O pivu, české hudbě a kulturní vzdělanosti
(Na motivy Z. Susy, Z. Svěráka a L. Smoljaka)
Vážení přátelé, dnes je tomu přesně 183 let a 10 dní, co se v litomyšlském pivovaře narodil Bedřich Smetana. Šťastný otec, panský sládek František Smetana, dal vyvalit na dvůr sudy a tancovalo se a pilo až do druhého dne. Snad nepochybíme, budeme-li předpokládat, že časté oslavy na pivovarském dvoře (Bedřich měl 17 nebo 19 sourozenců – dodnes to nikdo pořádně nespočítal) se do duše budoucího skladatele trvale zapisovaly jako prazážitky, z nichž rostla jeho láska k pivu. Rozuměl mu, uměl ho vychutnat a geniálním způsobem i oslavit. Ukážeme si to na libretech, kterým svou hudbou zajistil nesmrtelnost. Libreta si vybíral podle toho, jak ladila s jeho pohledem na život a jak ho inspirovala. Umíme si i představit, že libretisty nutil, aby psali podle jeho představ. Tak tomu bylo u Elišky Krásnohorské i u Karla Sabiny. Jejich libreta jsou v mnohém podobná, nepostrádají rázovitost, jadrnost, lidovou moudrost, a nedílnou součástí toho je vždycky pivo.
Takto se vyslovila Krásnohorská v opeře Tajemství (1878) (stopa 01):
Rádi a veseli pomůžem při chmeli,
nežli mu zavadne květ.
Bez toho zavlažení o pouti, posvícení,
čím by se veselil svět?
Rádi ho užijem, s vámi si připijem,
Pán Bůh-li zdraví jen dá.
V domě tom sejdem se zas
na svatbu za krátký čas,
až se vám dceruška vdá.
Při pečlivém poslechu této sborové scény nelze přehlédnout, že libretistka dobře zná agrotechnické lhůty ve chmelařství (trháme chmel, nežli mu zavadne květ). Pivo tu ani nejmenuje – jiné zavlažení (o pouti, posvícení) je v českém prostředí nemyslitelné. Zdraví, na němž tolik záleží, je věc Boží, my se ovšem můžeme přičinit a přidat k tomu pivo.
Nejnárodnější českou operou je bezesporu Prodaná nevěsta (1866); ovšem zápletka s prodanou Mařenkou je v ní jen podružnou epizodou – hlavní je tu pivo, které libretista Sabina vychvaluje na začátku, uprostřed i v závěru. Kdo viděl brněnskou inscenaci Ondřeje Havelky, nebude už o tom nikdy pochybovat.
Na počátku děje ve sboru Proč bychom se netěšili opěvuje lid životní radovánky a konstatuje, že po svatbě je s nimi konec (stopa 02):
A kdo ženat, která vdaná,
rozžehnej se s radovánky!
Žena doma hospodaří,
muž se uklídá za džbánky.
Ouvej, ouvej!
Konec radostí!
Hrnou se starosti,
zlosti, mrzutosti.
Ouvej, ouvej!
Taková kdysi byla dělba práce: Žena doma hospodařila, muž se uklídal za džbánky. Konec radosti, hrnou se starosti… A do toho jak sluneční paprsek proniká radost a pivo (stopa 03):
Proč bychom se netěšili,
když nám pánbůh zdraví dá?
Jenom ten je vpravdě šťasten,
kdo života užívá.
V samém středu opery je pijácká scéna To pivečko to věru je nebeský dar, která skvěle vystihuje každodenní atmosféru v českých hospůdkách (stopa 04):
To pivečko, to věru je nebeský dar,
vše psoty a trampoty vede na zmar
a sílí a dává kuráže! Ejchu!
Bez pivečka by člověk smutný byl zde host,
jeť starostí na světě beztoho dost,
a blázen, kdo na ně se váže! Ejchu!
Bez piva se na české vesnici neobešla žádná událost – koupě, prodej, ženitba či vdavky. Proto se v závěrečné sborové scéně sousedé radují, že věrná láska zvítězila, Mařenka se brzy vdá a svatbu vespolek řádně zapijí (stopa 05):
Dobrá věc se podařila,
věrná láska zvítězila.
Šťastně ukončen jest boj,
veselá se svatba stroj!
Jak ovšem víme, po svatbě končí radovánky, žena bude doma hospodařit a muž se odebere do hospody…
Na závěr této části jen malý příklad, jak fádně může vypadat opera bez piva. Taková libreta Smetanovi předkládal Josef Wenzig. Připomeňme si Libuši, tuto nepovedenou abstinentní operu, která je pro svou topornost použitelná jen při nejslavnějších státních příležitostech. Proč? Není v ní pivo. A přitom by – jak někteří badatelé navrhovali – stačily jen malé úpravy – například kdyby Přemysl místo árie Ó vy lípy (stopa 06) zpíval „Ó vy pípy“. Lípu potřebujeme proti kašli nebo na vypocení, tj. zřídka. Zatímco pípa je předmět každodenní potřeby, milý a důvěrně známý. A jak by fanfáry z Libuše zněly, kdyby do nich Smetana přidal rytmické cinkání korbelů! To by se prezidentům jinak pochodovalo!
Na Smetanově hudbě není poznat, že skladatel postupně ztrácel sluch. Když vyvstala naděje, že by mu v jeho hluchotě mohl pomoci přístroj Dentifon, chopil se jí a svému příteli V. V. Zelenému vzkázal: „Přijďte večer do Konviktu; uslyším-li, budeme pít plzeňské, ne-li, zůstaneme při smíchovském.“ My víme, čím tehdy svlažili svá hrdla…
Ze Smetanových žáků byl nejnadanějším Jára da Cimrman. Dokládá to obsáhlá korespondence, kterou vedl se Smetanou za jeho pobytu ve švédském Göteborgu; bohužel Mistr na dopisy neodpovídal.
Veliký Čech Cimrman zasáhl do mnoha vědních i uměleckých oborů včetně hudby. Zatímco Bedříšek v pěti letech udivoval – přiznejme si to – netvůrčí hrou na housličky, pětiletý Jára již komponoval. Tuto skladbičku složil k narozeninám své starší sestry Luisy (stopa 07):
Nechoď domů opilá,
sestřičko má rozmilá.
Po víně, po víně,
narazíš vždy do skříně.
Není však třeba vyvozovat z této úderné agitky Cimrmanův trvale odmítavý postoj k alkoholu – koneckonců jednalo se o pětileté dítě.
Třebaže se Cimrman přes svůj nesporný talent nestal ze známých důvodů houslovým virtuosem (jeho učitel Vojtěch Jedlička, houslista promenádního orchestru ve Vídni, mu lstivě poradil, aby vše, co dosud hrál smyčcem před kobylkou, hrál za kobylkou), vynikl jako skladatel. Z jeho úsměvné jednoaktové opery V chaloupky stínu (1895) se nedochoval než závěrečný akord a libreto, ve kterém mimo jiné čteme (stopa 08):
Rozmysli si, Jíro, rozmysli,
na své štěstí dobře pomysli.
Ty v domečku máš svatý klid,
můžeš chodit do hospody
karty mastit, pivo pít.
Jíra: Rozmyslím si, chlapci, rozmyslím,
na své štěstí dobře pomyslím.
Já v domečku mám svatý klid,
budu chodit do hospody
karty mastit, pivo pít. Ejchu!
Zde Cimrman ještě vzhlížel ke svému Mistru, a podobnost se známým sextetem z Prodanky není náhodná.
Pevné místo v dějinách nejen české hudby si Cimrman zasloužil především další jednoaktovkou Úspěch českého inženýra v Indii: Děj je vystavěn na tom, že český inženýr Vaněk poradí Indům, aby nebazírovali na výrobě cukru a postavili místo cukrovaru pivovar. Když jim dá ochutnat plzeňské pivo, indický plantážník Krišna a britský plukovník Colonel začnou popisovat své chuťové vjemy (stopa 09):
Krišna: Je to nápoj zvláštní chuti,
loknouti mě znovu nutí.
Vaněk: Lokněte si, ale pádně...
Colonel: Nechte mi tam aspoň na dně!
Krišna: Cítím, ve mně krev jak kolotá.
Colonel: Bože, bože, to je dobrota.
Krišna: Co je to za nektar,
ó Brahmo, Višno, Šivo?
Vaněk: Právě jste pili…
Všichni: Co to bylo? Co to bylo?
Vaněk: České pivo!
Wagner: Gott mit uns! Pilsner Bier!
Es ist Schluss für mich hier.
A takto Cimrman přiblížil Indům světlou budoucnost, která je s pivem čeká (stopa 10):
Radujte se Indové,
nastávají dny nové.
Pivo dodá síly,
Plzeň zdraví Dillí!
Máte také pocit, že Smetana k oslavě piva nakročil, ale že Cimrman nakonec – jak se říká – „slízl smetanu“? Pak mi jistě dáte za pravdu, že Smetana nejenže by se nemusel za svého žáka stydět, ale dokonce by mu – možná – i trošku záviděl.
Cimrman při pivu a o pivu nejen skládal, ale i bádal. Teprve na základě výsledků jeho výzkumu můžeme jednoznačně odpovědět na otázku, zda pivo přispívá k rozvoji vzdělanosti. Byl to on, kdo spočítal, kolik času věnuje průměrný Čech a Moravan vysedávání v hospodě – došel k závratnému číslu 4 568 hodin za život. „Kdyby byla tato doba věnována četbě filosofických či národohospodářských knih, studiu cizích jazyků, ochotnickému divadlu,“ píše Cimrman, „vzrostla by vzdělanost lidu o 12,6 %! Kdyby byla táž doba věnována hře na hudební nástroj, vzrostla by hudebnost našeho lidu o 9,3 % – nižší procento způsobují pivaři bez hudebního sluchu, kteří by hrou na hudební nástroj přinesli národu jen utrpení a méně škodí např. hrou karetní než houslovou.“ Cimrman odhadl, že koncem dvacátého století by byl každý dvanáctý Čech výkonným hudebníkem, každý desátý tlumočníkem, každý sedmýapůltý filosofem a každý čtvrtý charakterním hercem. „U Moravanů by byly výsledky ještě lepší, neboť jsou pilnější a pivem ne tak otupělí. Nebylo by to krásné?“ uzavírá Cimrman.
A zde, vážení přátelé, musíme bohužel odpovědět: Nebylo. Náš malý národ by se s takovou dávkou inteligence nevyrovnal. Dnes jí nemáme zdaleka tolik, a jaké nám dělá starosti. Proto buďme rádi, že se Cimrmanova prognóza nenaplnila a že máme pivo, které odvádí večer co večer alespoň část naší populace od studia, četby, hudebních nástrojů a divadelních her, a udržuje tak v národě zdravou rovnováhu.