27. ledna

Milý Ištváne,

dnes ti píšu možná naposledy, jelikož večer se jdu přihlásit na basketbal a do nemocnice je to odtamtud hodně daleko. V případě, že bych již nebyl mezi námi, pošli prosím Josefu Visarionoviči Hrobovi následující dopis: Vážený pane docente, až budete číst tyto řádky, budu mrtev, patrně udusán. Jelikož cítím, že by mi to později posmrtná ztuhlost stěží dovolila, rád bych se s Vámi (jakožto oborovým koordinátorem E/S) již nyní podělil o povinné shrnutí svého pobytu. Do dnešního osudného dne šlo vše bez jakýchkoli problémů: studijní náležitosti byly plněny hravě, organizační zarputile. Jazyk zde měli zajímavý, plný překvapivých nuancí, kterých jsem si bohužel nebyl vědom. Francie je báječná, kultivovaná země s velkým kulturním bohatstvím, proto já i moji pozůstalí doufáme, že budu repatriován in memoriam za jejich státní peníze. Budu mi chybět, Váš MP. Na závěr jedno drobné kulinářské odhalení. Ištváne, pamatuj si, že ve Francii se hodně chutných věcí paradoxně jmenuje nějak jako [blé]. Nyní odpočívám v pokoji, každá vteřina mého života má pro mě teď cenu piva. Tvůj eschatologický MP