Laudatio při příležitosti udělení čestného doktorátu Masarykovy univerzity profesoru Thomasi Winkelbauerovi
Tomáš Knoz
Vaše Magnificence, pane rektore! Spectabilis, pane děkane! Honorabilis, pane promotore!
Vážení hosté!
Dnešní laureát čestného doktorátu Masarykovy univerzity, profesor Vídeňské univerzity Thomas Winkelbauer, je celosvětově uznávaným historikem raného novověku. Zabývá se především problematikou dějin habsburské monarchie v 16. a v 17. století, a to v nejširších geografických i metodologických kontextech. Jeho badatelská a publikační činnost zasahuje politické, právní, sociální, hospodářské i kulturní a náboženské dějiny zmiňovaného období. V oblasti hospodářských, právních a sociálních dějin se jeho dosavadní práce zaměřovala především na výzkum vztahu vrchností a poddaných v raném novověku a na právní postavení selského obyvatelstva v rámci šlechtických dominií. Z oblasti hospodářských dějin lze připomenout alespoň projekty zabývající se finančními dějinami habsburské monarchie a financováním válečných kampaní v období absolutismu. Z oboru náboženských a kulturních dějin je nutné zmínit jeho výzkum problematiky náboženských konverzí v raném novověku, který do značné míry posunul dosavadní znalosti o náboženských i politických aspektech proměn, které ve střední Evropě proběhly kolem roku 1620. Není náhodou, že zásadní závěry z tohoto výzkumu byly publikovány také v češtině na stránkách Českého časopisu historického. Zapomenout ostatně nelze ani na jeho pozoruhodné biografie raně novověkých šlechticů, především Gundakara z Liechtensteina, popřípadě na dějiny šlechty jako celku. V poslední době se profesor Winkelbauer věnoval také pramenně-typologickému a metodologickému výzkumu. Je redaktorem sborníků zaměřených na formulování metod pramenné typologie a historických biografií.
Dosavadní vědecká práce Thomase Winkelbauera nedávno vyvrcholila publikováním rozsáhlé syntézy dějin habsburské monarchie "Österreichische Geschichte 1522-1699. Ständefreiheit und Fürstenmacht", která byla vydána v rámci ediční řady "velkých" dějin Rakouska. Uvedená kniha je pozoruhodnou syntézou středoevropských dějin raného novověku. Ukazuje, na základě jakých principů a jakým způsobem se vnitřně značně členitá a různorodá část evropského kontinentu, vzájemně spojovaná (a zároveň odpuzovaná) habsburskou dynastií, pohybovala od stavovského systému k integrálně řízené monarchii, od reformace k protireformaci, od renesance k baroku. V titulu závěrečného shrnutí si ostatně sám autor položil otázku, je-li 17. století formativní fázi moderních rakouských dějin. Je obdobím, kdy se formuje "moderní" státní byrokracie, jejíž prostřednictvím je potom "moderně" disciplinováno obyvatelstvo, kdy vznikají "moderní" náboženské formy, a také "moderní" jazykové projevy?
O Thomasi Winkelbauerovi bylo nedávno řečeno, že se díky svému dílu, díky znalosti českých a moravských dějin i odbornými a osobními kontakty již po mnoho let řadí nejen do rakouské, ale i do české historické obce. Profesor Thomas Winkelbauer jako jeden z mála zahraničních badatelů v plné míře recipuje českou historickou literaturu ke sledovanému tématu, mimo jiné i díky jazykovým kurzům absolvovaným v rámci školy slovanských studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jeho bohemikální historické studie byly podkladem pro jmenování za člena několika významných gremií, zabývajících se českými dějinami. Od roku 2002 je členem Collegia Carolina v Mnichově, téhož roku byl zvolen řádným členem Historické komise pro české dějiny při Ústavu pro evropské dějiny v Mohuči. Roku 2003 byl jmenován členem mezinárodní redakce Českého časopisu historického v Praze a ve stejném roce členem mezinárodní redakce Časopisu Matice moravské v Brně. Jak je vidět i z uvedené syntézy dějin habsburské monarchie v raném novověku, v nebývalé míře se mu podařilo začlenit české a moravské národní a regionální dějiny do dějin habsburské monarchie, resp. do dějin střední Evropy, takže se staly jejich přirozenou součástí. Jeho zásluhou se do mezinárodního kontextu dostaly i myšlenky a pojmy významných českých historiků. V této souvislosti vzpomeňme alespoň dílo profesora Masarykovy univerzity Josefa Války a jeho pojem "nadkonfesní křesťanství".
Když se před několika lety Thomas Winkelbauer rozhodoval o obrazovém motivu na obálky svého dvousvazkového "chef-d'oeuvre" o dějinách habsburské monarchie v raném novověku, zvolil pro první díl vyobrazení císařské koruny Rudolfa II. a pro druhý díl obraz milostné Madony "Mariahilf" od Lucase Cranacha. První vyobrazení symbolicky charakterizuje politickou jednotu střední Evropy, druhé vyjadřuje kulturní provázanost této části kontinentu. Ačkoliv nežijeme v době popisované ve Winkelbauerově spise "Ständefreiheit und Fürstenmacht", mnohé ze zmiňovaných sounáležitostí přetrvaly dodnes a v celoživotním díle Thomase Winkelbauera jsou přítomny obzvlášť silně. Jsou výrazem autorovy schopnosti vnímat dějiny jako složitý proces, který nelze hodnotit pouze z hlediska jednoho národa či jednoho státu. Není proto divu, že Winkelbauerovy rakouské dějiny jsou dějinami minimálně středoevropskými. Domnívám se, že kořeny tohoto postoje je třeba hledat právě v tématu Winkelbauerova studia. Tedy ve složité konstrukci habsburského soustátí v raném novověku, kde se v neuvěřitelně bohaté mozaice střetávaly velké celoevropské historické procesy s regionálními a lokálními dobovými trendy, kde panovala značná pluralita a roztříštěnost právního, společenského, náboženského, jazykového i kulturního dědictví, a kde každá snaha o politickou a společenskou integraci, ať spontánní či násilnou, narážela na bariéru představovanou zvyklostmi jednotlivých zemí či společenských uskupení. Kdo měl možnost dnešního laureáta čestného doktorátu poznat i osobně, navíc dobře ví, že jeho odborné postoje jsou v naprostém souladu s postoji lidskými. Není třeba pochybovat o tom, že v jeho pojetí nelze "čistou" a "vysokou" vědu oddělit od služby obecnému dobrému, humanitě a přátelství mezi lidmi. Jinak si ani nelze vysvětlit skutečnost, že se Winkelbauerova kancelář v historické budově univerzity na vídeňském Ringu stala zcela přirozeným místem setkávání historiků z českých zemí, Maďarska, Rakouska, Polska, Německa či Nizozemí. Mnozí z nás vděčí profesoru Winkelbauerovi za pomoc při snaze seznámit se s vídeňskými knihovnami i archivy nebo proniknout do tajů a zákulisí rakouské společnosti. Co je ještě důležitější, Thomas Winkelbauer se sobě vlastní laskavostí a otevřeností tuto pomoc neodmítá ani našim dnešním mladým kolegům, a to i přes své každodenní pracovní povinnosti a velkou vytíženost. Jeho dílo také v tomto ohledu přesahuje pouze odbornou rovinu; výrazně přispívá k současnému evropskému integračnímu procesu a napomáhá bourat historicky dané negativní stereotypy ve vzájemných vztazích.
