Svět je všechno, co si zrovna právě myslíme, že fakticky je. O čem nelze mluvit, o tom se nedá ani mlčet, protože lze-li o něčem mlčet, lze o tom také mluvit, jinak by nebylo o čem mlčet, zejména pokud si myslíme, že máme o čem mlčet a tedy i mluvit.

Jiná věc je, že z toho, o čem si myslíme, že právě fakticky je, se dá mnohé zamlčet, například tím, že o tom hodně, často a nahlas mluvíme. Naopak to, co je fakticky a bez ohledu na to, co si o tom myslíme, se zamlčet nedá; můžeme s tím nanejvýš mlčky souhlasit. Řeknu-li kupříkladu „Velký, velký, velký, třikrát velký byl, je a bude Immanuel Kant“, musí k tomu souhlasně mlčet i stoupenci vysoce esoterního náboženského směru zvaného transparentní intenzionální logika (pro zasvěcence „tichologika“), kteří jsou za jiných okolností schopni vyjadřovat se třeba korejsky, jen aby se dostali ke slovu.

K právě uvedené první zásadě všeho myšlení o Kantovi není co dodat, a ani to není radno – jednak by se tím zcela protismyslně pokřivovaly dějiny a jednak bych se mohl rozzlobit a dštít. V oblasti německé filosofie ale existují jedna nebo dvě věty, které nejsou tak průzračné. Mám na mysli třebas větu „Hegel byl velký pijan“.

Co si můžeme s takovou větou počít? Mohli bychom ji z piety odsunout mezi to, o čem se musí mlčet, ale protože už víme, že o čem se dá mlčet, se také dá mluvit, moc si tím nepomůžeme. Navíc, upřímně řečeno, Hegel za utrpení mlčení ani nestojí. Měli bychom o ní tedy mluvit – už jenom proto, že Hegel byl skutečně takový pijan, násoska a dlouholetý ožbrunda, až se stal natolik kvalitním alkoholikem, že by bez problémů obstál i na leckteré dnešní katedře filosofie.

Můžete namítnout, že je to pouhé zaujaté tvrzení, podmíněné známou Hegelovou nevraživostí vůči Kantovi. Uznávám – zatímco větu o Kantovi budeme brát jako pravdu, věta o Hegelovi vyžaduje vysvětlení – nebo argument, pokud předpokládáte, že vysvětlení není argument; pokud to nepředpokládáte, mohlo by stačit i vysvětlení.

Pro vysvětlení dějinných skutečností se používá historicko-kritická metoda. Když jde o události ze života významných osobností nebo o jejich charakteristiku, proměňuje se ušlechtilá historicko-kritická metoda zpravidla ve šťárání se v korespondenci dotyčných lidí. Kvůli naší autentické mladé generaci zde musím udělat odbočku: co je to korespondence?

V archaických dobách lidstva, před dávnými 20 lety, kdy by byla zkratka SMS považována za nejapný omyl při přepisu zkratky SSM, kdy telefony byly ještě řádně upevněny na šňůře a kdy by ve slušné společnosti neobstál člověk, který jda po ulici hlasitě hovoří sám k sobě, si lidé posílali dopisy. Dopisy byly obvykle perem popsané listy papíru, zasunuté do obálky a zaslané institucí jménem pošta druhému člověku. Ten si dopis přečetl a byl-li slušně vychován, odpověděl na něho svým dopisem. Této výměně popsaných listů papíru se říkalo korespondence.

Po řadě více či méně grafomanských osobností se dochovala taková sbírka jejich dopisů. Zatímco za života těchto lidí byly považovány za záležitost intimní, v okamžiku jejich smrti se na listy vrhla smečka učenců, aby v nich vyčenichala všechno, čím by jejich pisatel mohl imponovat potomkům. U Hegela s tím nebyl velký problém: co vyčenichali badatelé v korespondenci, tím byl – vzhledem k nezaměnitelným a na leckteré katedře filosofie i dnes často patrným čichovým stopám – Hegel cítit vydatně již za svého života. Stručně řečeno, z jeho vlastních poznámek lze vyrozumět, že jeho denní dávka neklesala pod čtyři litry piva, zhusta kombinovaného – podle hesla „Bier und Wein, dass macht geil“ – také s vínem. S těmito infúzemi a jak dodávají historikové, „za hřmění bitvy u Jeny“ vznikala Hegelova Fenomenologie ducha i další poklady evropské vzdělanosti.

Tolik říká historická část historicko-kritické metody. Zůstává ale ještě její část kritická, která může nechvalný obraz filosofa zvrátit, jako i on nepochybně mnohokráte učinil. I zde dobře uděláme, počteme-li si v dopisech cizích lidí. Dva hegeliáni, Ernst Bloch a György Lukács, si psali poměrně často. V dopise, který zaslal Bloch 20. února 1913 Lukácsovi, je jedna pozoruhodná věta. Bloch sděluje, že „nyní vstupuje pivo do mé filosofie stejně jako tomu bylo u Hegela“. Na první poslech je zde slyšet dvojí doznání: jednak znalec Hegelova života a díla mimoděk informuje o Hegelově pivním jinobytí, jednak prozrazuje sám na sebe, že na tom není o nic lépe.

Jakoby dostávaly za pravdu Schopenhauerovy jízlivé poznámky na Hegelovu adresu – například jeho zmínka, že Hegel má „fyziognomii výčepního“. Musíme ale myslet kriticky, tzn. používat rozum tak, jak žádá filosofie, nikoli hledat nějaká zakutálená qualia: a pak nás zarazí jedna otázka. Proč asi psal jeden znalec Hegela druhému znalci Hegela, že byl Hegel opilec? Nebylo to nadbytečné? Ve hře je očividně něco jiného.

Odpověď vyčteme v závěrečné části citovaného dopisu – Ernst Bloch zahrnul zmínku o Hegelovi do kontextu oznámení své svatby s Elsou von Stritzky, která – a v tom je jádro pudla – byla dcerou pivovarníka z Rigy. S radostí o tom informoval svého přítele Lukácse, který měl co závidět, protože z pivovaru samozřejmě přišlo i nezanedbatelné věno.

Bloch přesně věděl, co Lukácsovi píše, a mohl se spolehnout na to, že mu adresát porozumí – oba dva totiž byli dobře obeznámeni s tím, jaký sňatek uzavřel Hegel. Poté, co získal tento stopař absolutního ducha místo řádného profesora (rodina nevěsty totiž nechtěla přijmout nějakého prostého docenta), se totiž oženil ve svých 41 letech s dvacetiletou Marií von Tucher, dcerou ze starobylého šlechtického rodu v Norimberku, mezi jehož rozsáhlé majetky patřil i velký pivovar.

Záhada je rozluštěna: Hegel se prostě přiženil k rodině, kterou příliš nezajímala jeho filosofie práva, zato jeho tím víc zajímalo její právo várečné.

Jak to bylo s jeho údajným alkoholismem, můžeme prozatím nechat stranou. I když – jedna znepokojivá indicie tu zůstává nadále. Tou indicií je pomsta ženy manželky, jejíž vypočítaná a přesně zacílená krutost ukazuje, že Hegelovy návraty z přednášek patrně doprovázely jisté efekty, které bylo těžko přičítat na vrub jenom intelektuální únavě.

Marie von Tucher Hegelová určitě postřehla, že v mrmlání, bublání a skřehotání jejího chotě často zaznívají zřetelně dehonestující poznámky na adresu jakéhosi Immanuela Kanta. Nemohu s jistotou tvrdit, zda pivovarská dcerka věděla, o koho vůbec jde – zcela jisté ale je, že druhému z manželského lože zrozenému Hegelovu synovi (který byl celkově v pořadí třetí) dala jméno Immanuel. Než zranit city ženy, je lépe ji utopit. Hegel zaplatil za své korbele těžkou cenu.