29. ledna

Milý Ištváne,

volejbal je velmi zábavná hra, při níž soupeře pro jistotu odděluje síť a tak nikdo nikomu nevyhrožuje. Se zápisem opět nebyly problémy, trenérka řekla: Ty jsi nový? Moje rozumějící Já povídá: Ano! Trenérka řekla: Ty jsi Francouz? Moje nerozumějící Já povídá: Moc ne! Trenérka, poté co se dosmála, řekla ještě mnoho jiných francouzských vět. Moje odvážné diskurzivní Já si však asi chtělo ještě kapku splknout a povídá: Dneska to jsou všechny úrovně? Trenérka řekla podezřívavě: Jo, která úroveň jsi ty? Moje osobní epoché povídá: Nevím. No a bylo to, žádné dehonestující vysvětlování pravidel, žádné uééééé. Spoluhráči byli ostřílení borci; rozpinkali jsme se, zasmečovali, po chlapsku si plácli a dostali nakládačku. Ištváne, napsala mi jedna kolegyně z Paříže. V hlavním městě to prý chodí tak, že časné ranní buzení obstarávají bílé domácí spotřebiče, pozdní noční buzení pak černí námezdní dělníci (nedaleká myčka s nedalekou pračkou, respektive namakaní hambatí manuálové). Říkám si, že jsem z toho vlastně vyšel skvěle: na to, že veškerý denní hluk se na mém patře koncentruje mezi 22:30 a 23:50, se přece jen dá časem zvyknout. To takovou ZJ si o dvě patra níž každý večer berou do prádla Italové, co se hlasitě učí, Číňanky, co si kolem jedenácté smaží večeři a Gabunci, co na sebe až do rána pořvávají pššt! Panuje zde vskutku roztomilý babylonský bordel. Tvůj MP