Anna Durnová

Stephane Mallarmé: prokletý chlípník, nebo tvůrce moderní poezie?

V oblasti literární vědy bývá „vidění“ spojováno s interpretací erudovaného kritika, který při analýze nachází mnohdy i autorem nepoznané odkazy či narážky. Bývá odsuzován, že se ho zmocnila zlost, že sám nic takového neumí napsat, či že je posedlý jakoukoli interpretací. Ovšem Umberto Eco správně připomíná: „Když se pustíme do lovu podzemních narážek, je nesnadné říci, zda má pravdu autor, který je neznal nebo čtenář, který je našel.“ Právě tento nesnadný úkol je možné blíže specifikovat na příkladu jednoho z největších básníků francouzské poezie Stephana Mallarmého.

Mallarmé, známý ze školních lavic především jako jeden z prokletých básníků konce devatenáctého století a tvůrce skvostných hermetických veršů jako „panenskost, živost a krása dnešku“, prokletým opravdu je, zejména pokud se týká jeho zpracování lechtivých témat. Podívá-li se totiž čtenář například na „Faunovo odpoledne“, které je považováno některými kritiky, jako např. Julií Kristevou, za počátek moderny, není mu zřejmě zprvu jasné, co je na choutkách oplzlého snílka tvůrčího nebo dokonce moderního: vždyť svádění nymf je v oblasti erotiky snad ještě starší, než samo nejstarší řemeslo. Mallarmé navíc Faunovy sny nijak hermeticky nekalí, nýbrž je zcela jasně – metaforicky – popisuje: zbytečná jsou tak úsilí vykládat si spojení typu „rozrušený chomáček“ či „naivní červeňoučká“ jako metafory kvítí či zapadajícího slunce. Jak je tedy možné, že se tento nemravný autor dostal do první desítky těch, kteří jsou považováni za evergreeny povinné četby, maturitních otázek nebo dokonce diplomových prací?

Tato krátká stať se pokusí přiblížit možnou příčinu zdánlivého rozporu mezi Mallarmém chlípníkem a Mallarmém básníkem. S pomocí Umberta Eca a některých dalších se bude snažit dokázat, že za vším stojí tzv. „dvojí čtení.“ Eco se domnívá, že díky dvojímu čtení, podmíněném tzv. „dvojitým kódováním textu“, lze literární dílo interpretovat několika způsoby, neboť použité výrazy obsahují více významů. Eco vytyčuje podle „dvojího čtení“ tři typy čtenářů:

„… čtenáře (i), který nepřijímá směsici učených stylových prvků a obsahů a lidových prvků a obsahů a který tudíž může četbu odmítnout, právě proto, že míchanici rozpoznal, (ii) čtenáře, který se cítí jako ryba ve vodě právě proto, že míchanici rozpoznal, a (iii) nakonec čtenáře, který uchopí celý text jako vlídné pozvání a už si neuvědomuje, nakolik se odvolává na elitní stylové prvky, a tudíž si užívá díla, ale přichází o jeho odkazy. “

Dříve, než si přiblížíme přístup těchto tří čtenářů k „Faunovu odpoledni“, řekněme si blíže pár slov o tom, proč a jak toto „dvojí čtení“ u Mallarmého vzniká. Mallarmé je spojován v poezii především s novou koncepcí poetického jazyka. Zatímco se jeho první básnická díla orientují na tradici parnasistní poezie a „umění pro umění,“ posouvá ve svém vrcholném období tyto tendence o krok dále tzv. „dvojím stádiem jazyka“. Malarmé ve své tvorbě odděluje básnický jazyk jako autonomní prostor, který odkazuje pouze k sobě samému. První stádium jazyka je tím, které reflektuje lidskou existenci včetně citů, tužeb a tím pádem i nemravností, druhým pak již zmíněný básnický jazyk. Úkolem básníka je odpoutat se od prvního stádia a soustředit své úsilí na stádium druhé.

Mallarmé si v podstatě s jazykem hraje, zkouší využít zvukových podobností slov nebo homonymií, aby dodal básni dvojí rozměr: konkrétní – tedy ten nemravný a abstraktní, nebo-li ten, který se vztahuje k  hermetismu, obecně považovanému za hlavní charakteristický rys autorových veršů. Z tohoto důvodu je obtížné obvinit Mallarmého z chlípného psaní: sám by byl jistě schopen tvrdit, že význam spojení „Zkus tedy, děravý nástroji znovu rozkvést a svádět v bažině“, na který právě myslíte, je ten konkrétní, a chlípníkem je tak zřejmě spíše čtenář sám, neboť autor pochopitelně na takové nemravnosti ani nepomýšlel. (Nehledě na to, že od kolegy Rimbauda ví, že „já je někdo jiný“, a tak by případná vina spočívala leda na bedrech nebohého Fauna.) Mallarmé si zkrátka se čtenářem hraje, houpe ho na lechtivých vlnách a směje se mu, že neví , kde všude vlastně Faunovo libido schoval.

Vrátíme–li se k Ecově typologii, pak první čtenář, který dílo zavrhuje, tak činí proto, že nechápe, proč tak jasné téma mísit s abstraktními verši, a zůstav na úrovni „konkrétního“ dojde možná i k závěru že tenhle Mallarmé bude nejspíš blázen či impotent, otevře si pivo a pustí své oblíbené Peříčko. Druhý čtenář se naopak pokrytecky ukájí těmito „abstraktními“ verši a ve strachu ze zrudnutí na žádné „konkrétní“ odkazy ani nepomýšlí. Konečně třetí čtenář zcela jasně rozpoznává, že Mallarmé opravdu chlípníkem je, ovšem důvodem není ani tak libido, jako spíš ironie, vznikající spojením „abstraktního“ a „konkrétního“ stádia jazyka. Touto ironií pak autor čtenáře lechtá od začátku až dokonce.

Genialita a možná i modernost autorova počínání spočívá ve skutečnosti, že naráží na samotný charakter francouzštiny a dokonce jazyka vůbec. Leckterý frankofil jistě na vlastní kůži pocítil, jaké to je octnout se v zajetí francouzských dvojsmyslů se sexuálním podtextem. Nejen že „objímat“ postupně přešlo v „líbat“, ale také docela obyčejné „vyjít ven“ může v daném kontextu znamenat spíše touhu „jít dovnitř.“ Má–li tak čtenář možnost vychutnat si text i v originále, pozná, že autor naráží na ono neustálé dvojité vidění, jímž jsou Francouzi ve své rodné řeči obdařeni - nebo spíše postiženi.

Z básníkova počínání lze tak v jakémkoli překladu rozpoznat, že jazyk, který užíváme, neodráží skutečnost, ale spíše její vnímání a, jak tvrdí Chomsky, i naše myšlenky. Dvojí sféru našeho vnímání představuje v Mallarméově podání dvojsmyslnost Faunových monologů podněcující myšlenky na erotiku či sex u Fauna a u čtenáře. Od Červené knihovny či od zmíněného Peříčka se ale básník vyděluje jednak tím, že nechává oba významy – konkrétní i abstraktní – vedle sebe, a pak především tím, že takto „dvojitě zakódovaným“ způsobem vyjadřování vystihuje očekávání a náznakovost, jež jsou se sexem jako takovým spojené. Jak praví francouzské přísloví: „Těch pět minut, které jdeš po schodech k sousedčině bytu, je více vzrušujících, než to, co se poté, co zaklepeš, odehraje uvnitř.“ A snad právě pro toto elegantní spojení „konkrétního“ a „abstraktního,“ pro toto dvojí vidění slov, lze Stephanovi Mallarmému prominout jeho oplzlé hrátky a považovat jej za tvůrce poezie, jež jen tak nezestárne.