4.11.

Nu Ištváne, jak se ti daří? Sem tam zhlédnu zprávy z domova a vypadá to, že celkem v pohodě ne? Dlouho jsem se ti neozval, neboť nebyl čas. Je toho nějak mnoho. Tak jen stručně. Jistě si vzpomínáš s jakou pompou se na naší fakultě otvírala multi – čeho všeho ani nevím – pracovna, určená pro takové ty techniky šikuly, kteří nechtějí jen přednášet, ale i se blýsknout svou technickou zdatností. Něco podobného mají i tady. To by nebylo ani tak zajímavé, ale považ jaká veselá příhoda se udála. Došel jsem na jednu přednášku, která se konala v takovéto multifunkční přednáškové místnosti. Zasedl jsem a očekával, co se bude dít. Obzvlášť, když název zněl tak slibně „Mozek a hormony ve filozofii“. Přišel kantor ještě s nějakým ořežprutem, vytáhl notebook a začali instalovat kabely. Přes dvě divné bedýnky propojili všechno, co se dalo, a po dvaceti minutovém úporném boji, za občas nějakého toho klení, se na stěně promítl obrázek. Aaaaach, zaznělo sálem. A v očekávání, že uvidím nějaké ty obrázky, jsem se rovněž uvelebil na sedadle a čekal. Měl jsem již nachystanou pěstičku, abych s ní na důkaz spokojenosti mohl tlouci do lavice. Aha, to jsem ti Ištváně vlastně neřekl. Představ si, tady, když skončí přednáška, tak netleskáš, jak by se dalo čekat, ale zuřivě tu tlučou pěstí do stolu. Čím víc tlučou, tím to prý bylo lepší. Když jsem to viděl poprvé, byl jsem trochu zaražen. Co mne však ohromilo ještě víc, ono se to děje po každé přednášce. Člověk by chápal tento zvyk u nějaké výjimečné příležitosti, ale po každé „obyčejné“ přednášce? Představ si jak u nás studenti tlučou do lavice po každé přednášce. Někdy mám pocit, že by si spíš bouchli do vyučujícího, než do lavice. Ale k věci. Nachystaný, jak se budu dívat a bavit, nastala dlouhá odmlka. Za chvíli v sále vzrostlo napětí, protože proč se nepřednáší, obrázky neběží, když už konečně je přeci vše nachystané? Neuvěříš, přednášející si spletl notebook a ten, kde měl nachystané obrázky nechal doma. Mě podrž. Tady na fakultě mají takové šunky, a on si doma zapomene ten správný notebook. Předpokládám, že je to nějaký ostřílený grantový bojovník, který v každém grantu žádá o nový notebook a doma jich má pak plnou skříň. NU, přednáška nebyla. Tož tak, a M.P. vyřiď, že žádný oktoberfestový průšvih se nekonal, respektive si nepamatuji, že by mě při tom někdo chytil. A pokud mě chytili, tak si to nepamatuji, a protože si to nepamatuji nemohlo se to stát.

6.11.

Ištváne já věděl, že vstřícnost pana domácího a ochota s jakou za mne platil vstupné na festivalu bude mít háček. Obzvlášť, když jsem ho ještě nepřímo pobídl svým vyprávěním o Golemovi. Strašně se mu ten příběh líbí, samozřejmě jsme společně jeden večer strávili nad encyklopediemi a hledali vše o Golemovi. Jenomže milý pan domácí si to vysvětlil po svém. Když mne začal oslovovat Goleme, bral jsem to jako fór. Ovšem pouze do okamžiku, kdy přišel s „návrhem“ abych mu šel pomoc s hrabáním listí na zahradě. No, on řekl na zahrádce, ale to čemu on říká zahrádka, mi připomíná Kinského, který taky chce vrátit jen těch pár akříčků. Pan domácí mi pro jistotu ukázal na v dálce blikotající červené světélko majáku, to abych neztratil směr při tom hrabání. Začal jsem za úsvitu a jako v pohádce, měl jsem to stihnout do večera. Nestihl jsem. Ale prý na to budu mít ještě času dost. Tak nevím, jestli ten nápad vyprávět o Golemovi byl úplně nejlepší, jelikož být Golem, rozhodně není fajn.

7.11.

Pomoc Ištváne, jsem „nucen“ dělat věci, které bych v Čechách v životě neudělal. Přišla za mnou paní domácí, asi už jí manžel řekl, že se ze mne stal Golem, že má malinký problém. Jelikož jsem dobrota sama, nabídl jsem své schopnosti, aniž bych tušil k čemu. Paní mi vysvětlila, že jako řádná žena z vyšších společenských pater se věnuje charitě. A že čas od času se pořádá v jejich evangelické farnosti nějaká ta charitativní akce. Nechápavě jsem na ni hleděl a čekal co přijde. Zmíněná akce spočívá v tom, že pracháči vyklidí svůj šatník, tzn. halenky, boty, kalhoty atd. které už na sobě měli víckrát jak třikrát a dají je do „charitního šatníku“. Pak se uspořádá veřejný bazar a za pár šupů se ty věci prodají. Vybrané peníze se pak dají na bohulibý účel. Až jsem sem celou proceduru chápal, ale pak přišla onen osudový požadavek. Paní je koordinátorkou akce. Prý ji vybouchly nějaké ženské, takže po mně chtěla abych u těch věcí stál a „prodával“ je. Prostě, když někdo přijde a řekne, že se mu to líbí, tak řeknu jo, dá prachy a odnese si to. Fuj, Ištváne, já a trhovecký prodavač. No jo, ale to nebylo všechno. Vyfasoval jsem stůl a na něm bylo osm minisukní. Nechápavě jsem třeštil oči, jak já mám nabízet minisukně. Paní mi vysvětlila, že její kolegyně jako počestné zbožné ženy se tohoto úkolu nemohou zhostit, ale na druhou stranu to prodat potřebují, aby byly prašule. Moc pěkný, tak minisukně jsou bezbožné to dílo, ale prachy jsou v pohodě. PO marných protestech, že o minisukních nic nevím, jsem se za ten stolek postavil a proklínal svou situaci. Ještě, že tu nebyl nějaký ten šťoura s digitálním foťákem, který by mne zvěčnil, jak tam stojím. Hm, na akci přišlo spousta lidí, stál jsem tam jak trubka u minisukní a přiblble se usmíval na přehrabující se nakupující lid. Tak trapně mi teda fakt už dlouho nebylo. Ale jsem na sebe hrdý, z osmi jsem ji sedm udal. Pochválen za to jak jsem schopný, jsem vyfasoval příslib, že za dva měsíce si to mohu zopakovat. Nikdy, to radši opustím Hann. a vrátím stipendium.