8. 10.

Milý Ištváne,

Jelikož znám tvou vášeň pro cestovatelské zprávy, nemohl jsem tě ani já v takovémto případě opomenout. Jak se ti již doneslo, vydal jsem za poznáním do H. Ještě než jsem odjel, sondoval jsem kde se dalo, např.u již zkušených matadorů jako je třeba M.P. či J. Z. Nevytáhl jsem však paty z krásných rodných Böhmen a už jsem nabýval dojmu, že ne vše půjde tak, jak mi na hostitelské univerzitě slibovali. V půlce září mi z H. lakonicky oznámili, že s ubytováním na mne jaksi dlabou. Na můj dotaz proč a co s tím míní dělat přišla jediná věta: „Přijeď pak se uvidí“. Posílen tímto ubezpečením jsem se vydal do onoho osudového města, o němž jsem, ačkoli jsem se pokoušel z prof B.H. něco vymámit, věděl asi tolik, co někteří u postupek.V té chvíli jsem nevěděl proč je B. H. tak „odmítavý“ na informace, ale na místě jsem záhy pochopil. Kdyby mne upřímně varoval, stejně bych mu nevěřil, a tak jsem svůj šok prožíval se vším všudy, jak ti ještě vylíčím. Než jsem tedy odjel, pokusil jsem se přes internet sehnat v H. ubytovaní. Jistý muž (hajzl a všechny nemoce na něj přivolávám) mi přislíbil podnájem a ať určitě 3.10 přijedu. Třetího jsem tedy dorazil do H. Již během cesty jsem však dostal od výše zmiňovaného proklatce sms, že ubytování nebude jelikož si to rozmyslel a že mi přeje příjemné hledání v H. Moc vtipné, jak mohl vědět již dopředu, že v noci chrápu, nesnáším yustiky a nemluvím francouzsky. Nejsem snad proto myslící bytost?

Když jsem onoho 3.10. dorazil do Reichu, ke své hrůze jsem zjistil, že tu slaví a to dost důsledně, nějaký státní svátek jakéhosi sjednocení. Vše zavřené, nikde nikdo, osm ráno a já v H. První co mne napadlo, proč tenkrát ten nálet neprovedli pořádně, tj. totálně, abych tu teď nemusel koukat na prázdný nádraží. Když jsem se dokončovacího náletu nedočkal, rozhodl jsem se jednat. Spíš ze zoufalství než z rozhodnosti. První koho jsem uviděl byla nějaká starší paní, kterou jsem okamžitě oslovil a vylíčil jí své trable a se zvláštní barvitostí pak zejména příkoří jehož se mi od jejího spoluobčana dostalo. Nevím čím to, spíš než mé herecké nadání, to byla opravdovost mého naléhání, ale ta žena se nade mnou ustrnula. Odvezla mne k sobě domů a během toho jsme se zřečili. Neopatrně jsem prozradil, že jsem vystudoval filozofii a religionistiku. A Ištváne považ, tolik vysmívaná religionistika mi odpomohla od tří nocí v parku. Ptáš se jak? Pravda, pro paní bylo velmi těžké rozlišovat mezi Religionwissenschaft a pouhým Religion. Pro ní od prvního okamžiku existovalo jen slovo Religion. Okamžitě se mi svěřila se svou konfesionální orientací. Když jsem viděl, že tudy cesta povede, kul jsem železo. Jen jsem nevěděl jestli se hlásit k Husitskému odkazu či se jako plzeňský rodák hlásit k papežskému erbu. Paní to vyřešila za mne. Podívala se totiž na mou hlavu a okamžitě se rozhodla, že pojedeme do jakéhosi katolického kláštera případně semináře. Cítil jsem se uražen jejím myšlenkovým pochodem, ale na druhé straně jsem chtěl někde spát. Stručně Ištváně, když jsme dorazili k Sant –Clements, zde moji leb ohodnotili poněkud shovívavěji než má „Beatric“ a odeslali mne minimálně do očistce. Entuziasmus a spravedlivé rozhořčení, které se chopilo této ženy bylo však fascinující, i když chvílemi až zničující. Rozhodla se totiž, že když to nejde u katolíků, sichr to půjde u evangelíků. No, neubytovali mne ani tam, ale místí evangelický pastor musel slíbit, že v neděli hned po kázání požádá své ovečky, nenajde-li se alespoň jedna, která by byla ochotna u sebe nechat bydlet nějakého Čecha. Jak jsem se později dozvěděl neudělal to, a ani se mu nedivím.

Výsledkem náboženského šílení byla studentská ubytovna, kde jsem směl zůstat pouze tři noci, prý že je to předpis. Ani mé vysvětlování, že třeba nic neseženu, toho mládenečka nepřesvědčilo, že bych případně mohl zůstat déle. Opět jsem pohlédl k obloze a hledal letku bombardérů. Tři noci, Ištváne, to bylo za trest. Avšak zde jsem mohl v plné šíři rozvinout své religionistické znalosti. Aplikoval jsem je na jednom Bosňákovi, který mi dával přednášky z Koránu, neb se prohlásil za ortodoxního muslima a pěkně mě z počátku štval. Stačilo ale zavést řeč na chlast a baby a byl jak beránek. Pořád chtěl prozradit flignu na jejímž základě by mohl získat pozornost vytoužené ženy. Lichotil mi, že jako středoevropan to přeci s Němkami musím umět perfektně. Nu, nic jsem nenamítal o opit jeho lichocením jsem mu prozradil unikátní fintu, která jej neuvěřitelným způsobem oslovila. Až jsem pak litoval, že jsem radši nemlčel. Musel jsem pak lhát jako když tiskne. Řekl jsem mu totiž, že je nutné začít hrát v divadelním ansámblu, aby byl co nejvíce holkám na očích. Ptal se na takové detaily až jsem z toho byl nešťastný. Nevím jestli pochopil, že to nemá vždy, respektive nikdy, kýžený efekt, ale spíš to nechtěl slyšet. Avšak sledovat jeho zájem o tuto metodu mne přivedlo na myšlenku, jestli by se s ortodoxními jakékoli denominace nemělo mluvit o holkách, chlastu a divadle, třeba by to pomohlo. Pak tam bylo pár maníků, kteří se sestřelili takovým způsobem, že i když jsem myslel, že zmrznu, tak raději to, než se udusit z těch jejich alkoholických výparů. Ale kdo mne fakt dral, byl jeden Japonec. Nebo to byl Číňan (Těch je tu jako v Číně. Jo a Rusů zrovna tak)? Ten vždy o půlnoci dostal hlad a šel šumovat do skříně, to mu trvalo přesně dvě hodiny. Tu poslední noc jsem to už nevydržel a důrazně, ale korektně ( s pěstí u jeho hlavy) jsem mu vysvětlil, že chci spát. V pondělí ráno jsem musel opustit ubytovnu a vyrazit do ulic. Nevěděl jsem nic lepšího, než že jsem se ohlásil své „ Beatric“. Nespletl jsem se, nenechala mne na ulici a řekla mi, že pár nocí bych mohl u ní přespat. Asi jsem se jí odvděčil trochu nefér, neboť jsem na cizinecké policii nahlásil její adresu jako stálou. Tož doufám, že mne tam nebudou hledat. Nech si kecy o svědomí Ištváne, bez stálé adresy tady neexistuješ. Dokud jsem nedostal papír od cizinecké policie, nemohl jsem nic, založit konto, jít se přihlásit do školy, prostě nic. Přes tento malinký mezikrok, jsem pořád neměl kde spát. Ačkoli jsem se tomu bránil a chtěl jsem to obejít, musel jsem zajít za hlavním i oborovým koordinátorem. Dr. Bensch z katedry filozofie měl pro můj problém velké pochopení. Usmíval se, byl vstřícný a opět mi celkem jasně a mile vysvětlil, že to není jeho problém. PO pohrůžce, že bych taky mohl odjet domů, se zamyslel a vymyslel geniální plán. Prý řekne studentům, a já bych vždy jeden týden bydlel u jednoho z nich a pak se přesunul zase o dům dál. Och, těch příležitostí k seznámení, nápad nepochybně hodný filozofického ducha. Na námitku, že tohle by se v Čechách nestalo mne odeslal k hlavní koordinátore. Když jsem k ní došel, začala se mi hrozně omlouvat za to, že mi nezařídila ubytování. Nechápal jsem její obrat a sypání popele na hlavu. Dokonce, když mi začala dávat telefonní čísla majitelů podnájmů, nevěřil jsem. Záhy jsem však pochopil. Má „Beatric“ si jakýmsi způsobem zjistila číslo této dámy a volala jí. Dala jí asi neskutečný kouř o hanebnosti jejího konání a nevýslovné ostudě H. univerzity. Rady a zájem o mé prožité utrpení od této koordinátory byly zajímavé, obzvlášť ta, kdy řekla, že pokud ani s jedním podnájmem nebudu spokojený, či to zkrátka nevyjde, pak budu spát u ní. Představuji si naši V.B., jak něco takového nabízí. Ištváne už končím a nebudu tě napínat. Bydlím, skutečně po pěti dnech existenčních nejistot bydlím. Bydlím v třípatrové vile ve věžičce. Obklopen mramorem, přepychem, věcmi, o kterých vím jen z filmů, zkrátka vším. Je to milionářská čtvrť a já se způsoby chování rozhodně ne nejvyšších tříd si připadám jako slon v porcelánu. Nevím proč potřebují ubytovávat studentíka mého typu, ale je to tak. Jediného čeho se bojím, že se na obloze objeví bombardéry.

Tvůj J.V.

9. 10.

Ištváne,

Kolik jsem již slyšel nářků na fakultní počítače. Dokonce jsem teď zaznamenal nějakou tu stížnost na Zdi. Nu, vřele doporučuji vydat se do H., aby sytý pochopil jak je asi hladovému. Rozmazlen naší fakultou jsem se dožadoval ne vlastního počítače, ale alespoň možnosti k nějakému se dostat a moci tak tu a tam nahlédnout, co se doma děje. Na celé Univerzitě jsem jich napočítal13. Z toho u deseti z nich představuje souboj s klávesnicí donquijotský rozmar. Každé písmeno je třeba stisknout třikrát a více a to teprve tehdy, podaří-li se ti odinstalovat čínskou klávesnici. Bože, oni jsou všude. Vždy, když něco hledám, sleduji proud čínských studentů a nemohu minout. Nejvíc jich je v menze, probůh oni zde vaří i čínská jídla – vlastně mám pocit, že jenom čínská jídla. Jak mi vysvětlil jeden místí student, Němci, kteří chtějí být dobře zapsáni ve své komunitě, sem zaručeně nechodí. Proč? Stačí zajít na jeden oběd a pochopíš. Vždy jsem byl na rozpacích, když jsem viděl jak analytičtí filozofové své příklady demonstrují na Číňanech a to mnohdy značně dehonestujícím způsobem. Poté, co jsem pochopil, že zde je druhým úředním jazykem mandarínština, se už nedivím. Zpět k počítačům, ty tři jsou celkem v pohodě, ale je to nejspíš tím, že je Číňani ještě neobjevili. Otázka je, jak to dlouho bude trvat. CO je však prekérní, žádný z nich nemá disketovku a pokud ano, nelze ji použít. Což vedlo k zajímavé zkušenosti. Chtěli po mně abych předložil nějaké věci, které jsem samozřejmě měl, ale jen na disketě. Jako nepřekonatelné se ukázalo provedení tisku. Hledal jsem místo, kde bych mohl tedy vytisknout svůj text. Jelikož nikdo nevěděl existuje-li vůbec nějaká taková místnost obrátil jsem se na místní studentské  info. Jsou už asi ze mne nešťastní, protože když jsem se blížil k pultu ta slečna, co měla službu, okamžitě mizela. (Proč? Vždyť jsem jí včera jen mile řekl, že nevím proč tam stojí, když vůbec nic neví.) Když mne tři různí lidé poslali na tři různá místa, kde určitě budu moci tisknout a vždy se ukázalo, že tam není ani počítač natož tiskárna, vypěnil jsem a vlezl přímo na děkanát. Tam mi opět s velkou přívětivostí vysvětlili, že mam jít do nějaké budky za Uni a tam už budou mé touhy uspokojeny. Když jsem to našel, nastal nový problém. V okamžiku tisku došel toner. Dál se k této situaci odmítám vyjadřovat, protože jinak bych musel být sprostý. Tož, Ištváne, všichni, co remcají nad neutěšeným stavem fakultních počítačů pošli do H. Rozhořčen situací jsem se vydal do knihovny, že tedy budu studovat a tak ukonejším svou duši. Těšil jsem se, jak vytáhnu kompl, připojím se byť jen k elektrice, třeba jako v naší knihovně či v MZK, ale ouha. V technické knihovně, kam jsem zamířil, nejspíš sveden názvem, bylo dohromady tak 6 zásuvek. A hádej, správně Ištváne, u každé byl připíchnutý Číňan. Sbalil jsem se a vyrazil hledat CafeInternet.

JV.

11. 10.

Tak stále nic Ištváne. V tomto městě není možné odeslat soubor z diskety. Včera jsem prošel 9, slovy devět InternetCafe a nikde nebylo možné odeslat soubor z diskety. Vždy když jsem se dožadoval této služby bylo se mnou zacházeno jako s HIV pozitivním, který se dožaduje sexu. Tudíž nevím, budeš-li mít vůbec někdy příležitost přečíst si tyto řádky. Opustím již své peripetie s počítači a povím ti o jisté pozoruhodnosti místního města. Když jsem se tak toulal na své výpravě za internetem, narazil jsem na zajímavý shluk ulic. Všechny nesou jména významných filozofů. Rovnoběžně vedle sebe je tak ulice Kantova, Hegelova a Schellingova a všechny je propojuje Fichtova ulice. Aby toho nebylo málo, hned na ně pak navazují ulice: Schleimacherova, Spinozova, Schopenhauerova a Herderova. Zajímalo by mne, co by tomu oni zmiňovaní filozofové řekli, kdyby věděli v jaké společnosti ulic se ocitnou a zda by někteří z nich hlasitě neprotestovali. Rozhodně by mne zajímalo, kdo se rozhodl pro zrovna takové pojmenování ulic a na základě jakého klíče je řadil. A pokud v tom žádný promyšlený záměr nebyl, tak pak by se mi jen tak pro radost líbilo, kdybych takový shluk ulic mohl objevit třeba i u nás. Představ si Ištvána takové náměstí z něhož paprskovitě vybíhají ulice: Husova, Masarykova, Fišerova, Tvrdého, Patočkova, Katedry filozofie MU, Pichova a třeba i Ištvánova. Co ty na to?

12.10.

Dnes jsem měl příležitost se zúčastnit poobědního dýchánku v domě mých hostitelů. Přestože jsem se Ištváne bránil, vymlouval a svým plebejským původem zaštiťoval, nijak mi to nepomohlo. Oběd byl ještě v pohodě, koukal jsem kolem sebe a kopíroval pana domácího, ve víře, že když to dělá on, mohu snad i já. To mi celkem prošlo, i když finesy typu házení masa obloukem přes celý stůl tomu obrovskému psu co sedí u dveří a pořád na mne tak divně civí, jsem se zopakovat nepokoušel. Ani ne tak ze strachu, že bych se netrefil, jako ze strachu, že bych se právě trefil. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Poobědní kávička je hezká věc, ale pokud nemusíš konverzovat na téma, kterému ne úplně rozumíš. Jelikož jsem byl označen za muže, cha, odebral jsem se s pánskou společností do knihovny a naslouchal konverzaci o právu – to jsem zarytě mlčel, o něčem, čemu jsem vůbec nerozuměl – pořád jsem mlčel, o politice – to jsem měl mlčet, ale chtěl jsem se blýsknout svými znalostmi německé politiky a tudíž hle, promluvil jsem. Jelikož jsem pořádně nevyčkal, abych si ujasnil, ke které partaji se vlastně kdo přiklání, pouze jsem usoudil, že místní antagonismus vůči Bavorsku je obecným jevem, zavtipkoval jsem na adresu Stoibera. No, nesmáli se, asi ty vtipy neumím tak podat. I když jsem přesvědčený, že ta anegnota o Stoiberově soutěži, „kdo výš“, je dobrá. Ale to mrazivé ticho, které jsem měl brát jako varování, jsem naopak interpretoval (Walzer už mi nejspíš zatemnil mozek) jako povzbuzení. A aby to Schröderovi nebylo líto adresoval jsem pár vtipů i jemu. A to jsem asi neměl. Přestože jsem si myslel, že až do té chvíle na něj jen nadávají, dopustil jsem se nejspíš blasfémie, když jsem si do svých českých nevymáchaných úst vzal jejich Han. spolubydlícího. Pak už to šlo se mnou z kopce, popletl jsem SPD s PDS a v okamžiku kdy jsem byl z knihovny vykázán, jsem hrdě vzpřímil hlavu a za výkřiku, že Fischer je stejně terorista, jsem byl vyhozen. Paní domu snažící se zachránit situaci, mne vyzvala abych si přisedl k dámskému spolku. Nu, Ištváne nikdy jsem nebyl lvem salónu, a v daném okamžiku to ani situace nevyžadovala. Přesto se katastrofa nezadržitelně blížila. Byl jsem vyzván, jestli si s dámami nezahraji karty. Hrdě jsem přisvědčil a chystal se na hru typu: prší, sedma, mariáš a bude-li to nezbytně nutné, tak kanasta či žolíky. Po dotazu na bridž, jsem pochopil, že ony hospodské grify, jež se mi během let zaryly pod kůži, v těchto prostorách neuplatním a začal jsem cosi blekot o tom, že bridž samozřejmě znám, ale jaksi si právě teď nemohu vzpomenout. Po pár pokusech o „znovuoživení“ mé paměti, bylo jasné, že jsem tu hru v životě neviděl. Ale to není pravda. S jistou zádumčivostí jsem si vzpomněl na M.P., který měl jakousi snahu alespoň trochu mne do této hry zasvětit, ale po několika pokusech, kdy s výkřikem „debile“ prchl z kabinetu, jsem v zdarma poskytovaných lekcích ustal. Nyní rozmýšlím o tom, jak by se mi znalost této olympijské hry hodila. Zkrátka i v dámském kroužku jsem pohořel. Ještě, že tu nebyl žádný spolek dětí, protože být zesměšněn i tam, by bylo příliš pro mou osobu, která si teď v podkroví uvědomuje, že to byl asi poslední oběd, na který jsem byl pozván.

JV

16.10.

Čtyři dny Ištváne, celé čtyři dny jsem měl pocit, že neexistuji pro své domácí. V celém tom obrovském době ticho. Služebnou nepočítám, paní odjela radši do Berlína a pan domácí, nevylezl ze své pracovny, jak byl den dlouhý. Neustále jsem očekával zaklepání na svůj pokoj, s tím, že se mám odstěhovat. Pro jistotu jsem se již nachystal. A dnes to přišlo. Ťuk, ťuk na dveře. Přemýšlel jsem mám-li se zabarikádovat či ne. Pak jsem šel otevřít. Ve dveřích pan domácí a usmívá se. Díval jsem se mu přes rameno, kde je ta vystěhovávací četa a kde nic tu nic. Pan domácí prý přišel prý jen tak na kus řeči. Prý, že žena je pryč a tak. Tušil jsem zradu (mám pocit, že začínám být paranoidní), ale samozřejmě jsem nabídl své konverzační znalosti k dispozici. Okamžitě mě konfrontoval otázkou, kteří čeští skladatelé jsou nejvýznamnější. Probůh Ištváne, co já vím? Vypotil jsem ze sebe Smetanu, Dvořáka a Martinů. Byl očividně spokojen a nejspíš mne pojal za znalce hudby. Přinesl encyklopedii hudby a jal se z ní předčítat. Uf, že já ty dveře otvíral. Abych mu ukázal, jak jsme my češi muzikální, zazpíval jsem mu pasáž z Rusalky: „Měsíčku na nebi hlubokém..“ , s tím, že u nás se to běžně zpívá malým dětem na dobrou noc. Byl nadšený, myslím, že ne z mého zpěvu, ale chtěl ať to zazpívám dál. Průser, já znám jen těch pár slov. Chvíli jsem varioval a spoléhal na to česky nerozumí nic. Po té co si povzdychl, že mi Slované jsme tak muzikální, jsem se obával nejhoršího, a to, že uspořádá nějaký další večírek, kde budu muset zpívat. K tomu nedošlo, zatím. Ale hned večer mne přemluvil, abych s ním šel na koncert místní filharmonie v rámci nějakého festivalu. Protestoval jsem, že nemám frak atd. Řekl, že to nevadí, ale pak jsem se v sále cítil víš jak. Co byl problém, byla cena. Až u kasy, ač vyzbrojen a zuřivě mávaje studentskou kartou, jsem zjistil, že chtějí za studentský lístek 25€. No s trpkým úsměvem a německým příslovím na rtech „einmal ist keinmal“ jsem hodlal zaplatit. Pan domácí, nejspíš okouzlen mým zpěvem, v poslední chvíli přiskočil k okýnku a zaplatil. Ha, co za to asi bude chtít? Usednuv do sedačky jsem očekával, co se bude dít. Nikdy jsem neviděl a neslyšel filharmonii naostro. Sedím, šmidlibojsové také nastoupení, jen dirigent a první housle chybí. A tu, Bože, Ištváne, dirigent a sólohouslistka jsou Číňani. Pan domácí se ke mně naklonil a pravil, to snad ne, Brahmse a Čajskovského bude derigovat Číňan? Ištváne, to porozumění, to souznění duší, veškeré politické rozepře zapomenuty, osvobození, nirvána… „Jsem tak trochu šovinista“ ještě dodal a spiklenecky na mne pomrkával. Okamžitě jsem mu nabídl členství v našem virtuálně, hospodsky tlučhubovském rasisticko-šovinistickém klubuJ . Nakonec jsem zjistil, že to byl Korejec. O přestávce jsme vyrazili za občerstvením. Vyrazili, na každém kroku se pán s někým zastavil a promluvil, mne představil a já přemýšlel jak zmizet. Když jsme došli k baru, nevěřil jsem svým očím. 0,2 dcl vína za 6€. Copak jsem ministerský úředník? I tentokrát se pan domácí ukázal jako grand a zaplatil. Konverzační téma: Adorno a jeho spis o muzice. Opět jsem zběsile koulel očima. Adorna znám, snažil jsem se přihodit i své znalosti o Horkheimerovi, ale Adornovo rozbor Beethovena fakt neznám. Během této kouskované konverzace se p.d. stačil seznámit snad se všemi mladými uvaděčkami, asistentkami, barmankami. Všech se ptal, jestli nestudují na Uni, aby mne prý mohli provést po Han. Bídák, vymlouval se na mne, ale přitom si chtěl zaflirtovat s mladým masem. Ostatně nechápu, proč mi shání průvodkyni, to vypadám tak opuštěně nebo p-d. je profesionální kuplíř. Myslel jsem, že je právník. Ale polichotil mi, že pro mne hledá dobré partie, tj. pokud nestuduje na Uni, je v Han. Považována za póvl. Zkrátka Ištvána, ať to derigoval Číňan nebo Korejec, bylo to fantastický, něco tak nádherného jsem ještě nezažil. Cestou domů jsme ještě pokonverzovali o válce v Iráku, jak amíci vybombardovali Han. Okamžitě jsem přidal, že i na Plzni si smlsli a v naší protiamerické náladě nám bylo fajn. Rozehřáti nespravedlností osudu a krásou hudby jsme dorazili domů. S rozhodnutí pana domácího musela paní domu vstát (považ byla půlnoc), rozdělat oheň v krbu, a jali jsme se popíjet nějaké víno. Konverzace byla dlouhá a není třeba ji reprodukovat, jen snad, že dnes v noci se bude dobře usínat a třeba mne tu ještě pár dní nechají.

JV