Jiří Svoboda

Jak to vidí klasik

Předpokládám, že pouze připomenu onu slavnou, lidsky proteplenou situaci, kdy se dva kamarádi, jsouce vedeni vojenskou eskortou, dojemně loučí tímto dialogem.

-          Až bude po tý vojně, tak mě přijď navštívit. Najdeš mě každej večer od šesti hodin u Kalicha na Bojišti.

-          To se ví, že tam přijdu, bude tam nějaká sranda?

-          Každej den se tam něco strhne a kdyby to bylo moc tichý, tak už to nějak zařídíme.

Pak se jejich cesty rozdělily a když už oba byli od sebe hodě kroků, jeden z nich zavolal.

-          Tak ale jistě se postarej vo nějakou zábavu, až tam přijdu. – načež druhý zvolal v odpověď.

-          Přijď ale určitě, až bude konec týhle válce.

Nato si ještě na dálku řekli, že pivo se U Kalicha netočí smíchovské, nýbrž že se tam točí velkopovické, že tam mají holky a že tedy určitě po válce v šest hodin. To už si slibovali na velkou dálku, jejich společná cesta byla násilně rozdělena vojenskou mašinérií.

     Ano, jsou to oni. Je to ordonanc jedenácté marškumpanie Josef Švejk a jeho kamarád saper Vodička. Geniálním způsobem vyřešili tito prostí hrdinové útrap světové vojny svoji situaci. Jen co skončí válka, která je, jak známo, pokračováním politiky násilnými prostředky, sejdou se spolu večer v šest hodin v restauraci, ve které teprve bude se dělat pravá politika. Protože tam točí velkopopovické, mají tam holky a vždycky je tam o zábavu postaráno.

     Je to velké poselství teplého lidského slova, které je jasné a přímočaré: Až to blbnutí skončí, sejdeme se v hospodě. Možná bych mohl s klidným svědomím skončit také, abych dále nerozmělňoval monumentálnost sdělení, které Jaroslav Hašek učinil tak úžasnou významovou zkratkou. Avšak nedá mi to. Celý příběh, který vyúsťuje do tohoto lidsky čistého vztahu, je totiž s ohledem na dnešní téma naší konference – jídlo, pití a politika – velmi poučný.

     Příběh začíná pitím. Nadporučík Lukáš, tento elegán rakouské armády, lovec ženských srdcí i fetišů v podobě dámských kalhotek či kapesníčků, uviděl v divadle v uherské Királyhidě okouzlující mladou dámu Etelku Kákonyovou. Zahořel k ní tak velkou náklonností, že se následně přivedl do podnapilého stavu a v tomto stavu – považte - jí napsal dopis. Celý příběh, jak vidíte, startuje u pití. A gradaci nabývá tím, že do něj vstupuje Josef Švejk. Etelka Kákonyová bydlí v Szopronyi utza číslo 16, kam jí má Švejk doručit psaní nadporučíka Lukáše. Švejk, jak známo, neměl nikdy nic jednoduchého. Tentokrát mu osud do cesty přivedl kamaráda Vodičku, se kterým zašli zavzpomínat na staré časy do hospody U černého beránka. Byla tam číšnice Růženka, Češka, které bylo mnoho českých vojáků cosi dlužno. Pro celý příběh je opět příznačné pití, protože Vodička, který strádal v kurzu sapérů při výuce teorie, vyléval si svou zlost a přebytečnou energii při rvačkách s Maďary a když se napil, nebyl k udržení. Vodička je autorem onoho nekompromisního politického názoru, že každej Maďar může za to, že je Maďar. Vodička to byl, kdo se rozhodl dprovodit Švejka na jeho nanejvýš diskrétní misi a Vodička to byl, kdo odmítl zůstat před vchodem do Szopronyi utza číslo 16 se slovy. Švejku, ty neznáš Maďary, tady musíme bejt vopatrní, já ho plácnu. Nic nereagoval na vyčítavá slova svého přítele: Vodičko, vždyť jsi přece tolik nepil.

     Pil. A to se plně projevilo na vývoji celé situace. Příběh pokračuje jídlem. Pan Kákonyi právě obědval se svou půvabnou ženou Etelkou Kákonyovou v Szopronyii utza číslo 16, když se mu dostal do rukou dopis nadporučíka Lukáše. Paní Kákonyová plakala, pan Kákonyi zuřil. A Vodička ho skutečně plácl. Skončilo to velkou rvačkou na ulici před Szopronyi utza číslo 16 a poté vojenským soudem, po jehož skončení se pak Švejk a Vodička tak dojemně loučili. Tolik příběh, avšak co s ním.

     Závěrů se skýtá několik a všechny mají trvalou platnost. Tak jak ho má celé klasikovo dílo. Prvním z nich je poukaz na to, jak čistě osobní, a vřele lidské a téměř nevinné zájmy mohou nabýt nečekaně významný politický ráz. Nadporučík Lukáš, byv na pohovoru u hejtmana Schródera, musel si vyslechnout, jak jeho příběh přerůstá do obrovitých politických rozměrů. Neboť deník Pester Lloyd psal o tom, že díky nezodpovědnosti českých trupů, nedbajících pranic morálních zásad a loyality, obrací se vniveč záruka bezpečnosti mocnářství. Od půvabné Etelky Kákonyové až k ohrožení mocnářství. Až tak.

     Druhým je pak prostá analogie. Kouzlo novinářské interpretace fungovalo, funguje a fungovat bude. Přítomnost Nadporučíka Lukáše v Királyhidě už byla po této historii započaté u sklenky naprosto zbytečnou, proto byl odeslán dál a dál, až na frontu. Kouzlo novinářské interpretace posunuje i dnes mnohé politiky tam, kam by sami rozhodně nechtěli.

     Třetím je pak přímočarost, s jakou na rozdíl od popletených politiků dokáže řešit problém Vodička jako typ politickými pletichami nezatíženého člověka. On by nebyl schopen bezpohlavního výrazu „dovedu si představit, že…“, nebo „ nejsem si jist, zda to nepřekračuje práh vnímatelnosti…“ On řekne, já ho plácnu a taky ho plácne. A věc je odbyta.

      Závěrů je jistě víc a při opakovaném čtení klasika se vždy vynoří nějaký nový. To dobrodružství je dobré podstoupit.

     Hlavní závěr je ale asi obsažen v seshora uvedeném rozhovoru obou skvělých zastánců zdravého rozumu.  Až ta politická bláznovina skončí, půjdeme do hospody, tam si dáme do zobáku. Konec konců Švejk svůj vztah k politice vyjádřil už při svém vyšetřování v Praze na policejní direkci. Na otázku, zda se nějak politicky angažuje, odvětil, že si kupuje Národní politiku a v ní si čte rubriku o čubičkách. Politika že je pro malý děti.

    Tak tedy v šest hodin U Kalicha.