Aby se Vám správně zobrazil řecký text, nezbytný pro pochopení argumentace, je třeba učinit dva kroky:

Josef Petrželka

"Dvojité vidění" jako méně známá filosofická metoda

Můj příspěvek má za cíl základní seznámení s pozoruhodnou skutečností z dějin myšlení, totiž s jednou velezajímavou metodou, která však jako by upadla do zapomnění nebo byla záležitostí velmi esoterickou. Nejprve osvětlím etymologii názvu metody, čímž se zdůvodní a ospravedlní její existence a zároveň vyjdou najevo její přednosti, a posléze uvedu několik historických příkladů jejího užití, čímž dosvědčím její životnost a podtrhnu její neutuchající význam.

 

1. ETYMOLOGIE

Předem se omlouvám za náročnou a suchou pasáž, která je však zcela nezbytná. Pro pochopení metody se musíme obrátit - jak jinak - k řečtině. Pro usnadnění vyjdeme od etymologie metody mnohem známější, totiž od dialektiky.

Dialektikh/ nebo dialektikh\ texnh/ je odvozena od slovesa diale/gesqai, jež značí "rozmlouvat, rozprávět, hovořit s někým". Sloveso samo je složeninou předpony dia- ("veskrze, vzájemně, mezi, pro-") a slovesa le/gein, k jehož hlavním významům patří "pravit, mluvit, povídat".

Analogicky můžeme vyjít od dia- a o(ra~n - tedy "vidět, hledět, dívat se", z čehož dostaneme diora~n - (přitom dochází k zániku "h" uprostřed slova a k elizi "a", ale těmito gramatickými subtilnostmi se nemusíme trápit) "prohlížet, pozorovat, prozkoumávat, poznávat". Od tohoto slovesa pak vytvoříme název metody - dioratikh/. A tím je dokázána a zdůvodněna její existence.

Zkoumejme nyní obě metody podle jejich názvů, abychom odhalili jejich podstatu. Dialektika vyžaduje rozhovor, tedy dvojité mluvení, jinými slovy konfrontaci, antiteze, rozpory, konflikt. Její podstatou je vyjadřování, vyhlašování určitých názorů - vyjadřování prostřednictvím řeči. S daným vyjádřením je konfrontován ten, kdo je slyší, ten pak přichází s vlastní antitezí, na niž opět první mluvčí naváže syntetickou antitezí atd. Kam mohou takto vzniklé dialektické rozpory vést, je na snadě, vzpomeneme-li si, kam v dějinách dialektické rozpory vedly.

Naproti tomu dioratika k žádným nebezpečným výsledkům vést nemůže, její podstata je totiž v samotném prohlížení, pozorování či zkoumání, nikoli v řečovém vyjádření. U dioratiky tedy jde o dvojitost samotného pohledu, a to buď o dvojitost spojenou se dvěma subjekty nebo se dvěma stavy téhož subjektu - jak uvidíme z vhodně vybraných příkladů.

 

2. PŘÍKLADY POUŽITÍ DIORATIKY V DĚJINÁCH

A. První setkání s dioratikou

Jelikož je dioratická metoda nesrovnatelně méně zmapovaná než dialektika, vyjdeme při hledání počátků dioratiky opět od její známější a méněcennější konkurentky.

Počátek dialektiky spatřovali antičtí filosofové počínajíce Aristotelem u Zénóna z Eleje, který žil kolem r. 450 př. n. Jestliže budeme s Popperem spatřovat počátek každé filosofické myšlenky v historických a politických okolnostech, musíme se ptát, jaké významné historické a politické události Zénóna přiměly, aby dialektiku vynašel a začal užívat. Hypotéza je nasnadě. Nesouvisí vynález dialektiky s řecko-perskými válkami, které vrcholily krátce předtím? Ukážeme, že samozřejmě souvisí.

Hérodotos ve svých Dějinách o Peršanech mj. píše (I, 133), že na oslavu narozenin připravují pečeni z koně, vola, velblouda či osla (aspoň ti bohatší Peršané). To je jistě zajímavé a inspirativní, ale pro nás je důležitější zpráva, která následuje. "Při pitkách se obvykle radí o nejvážnějších záležitostech a na čem se při poradě shodnou, to jim po vystřízlivění druhý den předloží hostitel, v jehož domě se radili. Jsou-li s výsledkem spokojeni, i když jsou střízliví, řídí se jím; pakli ne, nechají věc být. Pokud se o něčem radili nejprve jako střízliví, přezkoumají rozhodnutí při pitce."

Máme před sebou ukázkový příklad jednoho typu dioratiky, kdy dvojí vidění se týká téhož subjektu, ale dvou jeho různých stavů. Je tedy zřejmé, že počátky této metody je třeba hledat v Persii.

Když Řekové Peršany vojensky porazili na moři i na souši, přičemž se zajisté důkladně seznámili s jejich metodami, uvědomili si, že perské nebezpečí jim bude hrozit stále, pokud budou zaostávat v oblasti myšlení. Proto - domnívám se - vymyslel elejský Zénón dialektiku, aby se Řekové mohli bránit perské dioratice, ovšem, jak jsem naznačil, tato obranná metoda je méněhodnotná.

B. Sókratés a dioratika

Ne, nejedná se o omyl - Sókratés, vyhlášený dialektik, skutečně má co do činění s dioratikou. Je zřejmě jediným řeckým myslitelem, který se pokusil dioratiku zvládnout. Svědčí o tom následující pramenné zprávy:

Aristofanés, Oblaky, verš 361:

Sbor božských Oblak oslovuje Sókrata:

"... kráčíš tak pyšně po cestě, kouleje svým zrakem na všechny strany..." Tento verš cituje opilý (ano!) Alkibiadés v Platónově Symposiu (221b), když líčí Sókratův statečný ústup po prohrané bitvě u Délia.

Koulení očima, tedy snaha vidět, zkoumat všechno v co největším zorném úhlu, je v dioratice naprostou samozřejmostí, a tedy v našem případě dokladem, že se Sókratés o zvládnutí dioratiky pokoušel. Vyvstávají nám ovšem dvě otázky: 1. Proč o tom nemáme výslovnou textovou evidenci? 2. Uspěl Sókratés ve své snaze zvládnout dioratiku?

Ad 1.) Odpověď na první otázku je jednoduchá. Dioratika jako perská metoda byla považována - zvláště v Athénách - za nepřátelskou, vždyť s její pomocí zapálilo Xerxovo vojsko Akropoli. Pěstování dioratiky mohlo být posouzeno jako vlastizrada, proto se jí Sókratés věnoval tajně (např. ji zkoušel v bitvě, kde stěží mohl být obviněn), proto se tak usilovně věnoval dialektickým hovorům jako zástěrce, a konečně proto Aristofanés ani Platón dioratiku výslovně se Sókratem nespojují. Z toho také vidíme, že Aristofanés v Oblacích nechtěl Sókratovi ublížit, nýbrž se předvedením Sókrata snažil pouze pobavit diváky.

Ad 2.) Odpověď na druhou otázku je ještě jasnější. Je evidentní, že za dané historicko-politické situace (potřeba naprostého utajení) mohl Sókratés pěstovat pouze tu verzi dioratiky, kdy tentýž subjekt dosahuje dvojitého vidění díky různým stavům subjektu. Ovšem bohužel neuspěl, protože - opět podle svědectví opilého Alkibiada - ať pil, jak pil, "Sókrata nikdo na světě nikdy neviděl opilého." (Smp. 220a) Fyziologické uspořádání Sókratova organismu bylo tak nešťastné, že mu neumožnilo dostat se do jiného stavu a dosáhnout dioratického nazření pravdy. Tento neúspěch se projevil i v jeho filosofii - neustále pouze hledal pravdu, ale věděl, že neví. Pochopitelně, vždyť pouhou dialektikou pravdu nalézt nelze.

C. Dioratika v moderní době

Abychom si dokázali, že dioratika nezemřela s antikou, ale naopak - byť ve vší tichosti - pronikla i do jiných kulturních žánrů, a také abychom předvedli druhý základní typ dioratiky - dvojité vidění realizované dvěma subjekty, obrátíme se ke knize Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka (1922).

Dovolím si delší komentovaný citát (s. 70-71, Klub mladých čtenářů 1965), který dokládá, že starý Klapzuba byl nevšedním znalcem a praktikantem dioratiky, a že tedy Bass byl s metodou dokonale obeznámen.

Rozhovor se odehrává na lodi Princess Mary, na níž Klapzubové pluli do Austrálie k zápasu o titul mistra světa. Ke starému Klapzubovi přisedl anglický plukovník Ward z indické armády:

"Plukovník se natáhl do své židle podle Klapzuby. Bukvičkovský tatík měl zprvu nahnáno, jak to dopadne, až se ten pán rozpovídá, ale ono nic."

Komentář: Starý dioratik se obává nebezpečí dialektických konfrontací.

"Plukovník jen seděl, bafčil a plival, tož Klapzuba taky seděl, bafčil a plival, a tak seděli, bafčili a plivali ve dvou. Asi za hodinu zvedl plukovník ruku, ukázal na bílého ptáka, který letěl kolem, a řekl anglicky:
‚Racek.'
Klapzuba kývl hlavou:
‚Yes.'
Za hodinu nato spatřil Klapzuba vynořujícího a potápějícího se delfína."

Komentář: Vidíme, že dioratika může být časově velmi náročná, uvažte, že není vůbec jednoduché něco spatřit na široširém moři. Všimněte si také převahy dioratické činnosti nad dialektickou (dvě slova po hodině zírání) - to vede, jak uvidíme za okamžik - k navazování přátelských vztahů, takže dioratika má neocenitelné místo i v oblasti mezilidského soužití.

"Chvilku se na něho díval, pak zvedl ruku a řekl klidně (autor zdůrazňuje klidnost, nebojovnost dioratiky):
‚The ryba.'
Načež plukovník Ward pokývl vážně hlavou:
‚Yes.'
A zas seděli, bafčili a plivali dál."

Na konci jejich společné plavby podává Bass dojemné líčení vztahu mezi dvěma dioratiky, kteří se potkali zcela náhodou:

"Ráno se loučili nekonečným tisknutím rukou, beze slova. (Samozřejmě, nač si kazit krásu okamžiku dialektikou.) Oba cítili, že se mezi nimi utvrdilo přátelství navěky a že do své smrti nenajdou již nikoho, s kým by si tak dobře porozprávěli (tady Bass zapomíná zdůraznit, že také a především pozkoumali a pohleděli) jako za té jízdy z Itálie na Cejlon. A nyní si zmizeli, aby se nikdy nesešli, neboť Ward odjíždí ihned kamsi do Zadní Indie a Princess Mary již večer opustila Colombo a zamířila do Sydney."

Děkuji za pozornost a přeju hodně dioratických zážitků bez dialektických konfrontací.