Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura

Děkovná řeč u příležitosti udělení čestného doktorátu Masarykovy univerzity

Thomas Winkelbauer

Magnificence! Spectabiles! Milé kolegyně, milí kolegové, přátelé! Vážené dámy, vážení pánové!

V říjnu 1988, čtyři roky poté, co jsem získal místo asistenta na Historickém ústavu Univerzity Vídeň, a dva roky po absolvování vzdělávacího kurzu na Institutu pro rakouský dějezpyt, jsem na Ústavu slavistiky Univerzity Vídeň začal navštěvovat svůj první kurz češtiny. Nejprve jsem váhal, zda se mám učit česky či maďarsky. Jedním z důvodů, proč jsem se nakonec rozhodl pro češtinu, bylo mé zcela konkrétní přání mít možnost si přečíst monografie profesora Josefa Války, které vycházely jako přednášková skripta na Filozofické fakultě brněnské univerzity. Jednalo se o tyto práce: Česká společnost v 15.-18. století, svazek 1: Předbělohorská doba a svazek 2: Bělohorská doba. Společnost a kultura "manýrismu" (1983), a dále: Přehled dějin Moravy, zvláště svazek 2: Stavovská Morava (1440-1620) (1987). V té době – počátkem října 1988 – jsem netušil, že o 15 měsíců později padne v Československu komunistický režim a že se na jaře 1990 – moje znalost češtiny byla tehdy ještě zcela nedostatečná – osobně ve Vídni seznámím s profesorem Válkou a docentem Jiřím Kroupou. Práce o správě lichtenštejnských panství a statků v 17. a 18. století, jíž jsem se začal věnovat v roce 1987 a jež nakonec vyšla o tři léta později ve sborníku "Der ganzen Welt ein Lob und Spiegel. Das Fürstenhaus Liechtenstein in der frühen Neuzeit [Celému světu chvála a zrcadlo. Knížecí rod Lichtenštejnů v období raného novověku]" vydaném Evelin Oberhammerovou, vedoucí Rodového archivu knížat z Lichtenštejna, vzbudila můj zájem o raně novověké dějiny Moravy. V návaznosti na tuto stať jsem se rozhodl, že se předmětem mé habilitační práce stane Gundakar z Lichtenštejna (1580-1658) a katolická rakouská, česká a moravská vysoká šlechta první poloviny 17. století, včetně šlechty, která v té době ke katolictví konvertovala. K důsledkům tohoto rozhodnutí, které velmi obohatily můj život obecně a zvláště pak moji vědeckou práci, patří přátelství a pohostinnost Josefa Války a jeho laskavé paní, jakož i spolupráce a výměna myšlenek s celou řadou mladších kolegů z Historického ústavu brněnské univerzity.

Moje kontakty s brněnskou univerzitou nabyly na intenzitě díky sympoziu "Kontakty a konflikty. Čechy, Morava a Rakousko: Aspekty jednoho tisíciletí společných dějin", které se uskutečnilo za mého vědeckého vedení v říjnu 1992 ve Zwettlu. Ve sborníku ze sympozia, který vyšel v následujícím roce, byly otištěny příspěvky pěti brněnských historiků. Z hlediska mých vlastních vědeckých zájmů, v jejichž středu stojí různé aspekty dějin habsburské monarchie a jejích zemí v letech 1526 až 1918, měl mimořádný význam příspěvek Jiřího Kroupy na téma "Jakob Matthias Schmu(t)zer a grafická umění na Moravě koncem 18. století" a práce Jiřího Malíře o Moravském vyrovnání roku 1905. Kroupa upozornil na vliv vídeňské mědirytecké akademie, založené v 60. letech 18. století, na uměleckou situaci na Moravě. Ve Vídni narozený Jakob Matthias Schmutzer založil v roce 1766 – po svém návratu z Paříže, kde několik let studoval u významného mědirytce Johanna Georga Willeho – novou Vídeňskou kreslířskou a mědiryteckou akademii, která požívala ochrany státního kancléře Kounice, jenž – jak známo – pocházel z Moravy. V roce 1771 byl Schmutzer jmenován vrchním ředitelem veškerých c. k. normálních kreslířských škol v německých (tzn. rakouských a českých) a uherských dědičných zemích. Schmutzerova mědirytecká akademie byla v roce 1772 na popud Josefa Sonnenfelse, vůdčí osobnosti vídeňského osvícenství, původem z jihomoravského Mikulova, sloučena s malířskou akademií Martina van Meytense, čímž vznikla "c. k. spojená akademie výtvarných umění". Za Schmutzerova nejlepšího žáka a jeho nástupce je považován Quirin Mark, narozený v roce 1753 v moravské Litovli. Jiří Malíř ve Zwettlu přesvědčivě doložil, že skutečnost, že došlo k Moravskému vyrovnání, lze vysvětlit "konkrétní historickou konstelací národnostních, sociálních a mocensko-politických struktur na Moravě, která zvýšila zájem zástupců obou stran na prosazení kompromisního řešení", a že Moravské vyrovnání bylo v neposlední řadě "součástí složitého procesu, který vedl od moravského zemského autonomismu k národnostnímu rozdělení. V moravských poměrech znamenalo [Moravské vyrovnání] realizaci tohoto rozdělení a bylo založeno – poprvé v zemích habsburské monarchie – na zásadě personality namísto teritoriálního vymezení, [ale na druhou stranu] představovalo současně i spolupráci obou národnostních táborů, tedy jistý stupeň ‚nového moravského [zemského] autonomismu'."Moravské vyrovnání proto nemohlo před 100 lety a nemůže ani dnes obecně sloužit jako "vzorové řešení národnostních otázek". Jiří Malíř nicméně právem konstatoval, že zásady, které Moravské vyrovnání "využilo při řešení národnostní otázky, [...] byly v mnoha ohledech velmi podnětné".

Od poloviny devadesátých let udržuji úzké a zvláště plodné kontakty s o několik let mladším brněnským historikem a historikem umění Tomášem Knozem. Bylo mi zcela mimořádnou ctí a potěšením, že jsem mohl působit jako posuzovatel a "oponent" jeho doktorské a habilitační práce. S velkou vděčností vzpomínám na exkurzi "Hrobky a náhrobky dolnorakouských a moravských šlechticů v 16.-18. století", kterou jsem spolu s Tomášem vedl v letním semestru 1999 a jíž se společně zúčastnili brněnští a vídeňští studenti. Tato exkurze byla rovněž podnětem společné publikace o hrobkách, náhrobcích a erbovních cyklech jako pramenech historicko-genealogického myšlení rakouské a moravské šlechty v 16. a 17. století. V posledních letech Tomáš Knoz přednesl na dvou konferencích, které byly věnovány habsburské monarchii v období raného novověku a které jsem pořádal spolu s kolegy v Lipsku a ve Vídni, velmi podnětné a do rozsáhlého kontextu zasazené přednášky na téma "Konfiskace po roce 1620 z perspektivy přesahující (dědičné) země" a "Moravská emigrace po roce 1620". Tyto přednášky dělají čest brněnské škole raně novověkých dějin a vyjdou v letošním roce tiskem.

Nikomu, kdo listuje mými knihami a statěmi s příslušnou tématikou, nemůže ujít skutečnost, že za mnohé vděčím profesoru Válkovi a jeho publikacím. Nejen, že v poznámkách často odkazuji na jeho knihy a příspěvky, ale dovolávám se ho nikoli zřídka také v hlavním textu jako svého druhu korunního svědka. V mé příručce k dějinám habsburské monarchie v 16. a 17. století se tak například v kapitole "Náboženská tolerance a tendence nadkonfesijního a předkonfesijního křesťanství" uvádí: "Před začátkem protireformace, která začíná v jednotlivých habsburských zemích v různé době, panovala všude náboženská tolerance různého stupně a stavy ji bránily jako součást zemských privilegií. Především v Čechách a na Moravě, ale v žádném případě pouze tam, existovali kromě toho od 15. do 17. století četní zastánci ‚nadkonfesijního křesťanství' (především z řad šlechty), kteří se bránili začlenění do vznikajících konfesních církví a přinejmenším se nevzdávali naděje na úspěch ekumenických snah. Zvláště brněnský historik Josef Válka jde již několik desetiletí po stopách tendence v nábožensko-politickém myšlení, politické praxi a mentalitě české a moravské šlechty představující v jistém smyslu antitezi ke konfesionalizaci všech oblastí života, jež se nakonec téměř bezezbytku prosadila. Pro představitele tohoto fenoménu v politickém životě české a moravské stavovské obce používá profesor Válka označení ‚Politiques' podle stejnojmenné strany ve francouzských náboženských válkách 16. století. Tito zastánci ukončení náboženských bojů cestou kompromisu, resp. ‚odnáboženštění' politiky a odpolitizování náboženství, hráli důležitou roli v politice českých a moravských stavů především v období od poloviny 15. století do porážky německé a švýcarské reformace. Jejich koncepce mírového soužití různých konfesí, jejímž zřejmě nejdůležitějším teologickým základem bylo nadkonfesijní křesťanství, se v 80. letech 15. století stala součástí českého a moravského zemského práva. V období konfesionalizace od poloviny 16. století jejich pozice postupně oslabovala, přesto si však udrželi rozhodující vliv na politicko-náboženské smýšlení české a moravské šlechty až do sklonku 16. století." V následující pasáži o dvou fascinujících osobnostech moravských dějin se odvolávám téměř výlučně na práce Josefa Války: "V kritické fázi boje mezi stavovským systémem s jeho náboženskými svobodami na jedné straně a konfesijním absolutismem na straně druhé odbila ‚velká hodina Moravy', zosobněná Karlem starším ze Žerotína (1564-1636), dalece zcestovalým a humanisticky vzdělaným, polyglotním moravským aristokratem, stavovským politikem a významným představitelem ‚Politiques' v českých zemích okolo roku 1600. Zformuloval pregnantní teorii oddělení víry a politiky, přičemž vycházel z respektu k osobní svobodě svědomí každého jednotlivce a z politických potřeb, a pokoušel se ji uvést do praxe při svém politickém působení (mimo jiné jako moravský zemský hejtman v letech 1608 až 1614). Podstatnými předpoklady tragičnosti Žerotínova postoje během stavovského povstání v letech 1618 až 1620 bylo jeho pevné přesvědčení, které si uchoval i v podmínkách revoluce a občanské války, že věci víry a věci politiky nebo dokonce války nesmějí být slučovány, a dále jeho snaha o odpolitizování a odideologizování křesťanské víry založená na obnově praxe mírové náboženské koexistence. Tím oslabil jednotu a v důsledku toho i politickou a vojenskou moc stavů, které se v roce 1618 vzepřely zeměpánovi. [...] Žerotínovo životní dílo, které tragicky ztroskotalo, bylo kompenzováno ‚myšlenkovým dílem' (použijeme-li pojem českého filozofa dějin Roberta Kalivody) Jana Amose Komenského – pochopitelně nikoli na Moravě, nýbrž v nedobrovolném exilu. Komenský byl důsledným obhájcem jednoty křesťanství, a proto odmítal všechny konfese. Zvláště ostře vystoupil proti konfesionalizaci křesťanství ve svém posledním, nedokončeném díle ‚Clamores Eliae' (‚Křiky Eliášovy'). Vycházeje z přesvědčení, že konfesní rozdělení je jedním ze zdrojů neutuchajících a ničivých válek a že jednota přestavuje ideální stav křesťanství a světa, upínal své naděje k nové konfesi, jež by byla společná všem křesťanům. Při svém hledání ‚třetí cesty' se Komenský odvolával mimo jiné na Erasma Rotterdamského, jednoho z autorů, které citoval nejčastěji. Ekumenický princip ‚všeobecné svornosti' (concordia universalis), která je celé obci věřících, tedy křesťanské církvi, ‚ze všeho nejpotřebnější', formuloval Komenský velmi pregnantně ve svém pozdním díle ‚Unum necessarium' (‚Jedno potřebné', Amsterdam 1668) jako trojí zákon: ‚Nejvyšší zákon svornosti křesťanů je trojí: zachovávat ve zcela nezbytných věcech jednotu, v méně nezbytných věcech (tzv. adiaphora) svobodu a ve všem lásku.'"

Na jiném místě jsem napsal: "Josef Válka trefně charakterizoval duševní a kulturní ‚změnu paradigmat', která se v českých zemích ohlašovala přibližně od roku 1600, kdy ‚nastupuje doba konfesijního fundamentalismu', a proběhla po roce 1620: ‚Namísto předbělohorské otevřené společnosti a kultury vnitřního napětí udržovaného v labilní rovnováze, vzniká v 17. století uzavřená kultura, která nejen zastírá, ale i konzervuje katastrofický stav společnosti.'"

Cítím se skutečně být – a tyto citáty to dokládají – v mnoha ohledech žákem Josefa Války a periferním příslušníkem mimořádně životné a plodné moravské zemské historické školy – od Františka Hrubého přes Františka Matějka až po současné vědecké představitele Matice moravské, mezi nimiž převažují pracovníci Historického ústavu Masarykovy univerzity (Bronislav Chocholáč, Libor Jan, Jan Janák, Tomáš Knoz, Jiří Malíř, Bohumír Smutný, Milan Šmerda aj.). Od okamžiku, kdy jsem se seznámil s Josefem Válkou, obdivuji jeho – kvadratuře kruhu se blížící – schopnost spojovat role "cechovního" historika a intelektuála a politického publicisty, schopnost, jež má společnou s mnohými představiteli jím tolik ctěné francouzské školy "Annales". Moje velká úcta a vděčnost vůči profesoru Válkovi našla mimo jiné svůj výraz ve skutečnosti, že je prvním vědcem, jemuž jsem věnoval stať. Je také jediným člověkem a pravděpodobně jím i zůstane, kterému jsem připsal ještě další práci (tiskovou verzi mé habilitační přednášky). Několik měsíců po vydání mé habilitační práce "Fürst und Fürstendiener [Kníže a knížecí služebník]" – počátkem listopadu 1999 – mi Josef Válka dal v jednom dopise radu: "[...] měl byste se ještě jednou ke Gundakarovi vrátit a napsat přece jen jeho klasickou biografii, soustředěnou na jeho osobnost". Velice lituji, že jsem se tomuto podnětu kvůli nedostatku času dosud nemohl věnovat. O to více mě naplňuje radostí a vděčností skutečnost, že mi Masarykova univerzita prokázala velkou čest udělením čestného doktorátu. Interpretuji to v neposlední řadě jako veřejné uznání mého postavení coby externího žáka Josefa Války a vynasnažím se dokázat, že jsem této pocty hoden.