Irena Radová

Galénovo neblahé dědictví

Na konferenci, jejíž téma zní „Přispělo jídlo a pití k evropské vzdělanosti?“ se ode mne jakožto od klasického filologa a filheléna zřejmě očekává, že pohovořím o blahodárném vlivu starořeckých hodokvasů, jež vešly do dějin pod honosným názvem symposia. Tyto akce jsou dodnes obdivovány a napodobovány mnohými filozofy, čehož je dnešní konference důkazem. O sympoziích však tentokrát referovat nehodlám, jejich přínos, zdá se, je zřejmý. Obšírné rozprávění o příznivém působení symposií na evropskou vzdělanost by ostatně před učeným plénem bylo příslovečným nošením pečených selat do Athén.

Dovolím si naopak prezentovat několik drobných postřehů o temných stránkách vlivu jídla a pití na evropskou vzdělanost a kulturu. Řeč bude samozřejmě opět o starověkém Řecku, které evropské vzdělanosti nejen položilo základy, ale mnohdy i nastavilo laťku, a to tak vysoko, že je obtížné ji překonat.

Je všeobecně známo, že staří Řekové byli jídlem posedlí. Jako výmluvný důkaz toho slouží jejich náboženský život, v němž významnou roli hrálo obětování dobytka a ostatních běžných potravin. K patřičnému dokreslení charakteru Danaů dodávám, že původně byl dobytek „sdílen“ s bohy, což ve skutečnosti znamenalo rituální zabijačku. Pojem zabijačka je dobře srozumitelný, rituální byla z toho důvodu, aby božstvo, bylo-li hladové, mělo možnost se hostiny zúčastnit. Zatím se ovšem nenašel sebemenší doklad toho, že by se tak stalo, a proto se lze domnívat, že starověké zabijačky končily beze zbytku v žaludcích světských účastníků oběti. Teprve mnohem, mnohem později, se začalo jídlo obětovat takovým způsobem, aby nemohlo být lidmi snězeno.

Jako další doklad starořecké posedlosti jídlem uveďme známý fakt, že největší starověká válečná kampaň, jež vešla do dějin jako tzv. Trójská válka, byla rozdmýchána jen proto, že se tři řecké bohyně popraly o jedno jediné jablko. Surovosti tohoto faktu nic neubírá ani to, že se jednalo o oblíbenou odrůdu, známou mezi dnešními ovocnáři jako Golden!

Antické Řecko v klasické době dospělo k enormnímu duchovnímu rozvoji, kterému se ještě dnes obdivujeme. Troufám si tvrdit, že to ovšem nebyla opojná radost z teoretizování na jakékoliv téma, které vděčily věhlasné filozofické školy té doby za svůj rozkvět, jak se nám snaží namluvit někteří suchaři z řad dnešních vědců, ale právě nevšední zájem o jídlo a pití. Vždyť není lepšího důvodu pro setkání učených lidí, než je dobrá krmě a lahodný mok. Svou jistotu pro toto tvrzení čerpám ze současné zkušenosti – i dnes totiž jen chlebíčky a víno zajistí, že se sejde například doktorská či habilitační komise a my máme nové doktory a docenty. Révová šťáva a lahůdky studené kuchyně jsou tak neodmyslitelným hnacím motorem vědy a současně zárukou její kontinuity.

Vraťme se však do starého Řecka. Vrchol výše nastíněného duchovního rozmachu spatřujeme v osobě Epikúra, z jehož hojného díla se bohužel dochovaly pouze fragmenty. Bohužel z vrcholu se dá jít již jen dolů. Podobně duchovní rozkvět antického Řecka je následován pozvolným, ale neodvratným sestupem. Je těžké vysledovat kořeny tohoto de-civilizačního trendu, ale možná, že jej předznamenal již Pindaros, když řekl (Ol. 1): Ἄριστον μὲν ὕδωρ (Voda je nejlepší.). Rázně a nanejvýš nevhodně se jím zapojil do dlouhotrvající diskuse na téma, kolika díly vody by se mělo ředit víno. V této souvislosti mohu jen na okraj připomenout, jak osvícený byl již tehdy postoj některých učenců k ženám: Podle Plútarcha by si totiž měli muži ředit víno s vodou v poměru jedna ku jedné, ale lépe dva ku třem, či snad (a to už je podle mne extrém) jedna ku třem dílům vody! Ženy však, s ohledem na svoji „studenou“ a „vlhkou“ konstituci, by si měly ředit víno rozhodně méně.

Úpadek řecké vzdělanosti nám však dokládá nejen sílící klika abstinentů. Antický svět předal naší době i jiný vynález související s potravou, jenž naši vzdělanost a kulturu ohrožuje stejně mocně: dietu. Tento nehumánní prostředek snad nejvíce propagoval zlořečený Hippokratés. Ačkoliv jeho dieta by se mnohým z nás asi zamlouvala – posuďte sami: na zimu doporučuje jíst velmi vydatně, víno musí být jen málo ředěné, maso a ryby se mají péci nasucho a zeleniny musí být málo. Přes to, že citovaná doporučení jsou ke strávníkovi vcelku vlídná, nelze zavírat oči před skutečností, že démon diety byl zejména díky Hippokratovi vypuštěn do světa.

Dieta zotročuje stamilióny dnešních žen (a ne o mnoho méně mužů). Denně vidíme mnohé naše kolegyně a kolegy vinou diety mátožně se pohybovat po areálu fakulty. A tu se v duchu táži, jak se může tato ovesnými klíčky a sojovým masem zubožená bytost plně soustředit na funkci konjunktivů ve vedlejších větách. Jak dokáže v takovém stavu vysvětlit všechny dimenze kritiky čistého rozumu? Přispívá takto dieta naší vzdělanosti? Odpovědí musí být rozhodné ne!

Někteří vědci považují za datum zániku římské říše a tedy antického světa rok 476, kdy vůdce barbarských žoldnéřů Odoaker sesadil posledního západořímského císaře Romula Augustula. Z našeho pohledu však antický svět ve své velkoleposti zanikl o více než dvě století dříve, kdy bylo sepsáno Galénovo dílo De victu attenuante, tedy „O životosprávě působící hubnutí“.

Literatura:

Pindaros, Olympia, in: Musaios, [online] [citováno 11. 3. 2007] Dostupné z: <http://litterae.phil.muni.cz/>

Hippocrates, Aphorismi, in: Musaios, [online] [citováno 11. 3. 2007] Dostupné z: <http://litterae.phil.muni.cz/>