8. března

Milý Ištváne,

jak píšeš, můj poslední dopis tě utvrdil v přesvědčení, že jsem negativistická xenofobní přízemní deprivovaná lemra. Kéž by to jen byla pravda! Pro všechny případy jsem však učinil předsevzetí, že dnes se s tebou podělím pouze o samé dobré zprávy. Tak tedy - konečně jsme našli legendární restauraci U Leona. Ve výloze sice zeje evidentně střelná díra plus postarší ponožky, avšak rozhodl jsem se to považovat za místní kolorit. Rovněž se ukázalo, že v Demijonu existuje zastrčené kino, kde hrají filmy v původním znění s titulky. Byl jsem tam na muzikálu Chicago a výborně se pobavil (ponechám-li stranou fakt, že se mi neustále pletl Richard Gere s Renée Zellwegerovou). Další báječná zpráva je, že naše koleje sousedí s mateřskou školkou. Zrovna včera tam měla drobotina maškarní veselici a většina z nich se bůhvíproč převlékla za nějaký hmyz. V rámci programu Erasmus/Sokrates studuje v Demijonu mimo jiné 12 Němců, 3 Španělé, 3 Češi, 1 Angličan, 20 Poláků a 300 Rumunů - to si nevymýšlím, dozvěděl jsem se to z oficiálních zdrojů. S tím se pojí ta fantastická novinka, že patrně všichni tito Rumuni se začali každý večer scházet v sousedním pokoji. Bravo! A tu nejlepší zprávu jsem si samozřejmě schoval nakonec. V samotném centru Demijonu se nachází úžasná levičácká putyka, kde čepují Guiness do půllitrů; hospoda, která mi v lecčems připomíná rodnou Bláhovku. Byl jsem tam včera s kolegou Kataláncem a samou radostí se téměř opil. Pak si k našemu stolu si přisedly dvě mladé domorodky a když vyšlo najevo, co jsme zač, povídá jedna z nich přepečlivou češtinou: „Jezevec. Mravenec. Vrať mi mé rukavice.“ Bylo to to nejhlubší životní moudro, které jsem kdy slyšel; připomnělo mi mladého Wittgensteina. Milý Ištváne, začal jsem se řídit tvojí radou a něco na tom Arbeit macht frei skutečně je. Tvůj MP