21. ledna
Milý Ištváne,
včera naše strážná andělka, která nás protáhla vším tím úřednickým sajrajtem, odjela zpátky do Paříže a my jsme teď bezbranní jako tamagoči. Volky nevolky, napochodovali jsme do nejbližší počítačové pracovny, že o sobě s vervou dáme vědět světu. Po třech krocích nás ale kdosi zastavil - znělo to nějak takhle: „Vu vuvu vu eee?“ Induktivní závěr I1: Aha, takže se tu pracovny hlídají. Induktivní závěr I2: Tenhle panáček má kolem svého počítače rozloženy studentské karty, takže to mu ji asi budeme muset vydat. Induktivní závěr I3: První přihlášení do místní sítě nám musí zařídit on. Jak mu jen naše závěry srozumitelně sdělit?
Já: Nu, hmmmm, nu … vudron utilize … ordinatér.
On: Blé bu bubu huhu?
Já: Notr premiér … a jo, kurva … konexion.
On: Bere naše karty a ťuká do počítače.
On: Eeeavaaaotrnom?
Já: Pardon?
On: Eee avaaa otrnom? (Abduktivní mezihra A1: Patrně říká něco jako: „Nemáte ještě nějaké jiné jméno?“ Co po mně vlastně chce? Co udělá, když mu řeknu, že moje prostřední jméno je Fidel? Vyhostí nás?)
Já: Nom? Non! (Vida, ta francouzština mi začíná jít.)
On: Kom vuvuvvu, ublbl lalabav enskripsion?
Ten člověk se nás v této fázi výslechu ptá, kdy jsme se zapsali. Inu a my mu vehementně dvě minuty tvrdíme, že jsme se (cituji doslova) „zapsali zítra“. Ujišťuji tě, Ištváne, že jsme si popletli slovíčka, nikoli dny. Přistihl jsem se, že během celého tohoto vystoupení jsem měl na tváři takový ten upřímný nechápající úsměv imbecila. Snad díky němu nás pak onen zoufalý dobrodinec poslal za pánem, který nebyl tam, kde měl být, takže jsme se na to vyprdli. Nakonec ZJ zjistila, že nám aktivují účet až 4 dny po zápisu, ergo v pátek se ukáže, kdo se bude smát naposledy. Závěrem jedna dobrá zpráva: půl roku zde budu studovat „filo ala fak“, což zní velmi slibně. Tvůj MP
PS: Před okamžikem mi na dveře pokoje zaklepali nějací hejskové. Když pochopili, že s francouzštinou neuspějí (celkem triviální kontextuální analýza mého protáhlého natvrdlého mlčení), řekl jeden z nich anglicky, že hledají [ejc]. Nechápu, proč ho hledají zrovna u mě! I kdybych ho náhodou měl, jim bych ho stejně nedal.
22. ledna
Milý Ištváne,
dnes jsme se opět pokusili přistoupit k emailu, a opět bezvýsledně. Ale aspoň jsme se dostali na domovské katedrové stránky, na kterých mě doc. bezcitný Hrob nepřímo upozorňuje, že je teprve leden. ZJ říkala, že Hrob nikdy nelže a že je skutečně leden. Málem mě to rozplakalo, ještě jeden celý měsíc navíc! Byli jsme se zapsat do knihovny. Každý náš mluvní akt zde vypadá tak, že ZJ dodá slovíčka, dohromady si tipneme předložky a koncovky, vyzkoušíme si výslovnost a já to pak na toho nebožáka chybně vychrlím. Pak se už jenom retardovaně usmíváme, rytmicky kýváme a brumláme mersi, mersi boku. Zdá se, že sis z mých dopisů již udělal představu o zdejším režimu: ráno sousedův budík vzbudí celé patro - než se člověk nasnídá, je čas k obědu - odpolední volný výběh – večeře - no a když kolem půl dvanácté sousedky odcházejí na jehlových podpatcích podmanit si Demijon, vím, že je čas jít na kutě. Mimochodem, francouzské kolejní kutě je to nejhorší, co může pecivála v cizině potkat. Je proležené jak mostecká uhelná, místo peřiny má vrstvy prostěradel a kousavých dek, a místo polštáře středně velký pešek (ten, co chodí okolo; dobrácky mu říkám Ladislav). Ištváne, smutně se s tebou loučím ze země, kde sýry dávají dobrou noc, tvůj MP
23. ledna
Ištváne,
lomcuje se mnou kulturní šok, paranoia a nechutenství. Koupil jsem si Le Monde, což je v mém případě intelektuální investice asi tak na půl roku. Pobavilo mě, že tam uvádějí i včerejší televizní program. Přeložil jsem si několik smutečních oznámení a bridžový sloupek a hned je mi lépe. Naše normotvorná správcová vyvěsila na chodbě oznámení v tom smyslu, že si je třeba brát servítky a že kdo bude debil a nechá hodinu zvonit budík, bude platit jako mourovatý. Na krajana jsme, Ištváne, zatím nenarazili. Pouze v autobusu do Demijonu s námi před týdnem přijela nějaká slečna - dokonce prý asi kolegyně doktorandka z FFMU - kterou jsme tady od té doby už jednou minuli na fakultních schodech. Jenomže tahle slečna se v inkriminovaném autobuse bavila s kolegou doktorandem z pražské katedry filozofie o TAKOVÝCH věcech, že se jí teď bojíme. Ano, stále mě pronásleduje ta zvrácená kakofonie: zepředu koktající kretén a smějící se řidiči, zezadu „…polysémie je v barokní literatuře v podstatě nezbytným předpokladem vlastní možnosti jakéhokoli sdělení…“. Konečně jsme našli knihkupectví Gilbert & Joseph. Co se filozofických knih týče, trochu mě to zklamalo, jinak však velmi solidní sortiment. Dokonce celý regál věnovaný manga-komiksům! Ptal ses na počasí, tedy: buď zde prší nebo naopak, což je klima, ze kterého, jak vidíš, může jednomu snadno hrábnout. Tvůj MP