Milí přátelé,

vzala jsem vážně pokyn, že zde nesmím mluvit déle než deset minut, a tak se nebudeme výkladem pojmů, jež se v názvu vašeho projektu hlasitěji nebo skromněji ozývají, třeba evropská vzdělanost, ač o té by bohatě řeč být mohla: ona vzdělanost totiž spočívá svými základy z největší části v latinském středověku, o jednom z jehož projevů zde bude ona desetiminutová řeč. Co se pak životního stylu týče, kdysi v domě mého mládí bylo ve stopách francouzských historiků školy Annales módní mluvit o mentalitách, o něco později o každodennosti, a už zde máme životní styl. Nakonec je to vše tak prosté.

Cisterciácký mnich, novicmistr a převor Caesarius z Heisterbachu podává ve svém „Dialogus miraculorum“ – Rozhovor o zázracích – velmi mnoho informací o životním stylu, o každodennosti mnicha přelomu 12. a 13.století. Také o jídle a pití. Připomínám obecně známou věc, že středověký řeholník byl vázán jistým způsobem života, předpisem životního stylu, jak jej již v 6. století formuloval ve své Řeholi Benedikt z Nursie, svatý Benedikt. V tomto souboru předpisů jsou samozřejmě i pokyny, týkající se jídla a pití. Citovat je nebudu, mějme dosti na banální informaci, že jídlo mělo být prosté, nemělo jej být příliš, nemělo kromě výjimečných případů – obsahovat maso kromě ryb, bylo třeba dodržovat jisté postní termíny.

A teď čtěme, jak to chodilo – či jak to někdy také chodilo.

49. kapitola třetí distinkce Dialogu, pojednávající o moci zpovědi: Opat, který ze služební horlivosti jedl se svými mnichy v obřím sudu maso a mnichy pak svým příkladem přiměl, že se z toho vyzpovídali.

Jeden benediktinský opat, dobrý a ukázněný muž, měl pozoruhodně rozpustilé mnichy. Jednoho dne někteří z nich připravili různé druhy masa a vybraná vína, protože se to však z strachu z opata neodvažovali konzumovat v některé klášterní budově, shromáždili se v prázdném velikém vinném sudu, jemuž se v lidovém jazyce říká tunna, a tam si připravené pokrmy nanosili. Opatovi někdo řekl, že mniši konají ve sklípku takovou hostinu; rozběhl se tam s velikým žalem v duši, nahlédl dovnitř, a svou přítomností proměnil radost hodovníků ve smutek. Když viděl, že se vylekali, předstíral veselí, vešel dovnitř a řekl: „Copak, bratři? To jste chtěli jíst a pít beze mne? Myslím, že to od vás není pěkné! Já s vámi posvačím.“ – Umyl si ruce, jedl a pil s nimi, a mniši se zase uklidnili.

Následujícího dne opat nejprve upozornil převora a navedl jej, co má udělat, a pak za přítomnosti oněch mnichů v kapitulní síni stanul před převorem, s nejvyšší pokorou prosil o odpuštění, předstíral bázeň a třesení a zvolal: „Vyznávám se vám, pane převore, a všem svým bratřím, že jsem, já hříšný člověk, podlehl neřesti obžerství a včera jsem na tajném místě, ve skrytu vinného sklípku, proti řeholnímu příkazu svého otce Benedikta, jedl maso.“ Hned si zase sedl a začal se připravovat k přijetí trestu; když mu v tom převor bránil, řekl mu na to: „Dovolte, abych byl bit, protože je lépe, abych pykal zde než pak v budoucnu.“ Potom přijal trest a uložené pokání a vrátil se na své místo.

Tamti dostali strach, že kdyby dělali jakoby nic, opat to na ně prozradí, a tak se začali dobrovolně zvedat a vyznali se z téhož prohřešku. Opat jim přikázal uštědřit rukou k tomu stanoveného mnicha správné a důkladné tresty, a ještě je co nejpřísněji pokáral a pohrozil jim velikým trestem, pokud by si napříště něco takového dovolili.

A tak moudrý lékař napravil osobním příkladem ty, které nedovedl napravit slovem.

Trošku delší historka, druhá kapitola šesté distinkce, jejímž tématem je moc svaté prostoty: Jak prostý mnich jedl na hradě maso a získal tak nazpět dobytek, patřící jeho klášteru.

Když byl cisterciácký opat a pozdější kardinál pan Wido poslán do Kolína, aby potvrdil Otovu volby proti Filipovi, přinesl odtud jednu velice milou a velice podivuhodnou historku o svaté prostotě. Vyprávěl, že jeden klášter našeho řádu ležel na území jednoho urozeného a mocného muže; tento tyran, protože se Boha nebál a člověka nestyděl, působil onomu klášteru často všechny možné obtíže. Bral si kolik kdy chtěl  obilí, vína i dobytka, a kolik chtěl, tolik nechal bratrům. Činil tak opětovně a stalo se mu to zvykovým právem a bezmála již zákonem, a konvent, který mnohokrát vznesl marné stížnosti, si mohl jen mlčky naříkat. Tu ten pán jednoho dne klášteru uloupil velké stádo dobytka a poručil přihnat je ke svému hradu. Když se to opat a bratří dozvěděli, velmi se rozčílili, a v jejich radě probíhalo usilovné jednání, co dělat. Usoudili, že by někdo, nejspíš opat, měl jít na hrad a dát tomu člověku na vědomí aspoň výši způsobené škody. Opat však odpověděl: „Já nepůjdu, vždyť nějakým napomínáním nic nepořídíme, mluvíme do větru.“ Když se stejně vymlouvali převor a hospodář, povídá opat: „Je zde někdo, kdo by přece jenom šel?“ Všichni mlčeli, a tu jeden najednou z Božího vnuknutí odpověděl: „Ať jde tenhle mnich“ – a jmenoval velice prostoduchého starce. Mnicha zavolají, zeptají se, zda chce na hrad jít, uposlechne, pošlou jej. Když od opata odcházel, pronesl v nesmírné prostotě svého srdce tato slova: „Otče, kdyby mi vracel jen nějakou část, mám to vzít nebo ne?“ Opat odpověděl: „Cokoliv budeš moci získat nazpět, ve jménu Páně ber! Lepší něco než nic.“

Mnich odešel, přišel na hrad, a vyřídil tyranovi poselství opata a bratří a že se zaň modlí. A protože prostota spravedlivého člověka je zavrženou pochodní v očích zlých lidí, ten tyran jeho řeč zlehčil a s výsměchem řekl: „Pane, počkejte, až se najíte, dám vám odpověď.“ V době jídla byl mnich pozván ke společnému stolu a byly mu předloženy společné pokrmy, totiž slušná porce masa, stejně jako ostatním.“ Svatý muž se rozpomněl na slova svého opata a aby nebyl neposlušný a protože si byl jist, že maso, které tak hojně podávali, pochází z dobytka jeho kláštera, snědl spolu s ostatními z masa tolik, kolik jen mohl.

Hradní pán s manželkou seděl u stolu naproti a se značným údivem pozoroval, že mnich jí maso; po jídle si jej zavolal stranou a řekl: „Řekněte, milý pane, jí se ve vašem konventu maso?“ Mnich odpověděl: „To ne!“ Pán pokračoval: „A když jste mimo klášter?“ – „Ne, ani v klášteře ani venku maso nejídáme.“ Na to tyran: „A proč jste je dnes jedl?“ Mnich odpověděl: „Když mne sem můj opat posílal, nařídil mi, abych neodmítal přijmout cokoliv, co bych z toho dobytka mohl dostat zpět. A protože mi bylo jasné, že předkládané maso patřilo mému klášteru, a taky že jsem se obával, že mi nebude vráceno už nic víc, než co dostanu do úst, z poslušnosti jsem jedl – abych se nevrátil docela s prázdnou.“

A protože Bůh prostého člověka nezavrhne a ruku bezbožným nepodá (totiž proti prostému), šlechtic, uslyšev jeho řeč a hnut jeho prostotou či spíše napomenut Duchem svatým, který ústy starce promluvil, odpověděl: „Počkejte tady na mne, poradím se s manželkou, co mám s vámi dělat.“ Přišel za ní, slovo po slovu jí starcovu řeč odříkal, a dodal: „Bojím se že mne Bůh rychle potrestá, kdybych tohohle prostého a upřímného člověka nějak hrubě odehnal.“ Podobně odpověděla, podnícena týmž Duchem, i ona. – Hradní pán se vrátil ke starci a řekl mu: „Milý otče, kvůli vaší svaté prostotě, která mne pohnula k milosrdenství, vrátím vašemu klášteru vše, co ještě z toho stáda zbylo, nahradím mu, pokud budu moci, škody, které jsem mu způsobil, a ode dneška už jej nikdy nebudu obtěžovat.“

Stařec mu poděkoval, s uloupeným dobytkem se k úžasu opata i bratrů vesele vrátil do kláštera, a zopakoval jim slova toho šlechtice. Od té doby měli pokoj, a názorně se tak poučili o tom, jak velikou moc může mít svatá prostota (již doporučuji jako zvlášť osvědčenou ctnost svému dnešnímu váženému posluchačstvu).