Jiří Gazda

Koktejly Benedikta Jerofejeva (Moskva – Petuški zpáteční)

 

Ruská vášeň k pitkám a pití leží někde mezi hédonickým „víno, ženy, zpěv“ a rockerským „sex, drogy a rock and roll“. Cítí omámení, jehož dosahuje hojným pitím, jako nedělitelnou součást plnohodnotného lidského života.

Chceme-li pochopit vztah ruského člověka k alkoholu, a tím celé ruské dějiny, politiku a kulturu, je nezbytně nutné se v Rusku narodit nebo v něm alespoň nějaký čas žít. Nemáme-li alespoň jednu z těchto možností, můžeme se pokusit o alespoň částečné zprostředkování poznání prostřednictvím literatury. V takovém případě je nutno vzít do rukou slavnou poetickou novelu Benedikta Jerofejeva (24. 10. 1938 – 11. 5. 1990) Moskva – Petuški zpáteční z r. 1970, nazývanou „biblí ruských alkoholiků“, knihu, která se stala v posledních letech jak uznávanou klasikou, tak nejčtenějším dílem ruské literatury.

Jestliže W. Allen v povídce Hovory s Helmoholtzem ústy titulní postavy, dr. Helmholtze, Freudova současníka a průkopníka psychoanalýzy, prohlašuje, že „veškerá tzv. světová literatura je toliko poznámkou pod čarou ke Goethovu Faustovi“, pak ani v nejmenším nechápejte jako pouhou hyperbolu tvrzení saratovského divadelního režiséra Antona Kuzněcova, že veškerá tzv. moderní ruská literatura začíná poemou Moskva – Petuški zpáteční Benedikta Jerofejeva.

Jde o filozofické snové podobenství o cestě pijáka Veni z Moskvy do výletní oblasti Petuški, o tragikomické poselství o existenciální mizérii ruského člověka 20. století, prezentované s ironickým nadhledem a svérázným hořkým humorem.

Autor se pokouší dát odpověď na otázku: je Rusko zemí s nejvíce sečtělým, nebo nejvíce schlastaným obyvatelstvem? Jako první tak rozbíjí mýtus o jakémsi stále čtoucím Rusku, a ukazuje Rusko jako zemi čtoucí a pijící zároveň, přesněji řečeno, ukázal, že část obyvatelstva čte a pije, kdežto zbývající část pouze pije.

Na první pohled opilecký blábol plný fantasmagorií, vulgarismů a zdánlivě samoúčelných a bezobsažných detailních naturalisticky pojatých popisů různých fyziologických procesů a psychedelických duševních stavů, je mnohovrstevnou poetickou tragédií, plnou literárních reminiscencí a aluzí, s pravým tragickým koncem – smrtí hlavního hrdiny a vypravěče v jedné osobě.

Za vnějšími atributy sovětské skutečnosti 2. poloviny 20. století se skrývá hluboká filosofie plná hegelovské dialektiky, rozporů a protikladů, boje Dobra a Zla, ráje a pekla. Cesta z Moskvy do Petušek je cestou z pekla do ráje, na níž hrdina vinou vlastní slabosti míjí ráj a nutně končí v nebytí.

Útlé dílko, které může být chápáno i jakési metaforické pojednání o sociologii samoty člověka deptaného démonem alkoholu, a v jehož reálném ději se hlavní hrdina fakticky dostává do kontaktu jen s lidmi, kteří s ním cestují ve společném kupé, v rovině úvah, snů a vzpomínek doslova praská ve švech přelidněním.

Na 120 stranách textu se vystřídá na sto reálných historických osobností, od Goetha, Schillera, Louise Aragona, Čechova, Dostojevského Gogola, Salieriho, přes Hegela, Kanta, Marxe, Robespierra, Cromwella, Panu Orleánskou, až po Moše Dajana, generála Suharta a Alexandra Dubčeka a mnohé další.

V děsivě groteskním tónu, v němž není nouze o černý humor, se však neskrývá pouze rafinovaně dráždivý popis zpitého osudu. Nejdramatičtější nejsou žaludek dráždící receptury, rýsování bezuzdných pijatik, ale právě přízračné Veňovy vize, kdy hovoří s anděly, Bohem, Satanem nebo Sfingou, tedy neustálá oscilace mezi vědomím a halucinacemi, mezi hmatatelným a efemerickým světem.

Kniha je plná proměn také na úrovni jazykové výstavby textu: autor nezmiňuje Goetha, Schillera nebo antické autory a mytologické hrdiny samoúčelně. I když Jerofejev popisuje život sovětského bezdomovce, v textu se mísí styl antické řecké tragédie a styl středověkých mystérií:

Ó, marnosti. Ó, efemérnosti. Ó, nejbeznadějnější a nejostudnější chvíle v životě mého národa, chvíle od rozednění do otevření obchodů! Kolik zbytečných šedin způsobila nám všem, nám nešťastným a vratkým, nám bez střechy na hlavou, Běž, Bědo, běž!

a o 15 stran dále, jako antiteze k předchozímu:

Ó, volnosti. Ó, rovnosti. Ó, bratrství a příživnictví. Ó, sladká nezodpovědnosti! Ó, nejblaženější dobo v životě mého národa, chvíle od otevření do uzavření obchodů!

Jerofejev tak po mnoha desetiletích vrací do ruské literatury velká existenciální témata, která známe z děl Tolstého a Dostojevského, a která byla ve 20. století vytěsněna poetikou socialistického realismu a popisnou satirou Ilfa, Petrova a Zoščenka.

Autor ukazuje tragickou fatálnost vztahu ruského člověka k alkoholu: pití, to není jen alkoholové opojení, je to způsob existence, světový názor, určitý způsob boje, v němž není vítězů, jsou pouze poražení.

Poselství autora pro budoucnost je málo optimistické: čím více bude Rusko vtahováno do prostředí tržních vztahů, tím více bude v Rusku lidí, žijících na okraji společnosti, protože ruský člověk nemůže existovat bez duchovního rozměru, a bude proto hledat východisko. A ruským historickým východiskem je – alkohol.

Kniha byla přeložená do mnoha jazyků a mnohokrát zdramatizovaná, v Brně, patrně nikoliv náhodou, v HaDivadle:

„Stejné mimořádné porozumění sdělení i poetice textu, jaké projevili jeho překladatel Leoš Suchařípa a dramaturg Janoš Krist, sdílejí i režisér Jiří Pokorný, Cyril Drozda v hlavní roli i další herci. Porozumění, které je snad až překvapující. Snad je zprostředkoval kolegům ten z tvůrců, který byl první ruskou novelou zasažen, snad má moravská nátura přirozeně a ze zkušenosti blízko k pochopení ruské alkoholické pospolitosti i vnímání světa skrz dno sklenice.“ (K. Hejková, Nedělní noviny, 23. 1. 2000)

Na závěr pro poučení a inspiraci předkládám několik receptů slavných koktejlů B. Jerofejeva, které se dodnes každý rok 11. května, na památku úmrtí autora, míchají a konzumují na železniční trati Moskva – Petuški.

 

Koktejly B. Jerofejeva (s autorovými vlastními komentáři):

Polibky (červené víno a vodka – 50/50):

První polibek

Násilný polibek (Polibek bez lásky, prostěji označovaný Naděžda Krupská)

Polibek tety Klavy

Jeho chuťové vlastnosti jsou nevalné a dělá se po něm velmi zle, je snad vhodnější s ním zalévat fíkus, ale co dělat, když není červené víno ani fíkus?

Balzám kanaánský (Hnědka)

Tekutina barvy černohnědé, přiměřené ostrosti a výrazného arómatu. To už není ani aroma, ale hymnus. Hymna demokratické mládeže. Napijete-li se tohoto koktejlu, probudí se ve vás vulgárnost a temné stránky.

Duch Ženevy

Rozluštění tajemství buketu tohoto koktejlu je v tom, že kolínská Bílý šeřík, hlavní součást tohoto koktejlu, je naprosto nezaměnitelná, nelze ji nahradit jasmínovou, chipre, ani konvalinkovou. Ve světě komponentů není ekvivalentů, jak říkali staří alchymisté. Konvalinka prostě není Bílý šeřík, a to ani v aspektu mravním, o buketu nemluvě. Konvalinka například podporuje rozumové schopnosti, probouzí svědomí a upevňuje právní vědomí, kdežto Bílý šeřík naopak svědomí otupuje a smiřuje člověka s hnusem života.

Slza komsomolčina

Takto vytvořenou směs je třeba 20 minut míchat větvičkou zimolezu (ani v krajním případě nelze zaměnit kokoticí! Když v mé přítomnosti někdo míchá Slzu kokoticí a ne zimolezem, mohu smíchy přímo prasknout). Následky pití Slzy komsomolčiny jsou přímo komické: vypiješ deci a paměť zůstává skvělá, rozum zdravý jako nikdy předtím. Dáš si ještě deci a nemůžeš se vynadivit – odkud se ve mě vzalo tolik pronikavého rozumu? Ale kam se poděla má dokonalá paměť? Dokonce samotný recept Slzy je libovonný, a hotový koktejl může znecitlivět smysly, dokonce i přechodně zbavit vědomí. Mně například několikrát zbavil.

Finis coronat opus. Nápoj, před nímž všechno ostatní bledne:

Čubčí pajšl

V tomto roztoku týden luhujeme listy tabáku cigaretových sort a podáváme... To už a ni není nápoj, to je hudba sfér. Už po dvou sklenicích tohoto koktejlu tohoto koktejlu se člověk stává natolik oduševnělým, že mu můžete celou půlhodinu ze vzdálenosti půldruhého metru plivat do ksichtu, a on na to nic...

Toužíte-li poznat více – čtěte Benedikta Jerofejeva!