Jan Zouhar
Prezidenti a jídlo
Už Jaroslav Hašek ve svých Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona vyslovil tezi, že kvalita politických stran je dána kvalitou piva v restauraci, ve které byly založeny a konají své schůze. Na otázku, proč má v Praze tak málo příznivců strana křesťansko-sociální, odpovídá, že je to proto, že „má své místnosti tam, kde čepuje se pivo vinohradské nebo košířské. Kdyby strana křesťansko-sociální přesídlila do místnosti s pivem velkopopovickým, smíchovským nebo branickým, pak by také katolický duch prostoupil hlouběji ledví mnohých, kteří dnes jsou ve víře vlažní, poněvadž mají odpor k vinohradskému pivu. Dejte jím pivo smíchovské a oni budpou stát věrně při víře svých otců.“ (J. Hašek: Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. Praha: Československý spisovatel 1982, s. 65.)
Tuto jednoduchou úměru na naše prezidenty bohužel nemůžeme aplikovat. Protože jídelníček prezidentů je ovlivněn několika faktory, musíme uplatnit vícefaktorovou analýzu a zabývat se:
1. Stravovacími návyky prezidenta z doby, kdy nebyl prezidentem.
2. Příležitostí a společenskou situací, ve které je jídlo podáváno.
3. Zdravotním stavem prezidenta, dietními závazky, které by měl dodržovat na základě pokynu lékařů, případně svého vlastního rozhodnutí.
Když porovnáme stravovací návyky našich prezidentů, pak z obsáhlého rozboru vyplývá:
T. G. Masaryk měl rád obyčejná jídla, v jídle byl neobyčejně skromný, ale měl rád jídlo vždy vkusně upravené a pěkně podávané. Pochutnával si zvlášť na dobrém moučníku. Měl rád švestkové knedlíky sypané mákem. Jeho častou večeří byla jen bílá káva s kouskem domácí buchty. Nejmilejším chodem pana prezidenta byla černá káva po obědě. Součástí jeho snídaně byla vždy čerstvá ovocná šťáva, nejraději z grepu a čerstvé ovoce. U Masaryků se jedlo vždy prostě a velice jednoduše. Nejoblíbenější jídlo dcery pana prezidenta Alice Masarykové bylo také jednoduché – k večeři měla nejraději staročeské kyselo. Masaryk sám o svých stravovacích zvycích řekl: Vzdělaný člověk se má pozorovat, má přemýšlet o své dietě, to není materialismem – materialism je nemyslet a jíst a pít, co hrdlo ráčí přes míru a proti rozumu. Chcete-li to vědět, tedy jím třikrát denně:
Ke snídani, napřed něco ovoce, ždibec másla a zavařeniny na topince, občas kousek opékané slaniny a tak asi půl sklenice neslazeného čaje, jídával jsem někdy i vejce naměkko, ale není to prý moc zdravé.
K obědu – několik lžic bílé polévky, malý kousek masa, víc zeleniny, kousek moučníku, ovoce a černou kávu.
K večeři jsem si zvykl na kousek buchty s mlékem obarveným kapkou kávy. To stačí.
Ani svým hostům nepředkládám k obědu víc, až na jednu koncesi, že dostanou tzv. entré, obyčejně rybu nebo tak, prý taková zákuska podporuje apetit – nevím k čemu je toho potřeba, stačí ukojit přirozený hlad.
Mezi tím trojím jídlem nepožívám nic, leda o páté doušek holého čaje, je-li společnost. Žaludek si potřebuje odpočinout, jako každý pracující úd, a toho se mu dostane vyhladověním. Většina lidí si nechává svůj žaludek dřít do úmoru – přejídat se je jako nosit nad své síly těžká břemena. Dnes už i medicína varuje lidi před tloušťkou, tlouštíci se nedožijí dlouhého věku, protože ukládají většině svých orgánů přílišnou námahu. A nadto tloušťka není pěkná na pohled. To se rozumí, i to patří k programu humanitnímu, aby lidé byli krásní.
Emil Hácha měl rád dobrá jídla, rád pil víno a kouřil doutníky. Klement Gottwald byl ještě v roce 1920 v jídle nenáročný, měl rád bramborové placky, které zapíjel mlékem, ale už začal holdovat alkoholu. Jako prezident pak měl nejraději svíčkovou v těstíčku s vydlabanými brambůrky uvařenými v páře. Pil bílé moravské víno, polévku miloval horkou a nejraději měl hovězí s knedlíčky. Jeho žena jedla všechno, ale oblíbeným jídlem byla vepřová s knedlíkem a zelím. Nepohrdla ani pivem. Jeho dcera Marta Čepičková dávala přednost biftekům, kari rýži, hodně ostrým jídlům a vše zapíjela červeným vínem. Antonín Zápotocký, který rád vařil, zavařoval ovoce a houby, na jeho svatbě v září 1910 byl podáván chléb se salámem a okurkou a sklenka vína, jeho nejoblíbenějším jídlem byly vuřty s cibulí a tlačenka.
Václav Havel má k vaření velice vřelý vztah. Údajně nikdy nevaří podle knih, ale jídla si vymýšlí nebo vaří jídla známá jako je svíčková, guláš nebo Kung-pao s různými obměnami. Jídlo je pro něj velká relaxace. Radost z vaření se stupňuje při jeho dokončování a vrcholí při servírování, když ostatním chutná, i když on sám nejí.
Pokud vezmeme v úvahu společenskou situaci a příležitost ke stolování, pak jídelníček prezidentů je možno ocenit zejména podle toho, do jaké míry je propagací národní kuchyně.
V Downing Street č. 10, kde při
příležitosti summitu G 20 pojedli americký prezident a jeho kolegové, totiž menu
připravoval Jamie Oliver. V souladu s tím, co žádá doba, i s tím, čemu věří sám,
použil pouze místní tradiční recepty a také místní suroviny. Jako předkrm byl
vybrán divoký skotský losos, podávaný s mořskými řasami a se zeleninou z krajů
Sussex, Surrey a Kent. Hlavním chodem bylo pomalu pečené jehněčí ramínko,
pocházející z velšského údolí Elwy, doplněné pýchou britského bramborářství,
hlízami jménem Jersey Royal. K tomu lesní houby a nepostradatelná mátová omáčka.
Pro vegetariány z G20 připravil Jamie jako předkrm kozí sýr a jako hlavní chod
bramborové knedlíčky s libečkem. Sladká tečka byla pro všechny stejná - koláč s
názvem Bakewell, u kterého se chvíli zastavím, má totiž hezkou historii.
Vznikl ve stejnojmenné vsi v Derbyshire, údajně někdy okolo
roku 1820 a údajně spíš omylem. Je to koláč z křehkého těsta, potřeného dobrou
zavařeninou, na niž přijde hustý, máslovo-vaječný krém s mletými mandlemi. Ty se
měly původně dát do těsta, ale kuchařka prý nějak zapomněla, a tak přišly do
náplně. Vznikl šťavnatý a výborný koláč, patřící k britské klasice. Do náplně
podle Jamieho patří 350 g mandlí, jemně pomletých. Dále si utřete 250 g másla s
hrnkem krupicového cukru, promíchejte jej s mandlemi a třemi lehce prošlehanými
vejci a krém dejte na chvíli do chladu, aby trochu utuhl. Formu vyložte
rozváleným křehkým těstem, potřete kvalitní domácí zavařeninou (tradiční je
jahodová), naneste krém a hustě posázejte mandlovými lupínky. Pečte asi 40 minut
dozlatova. Nechte trochu vychladnout a dle anglické tradice podávejte s
vanilkovým krémem, módněji se zakysanou smetanou.
Meníčko to bylo krásné a snad ještě krásnější byl důraz na
dokonalé místní suroviny.
Ale nemusíme se dívat jenom do ciziny.
Během prezidentského období Václava Havla se přirozeně měnil i jídelníček oficiálních setkání:
V Rudolfově galerii na pražském Hradě se při volbě prezidenta Václava Havla dne 5. července 1990 stále v revoluční atmosféře podávala dršťková polévka, guláš a vuřty a cibulí.
Na oslavě 58. narozenin uspořádal Václav Havel na státním zámku v Lánech rybí párty, na které se podávali sumci, kapři a tilápie (česky tlamouni) z Hluboké.
Při oslavě jeho 60. narozenin se jako předkrm podávala sýrová variace s oblohou, poté Krakonošův vývar a vepřové medailonky s bramboráčky.
Při setkání hlav prezidentů sedmi států v Litomyšli 15. a 16. dubna 1994 se podávaly na sobotní slavnostní večeři lívanečky s kaviárem, filé ze pstruha na bílém víně, vepřová panenka plněná brzlíkovou náplní a jako moučník buchty. Nedělní oběd nabídl drůbeží ragú v mušlích a svíčkovou v máslovém těstě s paprikovou rýží a bramborem.
Při rozloučení se starou vládou dne 22.7.1998 byl jako hlavní chod daňčí hřbet se špenátem. Při slavnostním obědě 15. 3. 1990 v Rudolfově galerii Pražského hradu uspořádal Václav Havel na počest Richarda von Weizsakera, prezidenta Spolkové republiky Německo se po sklence šampaňského značky Venuše podávala mj. polévka hovězí s játrovými nočky a domácími nudlemi, kuřecí prsíčka Hradčany se zámeckými brambory, telecí kotlet Bohemia, moravské vdolečky s tvarohem a povidly, káva a ovoce.
Vlastenecké hledisko uplatňuje pan prezident Václav Klaus a ještě spíše jeho choť paní Livie.
Při setkání šestnácti prezidentů v Brně 25. 5. 2007 připravil pro slavnostní večeři pan Jiří Vařílek, šéfkuchař U královny Elišky, menu se sýrovým dortem jako předkrmem, svíčkovými řezy ve švestkové omáčce a meruňkovými knedlíky jako moučníkem. Sám k tomu řekl: Proč bychom měli prezidentům v Čechách podávat mořské plody nebo játra na francouzský způsob? Copak máme u nás nějaké moře? Vzorky z každého jídla odebíral před podáváním večeře hlavní hygienik z Hradu. Zároveň jídlo i ochutnával. Bylo nás devět kuchařů a dvacet číšníků. Každý měl svůj úkol. Jeden kuchař sázel na určené místo na talíře brambory, druhý maso, já jsem naléval omáčku, čtvrtý přidal mandle, pátý dozdobil a šestý zkontroloval, popřípadě otřel talíře. Každý číšník měl na starosti dva talíře a vytvořili frontu. Během deseti minut muselo mít teplé jídlo před sebou dvaašedesát lidí.
Dietní, nebo dokonce abstinentní hledisko muselo aplikovat několik prezidentů:
Masaryk sám o sobě říkal, že „pokud se pití týká, nikdy jsem nepil kořalky, víno jsem píval od chlapectví, narodil jsem se ve vinném kraji. Pivo jsem se naučil pít až ve městě. Teprve před svým padesátým rokem jsem poznal, že alkohol není k ničemu dobrému, ale spíš k zlému a přestal jsem pít vůbec. Po mé poslední nemoci mě doktoři nutili, abych pil před jídlem skleničku vína. Nechutnalo mi a konečně jsem pokusy zjistil, že to jde bez vína také a ještě lépe. Jako prezident jsem i své hosty nutil, aby jedli bez vína nebo piva, ale nešlo to. No dobře, myslím si, ať každý dělá, jak se mu líbí. Abstinence není mým náboženstvím, ale občas se pokouším své spoluobčany upozornit, jak nemírné pití je, stručně řečeno, hloupé.“
Edvard Beneš byl abstinentem, vinný střik z bílého vína pil jen ze společenských důvodů.
Ludvík Svoboda byl nekuřák, téměř abstinent, který si dával jen výjimečně lehké bílé víno.
Gustáv Husák měl rád dobré jídlo, ale měl smůlu, protože musel držet dietu. Pil jen minerálky, protože se bál, že má rakovinu. Nechával si v kartonech vozit z Islandu čistou vodu ze zdejších ledovců. Z Islandu se také pro veřejné činitele vozil rybí olej z tresčích jater, který prý eliminoval cholesterol, zlepšoval krevní oběh a navíc měl blahodárnou obranu proti angíně, chřipce a dalším nemocem.
Shrňme si:
1. Dva naši minulí prezidenti rádi sami vařili (A. Zápotocký) nebo vaří (V. Havel).
2. Řada z nich byli s pokročilým věkem abstinenty a dietáři.
3. Mnozí sledovali použití domácích surovin a receptů a využívali jídlo k propagaci naší vlasti.
4. Pro žádného z nich nebylo jídlo a pití cílem, nýbrž pouze někdy prostředkem politického boje.
Literatura z internetových zdrojů:
http://brnensky.denik.cz/prezidenti_v_brne/sefkuchar_varilek_20070525.html
http://vikend.ihned.cz/c1-36825780-co-jedi-prezidenti
http://www.receptyonline.cz/masaryk-tomas-garrique--1407.html