5. února

Milý Ištváne,

místní filozofická superstar se jmenuje Guenanzia, většinou dělá do Reného a tento semestr vypsal kurz La volonté. Asi něco pro řidiče. Mysleli jsme (že neodpadne), ergo jsme (tam) byli (zbytečně). Abychom učinili studijním povinnostem zadost a koza zůstala celá, vloudili jsme na přednášku Filozofie a fyzika. Přednášející hodně povídal o záření absolutně černého tělesa a já vzpomínal na Lamina Falla - to je ten dobrácký afrosprávce sítě, který se zde něco natrápil, než nás zpřístupnil. Jak ten se mezi těmi svými černými počítači ztrácel! Na přednášce nás bylo pět, z toho tři SokEři, z toho jeden Španěl, z toho jeden Katalánec. Večer jsme šli na avizovanou hodinu francouzštiny… Milý Ištváne, všichni Francouzi disciplinovaně vyslovují moje příjmení jako Piša. To je v pořádku, byl jsem na to předem rozdýchán. Že mě ovšem zkušená francouzská lektorka osloví se sprostou španělskou výslovností, to jsem tedy opravdu nečekal. ZJ se mi velmi smála, ale pokud vím, její příjmení se v Demijonu pokusili vyslovit pouze jedinkrát a ten člověk se dosud léčí. Pak nás ta neuctivá lektorka rozmixovala do dvojic: vyfasoval jsem Itala. Byl to kuchař a mluvil anglicky, takže nám povinná konverzační čtvrthodinka příjemně utekla. Ale ZJ to slízla. Připadl na ni indonéský elektroinženýr, který prakticky neuměl francouzsky a jen se tak pohupoval a potrouble se usmíval. Byl mi sympatický, protože mi mě připomínal. Do tohoto kurzu francouzštiny pro cizince se přihlásilo devatenáct lidí ze všech fakult Burguňské univerzity, pět z těchto devatenácti statečných studuje filo ala fak. Což dokazuje, že filozofové jsou děsné kobylky. Tvůj MP  

 

6. února

Milý Ištváne,

když Erasmus, Sokrates a jejich přisluhovači lákají studenta do Demijonu, tvrdí mu, že tam pro něho bude připraven orientační týden - jakési poslední pomazání před sešupem do pekla. Letos trval orientační týden celý jeden standardní francouzský den. Tyto temporální kontrakce jsou zde běžné. Jsou prý způsobeny rychlostí světla, se kterou místní úředníci odkládají věci na neurčito… (9:00, Place de la Liberation) Zima. Nepřehlédnutelná cizinecká legie je rozdělena na dvě skupiny. Každé se ujímá jedna průvodkyně, ta naše se jmenuje Madlen. Nějaká slečna povídá, že je tutorka, že nám ráda s čímkoli pomůže a že je z Rumunska. Na to Madlen reaguje slovy, že jsou tady i nějací Češi. Nechápu. Madlen začíná vyprávět věci, které bych neposlouchal, ani kdybych jim rozuměl. (10:20) Zebe, zebe, zebe. Stojíme u škaredého malého reliéfu. Má to být sova, ale vypadá to spíš prostě jen jako škaredý malý reliéf. Kdo na to sáhne, do roka se vdá nebo otěhotní. To jsem tedy zvědav, co se mi narodí. (11:40) Na radnici jsme čekali 30 minut, aby nám nalili sklenku místní speciality - sladkého bolehlavu. Dali jsme se do kupy s Kataláncem, kterého známe z filo ala fak a dvěma Polkami. (14:00) Začíná informační workshop. Po půlhodině čekání zjišťujeme, že spočívá v kolektivním vyplňování žlutého formuláře, jenž je prvním krokem k získání studentské karty. V duchu opět poděkujeme Mášeňce Hořákové, že nás tím vším už dávno prokopala. S povýšeneckým úsměvem si odcházíme po svých. (17:30) Setkání s oborovými koordinátory v nové budově vedle rektorátu. Dostavilo se 15 hlavounů a 20 studentů, neboť zbývající zemřeli vyčerpáním. Naše místní filozofická šéfová Mademoiselle Perrot v sobě nezapřela svoji profesi a stihla se pohádat s prorektorem. V přízemí nás opět nalévají sladkým bolehlavem. Domlouváme se, že večer vyrazíme na pařbu do klubu Atmosphere. (18:15) Nikdo neví, kde ten zatracený klub je. Ital, kterého jsem včera vyfasoval na francouzštině, elegantně vytahuje mobil a po čtvrthodině řvaní zjišťuje, že Atmoška je někde v centru a že se tam musíme doptat. (23:50) Malé pivo za tři eura naučí člověka kouřit. Chci domů, okamžitě! Tvůj MP