Břetislav Horyna

Životní styl v pragmatickém ohledu: Kant a problém běhavky

Téma, které jsem zvolil, není snadné. Pro dopisovatele aktuálního serveru Christnet může být snad i citlivé, poněvadž se jím naznačuje, že mohl-li být narušován jistými procesy, jejichž přesmíru naturalistickým popisům se samozřejmě vyhneme, životní styl hlavy všech filosofů, mohl by jimi být narušen za určitých téměř nepravděpodobných a takřka vyloučených okolností rovněž životní styl hlavy všech…. prostě jiné hlavy, a již sama tato představa je prostě pobuřující, protože hlavy, byť podobné co do zevnějšího tvaru, nejsou totožnými hlavami, ale naopak hlavami zcela netotožnými, z nichž ta, která je nasazena na skromném ornátu pastýře lidstva, nemůže jen tak chvátat poháněna pohnutkami, jež nelze popsat bez obavy, aby ruka pero držící nebyla v tom okamžiku zahrnuta spolu s odpírači třídění plastových lahví a nositeli nemravné akumulace finančního kapitálu mezi nové smrtelné hříchy platné od třetího tisíciletí, což by zajisté nemohlo nijak ohrozit ruku pouze sepisující parciálně chvátavý životní styl hlavy všech filosofů, a jak bezpochyby každý uzná, tento nemalý rozdíl, týkající se osudu ruky pisatele těchto řádků, v tomto případě tedy mne, by mohl být pociťován jako natolik zásadní a stran věčného života dotyčné ruky dokonce i osudový, aby každá nejapná zmínka o pouhé možnosti analogie v životních procesech obou zmiňovaných hlav byla vynechána, zavržena, vyloučena, pominuta ve své fundamentální nepatřičnosti a vykázána jak z mysli mé, tak i z myslí všech ctěných posluchačů, které se nyní spojují k obecenstevnímu, laskavému, vysoce humánnímu, chápavému, avšak rozhodnému „anathema sit!“.

Tolik na téma donašečství na katedře filosofie.

Nyní již k prvnímu z mnoha rozlišení, která je nutno učinit, než se dostaneme k samotným Kantovým postupům, případně poběhům. Na prvním rozlišení závisí výsledek celé rozpravy: cítím se povinen zdůraznit, že zde hovořím jen a pouze o jistých životních procesech, které s vysokou pravděpodobností ovlivňovaly kvalitu Kantova životního stylu, a naopak nemám na mysli ani v nejmenším výsledky takového procesu, které čeština stejně jako pruský jazyk filosofa označují podobně výstižným mazlavým výrazem. Kdybych býval byl měl na mysli tyto produkty dotyčných procesů, nehovořil bych zde o Kantovi, ale kupříkladu o Heideggerovi, Robertu Pirsigovi, Russellovi, vídeňsky okroužkovaných ptáčcích, nájemní smlouvě se Zemí apod.

Druhé rozlišení je neméně důležité. Nejprve se podívejme, jak Kant definuje dobrý životní styl. Tato definice se nachází v jeho pozdním díle Antropologie v pragmatickém ohledu, kniha druhá, § 69 a zní takto: Dobrý životní styl spočívá v uměřenosti blahobytu a mezilidské družnosti. Citovaná definice není problematická: žijeme-li v uměřeném, stále ještě morálním blahobytu, máme se také družit s dalšími blahobytně mravnými lidmi, aby se vystupňovalo naše potěšení z dobrého života. Obtíž činí jiná věc. Kant za tuto definici přičinil závorku, do které vepsal „also mit Geschmack“, a tím vnesl do problému životního stylu zmatek, jaký bychom od něj nečekali.

Výraz „Geschmack“, česky „šmak“, má nenadále mnoho významů. Zjistit, který z nich mohl mít na mysli královecký učenec, není nejjednodušší úloha. V prvním významu znamená Geschmack aroma, vlastní aromatickou chuť. Spojovat aroma, byť jako básnickou nadsázku, s uvažovanými procesy občasně se snad vyskytujícími v Kantově životním stylu, je však možno mít za vyloučené. V druhém významu jde o chuťový počitek, chuť jako jeden ze smyslů. Jako šestý smysl, smysl pro styl a vkus můžeme naopak pochopit Geschmack v třetím významu, který má ještě rakouskou, zcela typickou variantu, v níž znamená „gusto“. A konečně v posledním, pátém smyslu, lze pod slovem Geschmack vidět solidnost, řádnost občanskou a politickou, mravopočestnost, dekorum.

Nyní stojíme před otázkou, co chtěl Kant naznačit vložením citované závorky za vlastní definici dobrého životního stylu? Použijeme-li k nalezení odpovědi syntetickou metodu, kterou označoval sám Kant za metodu dobrou pro učitele filosofie, nikoli však pro myslící lidi, riskujeme, že nám vzejde tento výsledek: „Dobrý životní styl spočívá v uměřenosti blahobytu a mezilidské družnosti, kterážto uměřenost tkví v mravopočestném zachovávání občanské solidnosti při stylovém a vkusném třídění chuťových počitků tak, aby aroma s nimi spojené nebylo nikdy jen účelem rakouského gusta postrádajícího jakékoli dekorum, ale vždy již také cílem transcendentálního působení šestého smyslu.“

Jistě nyní sdílíme neurčitý pocit, že takhle to Kant asi nemyslel. Pomoci nám snad může proklínaná a zavrhovaná historická metoda, kterou odmítají všichni rádoby systematičtí filosofové, snažíce se vnuknout ostatním představu, že nimrání se v historii je pod úrovní jejich jiskrného nazírání, jakkoli je obecně známo, že skutečným důvodem je jejich naprostá neschopnost zapamatovat si byť ta nejzákladnější historická data, například datum křtin druhé Schellingovy neteře, anebo význačný den, kdy dostal v Tilsitu výuční list děd Immanuela Kanta Johánek Kandtů a stal se právoplatným členem cechu sedlářů a brašnářů s právem ženitby.

Co tedy prozrazuje historie? Jako vždy, když jde o skutečně vážné problémy, historie mlčí. Co tudíž můžeme aspoň odvodit z dochovaných fakt? Především známe skutečný Kantův životní styl. Kant vstával denně v pět ráno, nemilosrdně vyburcován, případně vynesen z postele svým sluhou Lampem. Do sedmi ráno psal – jedině tyto dvě hodiny denně věnoval psaní, takže se nelze divit, že Kritiku čistého rozumu smolil jedenáct let. O sedmé odcházel na fakultu, kde do dvanácti přednášel, a to i v neděli pro ty studenty, kteří nešli do kostela. V jednu odpoledne již byl v salónu baronky Charlotty Keyserlingové, kam docházel na oběd, patrně dosti opulentní, protože trval do čtyř odpoledne. Oběd bylo jediné Kantovo jídlo denně, proto možná trval tři hodiny. Ve čtyři odcházel Kant na hodinovou procházku kolem městských hradeb, následován houfcem královeckých uličníků, kteří za ním házeli kamením a pokřikovali „čmelák letí, čmelák letí“. Tato zábava královeckého dorostu se zakládala na tom, že Kant rozmlouval během procházky sám se sebou, vydávaje tak bručivě-bzučivý zvuk, který mohl upomínat na dotyčný hmyz. V pět přicházel domů a do jedenácti večer už pouze četl a studoval. Krátce před jedenáctou pozřel půl mázu, tj. cca. půl litru hruškového kompotu, který zapil dvěma mázy, tj. cca. dvěma litry piva. Poté ho věrný Lampe zavinul do dvou přikrývek, natáhl mu tlusté ponožky a na hlavu noční čepec až přes oči, čímž ho zcela znehybnil až do páté hodiny ranní, kdy ho opět rozvinul jako bource a celý kolotoč se opakoval, den za dnem v neměnném pořadí a rytmu, po mnoho desetiletí, kdy vznikal systém transcendentálního idealismu.

Znalci dobrého životního stylu ocení na Kantových návycích zejména železnou pravidelnost, cenný stereotyp, o jaký by se mohl opírat kosmický řád. Přesto je zde jeden nenápadný moment, který vzbuzuje pochybnost. Kant byl večer zamotán do lůžkovin a nočního oděvu tak, že se nemohl hýbat a byl odkázán na to, že ráno opět nastoupí Lampe, aby ho vymotal. Předtím však, a zde se dostáváme k jádru pudla, se nakrmil hruškovým kompotem zavařeným v cukru a zapil ho dvěma litry piva. A nyní pozor: vzdor této skutečnosti Lampe ráno skutečně přišel a Kanta rozvinul. Můžeme to přičítat pouze na vrub neskonalé oddanosti věrného sluhy svému pánovi?

Tato otázka mne dlouho znepokojovala – jak to vlastně bylo? Posléze jsem se rozhodl sáhnout po posledním možném prostředku a po vzoru experimentální archeologie jsem učinil pokus. Konzumace zavařených hrušek a jejich zapíjení pivem mne spolu s událostmi následující noci přivedly ke zjištění, že experimentální archeologie je jedna z nejodvážnějších a nejobětavějších vědních disciplin. Nemohu nikomu doporučit s klidným svědomím, aby pokus opakoval, a pokud tak učiní, aby se nechával zabalit do ložního prádla, s jehož použitím počítá i do budoucna.

Máme tu nyní několik indicií: 1. Kant rozhodně nebyl tak majetný, aby si mohl dovolit jednu sadu lůžkovin denně; 2. Lampe přicházel každé ráno rozmotat svého pána, a přitom se nikde v jeho korespondenci se sestrou nevyjadřuje o něčem mimořádném, i když je pravda, že tato korespondence činí dva lístky za šedesát let; 3. Na 358 stranách spisu Antropologie v pragmatickém ohledu není ani zmínky o případných vedlejších důsledcích Kantem praktikovaného dobrého životního stylu, ačkoli jinak jsou pojednány i detaily celkem neuvěřitelné, jako je správné nošení břišního pásu, apod. Z těchto indicií plyne jediný možný závěr: Kant byl nátury natolik pevné, že mohl s klidem a bez obav uspokojovat svou žádostivost (Begierde, appetitio) po hruškách plovoucích v pivu, aniž by to jakkoli narušovalo harmonický běh jeho domácnosti. Problém uvedený v nadpisu toho pojednání nikdy nepoznal a věren své zásadě, že všechno poznání začíná od zkušenosti, ho ani nezačlenil mezi předměty poznání a posteriori. Velikán zůstává velikánem v každém ohledu.