střechy hospodářského traktu a zhotoveno nové vodní kolo na svrchní vodu /podle dokumentace z roku 1931/, sekerníky ze Skryjí na Tišnovsku. Později po přehodnocení situace a hodnoty částečně dochovaných technologických zařízení, spolu se skutečností, že mlýn vznikl využitím staršího hamru pracujícího po staletí v tradiční železářské oblasti, bylo rozhodnuto jinak. Po domluvě s OVM ve Žďáru bylo navrženo využití objektu pro restituování hamru a bylo bezprostředně přikročeno k získání hamerského zařízení. To bylo zakoupeno od J. Zíky, majitele bývalého hamru v Podhůří u Nepomuku a po několika letech převezeno na Šlakhamr. Tím se veškerá činnost TMB na delší dobu vyčerpala. Byly prováděny pouze nejnutnější údržbářské práce, spolu s důkladným vyčištěním objektu.O úpravu a údržbu objektu se velmi zasloužil správce objektu,místní občan pan Vladimír Rosecký,který svoji funkci vykonával do své smrti v roce 1986.Po té jej nahradil jeho syn Jiří Rosecký,který v létech 1992 až 1996 vybudoval prakticky na prodloužení náhonu malou vodní elektrárnu. Rekonstrukci a využití objektu nepříznivě ovlivnilo zdlouhavé soudní řízení, které po několikaletých průtazích (1993 - 98) zamítlo nároky restituentky J. Trojanové  (pravnučky poslední majitelky) na objekt jako neoprávněné.

Hmotné doklady
Počátkem osmdesátých let byly podniknuty výzkumné sondy menšího rozsahu na nádvoří mlýna, které sice narazily na zbytky kamenného zdiva kladeného na hlínu, ale neprokázaly přímo existenci hamru na tomto místě. Stejně tak vyklizení mlýnice a odstranění navážek z její podlahy neprokázalo, že hamr existoval v těchto místech – i když pro jeho existenci mluvily archivní doklady /Svoboda 1947/. Pestrá směsice keramiky z 13. Až 20. století dokazovala kontinuitu osídlení, množství strusky také svědčilo o existenci blízkého hamru a železářské pece – přímý důkaz však chyběl. Archivní materiály uváděly, že v druhé polovině 17. století se zde již nevyrábělo železo – objekt byl přestavěn na mlýn /Kreps 1970/.

  

Současný stav
Areál Brdičkova mlýna leží na pravém břehu řeky Sázavy pod severní údolní strání. U její paty je veden mlýnský náhon, který je v areálu mlýna krytý a pokračuje do řeky. Severní stranu areálu tvoří zděná obytná budova s mlýnicí, ke které přiléhá krytá lednice. Na protilehlé jižní straně stojí zděná hospodářská budova. Celý areál je uzavřen na západě krytou kolnou a cihelnou zdí na straně východní. Samostatně stojí budova bývalého bělidla a sklep.
Areál mlýna navazuje na starou místní hamerskou a později mlýnskou tradici. V dochovaných objektech však nelze prokázat stavební části starší než z 19.století s výjimkou několika fragmentů: části profilovaného ostění, uloženého původně pod podlahou mlýnice a obdobného fragmentu /zřejmě z renesančního okna/, zabudovaného jako parapetní část jednoho ze sklepních okének v budově mlýna. Další části starších ostění jsou porůznu užity ve zdivu, avšak otočeny tak, že nelze posoudit jejich profilaci. Na starší původ částí budovy mlýna ukazují některé nepravidelnosti ve zdivu mlýnice, které jsou nejlépe vysvětlitelné jako důsledek ponechání a zapojení úseků staršího zdiva, které se v interiéru projevuje odlišnou tloušťkou /Škabrada 1991/. Tuto domněnku potvrzuje zobrazení areálu mlýna na indikační skizze z roku 1834, na níž obytná část objektu není zakreslena. Obytná budova s mlýnicí obdélného půdorysu je zděna částečně z cihel, částečně z lomového kamene. Obytná část ve zvýšeném přízemí, pod kterým se nachází valeně klenutý sklep, obsahuje dvě původní místnosti, dnes oddělené příčkou, s neckovými klenbami a pětibokými lunetami. Podlahy jsou prkenné. Budova mlýna je dílem poměrně náročné klasicistní přestavby nejspíše někdy před polovinou 19.století. Tomuto vročení nasvědčují použité konstrukce i tvarosloví /klenby světnice i světničky, tzn. vstupního portálu ještě se zachovalými dveřmi, parapetní římsy oken, tvarosloví štítového průčelí/. Zajímavým a příznačným detailem jsou bohatě profilované konce stropních trámů resp. kráčat, podpírající okraj střechy, která přečnívá nesymetricky nad zápraží. Uplatnění tohoto motivu svědčí o tom, že tradice dřevěné architektury byla při stavbě dosud živá - právě řešení takovéhoto střetu užití dřevěného zápraží se zděným štítem vedlo k neohrabané konzolové konstrukci. Dispoziční situace budovy mlýna se nevymyká běžnému schématu, které je v zásadě dvojdílné /mlýnice a obytná část/ se vstupem do mlýnice, která zároveň plnila funkci síně. Obytná část je na poměrně malé ploše dosti bohatě členěna půdorysně, užitými typy stropů resp. kleneb. Zajímavé, ale pro oblasti s výskytem kvalitního stavebního kamene příznačné, je kamenné provedení stavebních článků mlýnské hranice, pilířků i překladů. I ony patrně patří ke zmiňované přestavbě v 19.století. Z bývalé kuchyně byla přístupná šalanda /pro havarijní stav odstraněna/. V mlýnici otevřené do krovu - v současné době bez zařízení - zůstala pouze hranice ze žulových kvádrů. Krov je vaznicové soustavy se stojatou stolicí, střecha sedlová s polovalbou, krytá plechem. Původně se mlýnice otevírala do lednice dvojicí otvorů pro hřídele vodních kol, z nichž byl jeden později zazděn. Pouze jeden byl využíván pro vodní kolo na svrchní vodu, konstruované na dlab, patrně ještě z minulého století /od třicátých let mimo provoz, které bylo v sedmdesátých létech pro celkovou zchátralost nahrazeno novým vodním kolem na svrchní vodu obkročné konstrukce. Z mlýnice vychází směrem pod náhon k lednici do prostoru za vodní kolo kamenem vyzděná chodba. Plechem pobitá šindelová střecha je starší roku 1903, ze kdy je datována poznámka na její půdní části. 
Hospodářská budova obdélného půdorysu obsahuje bývalé chlévy a stáje. Je zděna z lomového kamene s pozdější cihelnou nadezdívkou. Krov je vaznicové soustavy se stojatou stolicí, ob vazbu ztužen šikmými vzpěrami. Štíty jsou bedněné, střecha sedlová, krytá eternitem. Ani tato budova robustní pilířové konstrukce není zřejmě starší než objekt mlýna. Je  patrně ze všech objektů nejmladší, pouze s částečným využitím stavebního materiálu ze starších objektů. Střešní krytina je heraklit ze třicátých let.
Otevřená kolna je dřevěné sloupkové konstrukce s obvodovou zdí z lomového kamene. Krov s vrcholovou vaznicí podpíranou středními sloupky se šikmými vzpěrami je nižší než u hospodářské budovy, na kterou navazuje.
Krytá lednice je vyzděna z lomového kamene a částečně tvořena mohutnými žulovými kvádry. Pultová střecha provizorního charakteru byla na podzim roku 1998 snesena. Pro další úpravy lednice, instalaci dvou vodních kol na vrchní vodu pro pohon hamerského kladiva a měchů výhně bude odstraněn mohutný fundament vyzděný na konci minulého století, který zmenšuje půdorys lednice. Mohutná hmota fundamentu může být jednou z  příčin poruchy stability jihozápadního nároží mlýnice.
Náhon je vytesán zčásti ve skále. V areálu mlýna je překryt mohutnými plochými kameny. Součástí vodního díla je kamenný jez a bývalý jez, jehož těleso tvoří základ dnešních kamenných mostků – dva propustky kryté plochými kameny. Náhon byl prohlouben a jeho stěny zpevněny kamennou plentou v rozmezí let 1986 až 1992. V současné době je náhon využíván jako energetický zdroj malého vodního díla, které vzniklo počátkem devadesátých let.
Provozně k areálu patřilo bělidlo – zděná budova západně od areálu mlýna s protilehlým valeně klenutým sklepem.Ten je podle všeho jedním z reliktů některého z objektů zaniklého hamru. Tato stavba je v současnosti využívána jako rekreační objekt.

ŠLAKHAMR
4 km západně od Žďáru, 1 km po řece Sázavě od železniční zastávky Hamry nad Sázavou se nachází v lučinatém údolí obklopeném lesy samota Šlakhamr, obecně známá v okolí podle posledních majitelů Brdíčkův mlýn.
Objekt leží na dohled chráněného přírodního útvaru Rozštípená skála, která je cvičným terénem pro horolezce. Leží v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Je dostupná místní dopravou ze Žďáru a leží při turistické značce.