I. S T U D I E
I. S T U D I E
Před sto lety, na konci 19. a na začátku 20. století byl hospodářský, sociální, vzdělanostní a obecně kulturní vzestup české národní společnosti obdivuhodně rychlý a všestranný. Ztroskotaly sice všechny pokusy o prosazení české státní autonomie, ale česká politika se orientovala na drobnou každodenní práci, která přinesla například ucelený systém českého vzdělání od nejnižších stupňů škol až po univerzitu a vysoké školy technického a uměleckého směru. Současně se rozvíjí česká věda a technika. Postupně se vytvářela česká občanská společnost, opírající se o obecní a městskou samosprávu, o síť spolků a dobrovolných organizací i systém politických stran, který v zásadě přetrval až do konce 1. republiky. Češi patřili na přelomu 19. a 20. století k sociálně nejvyspělejším národům bez státu v tehdejší Evropě. Mimořádně dynamické byly proměny v duchovní a zejména v umělecké kultuře. Jaké místo v tomto vývoji měla česká filozofie?
Podivenova (pseudonym trojice autorů - historika Milana Otáhala, politologa Petra Pitharta a psychiatra Petra Příhody, kteří původně knihu psali pro ßamizdat") práce Češi v dějinách nové doby, která vzbudila poměrně širokou diskusi i projevy nesouhlasu, hodnotí výkony české filozofie na přelomu století: 1
Proti tomuto tvrzení, které není zdaleka ojedinělé, můžeme jistě postavit výčet filozofických aktivit našich autorů a institucí na konci 19. a začátku 20. století, připomenout časopisy (teprve od roku 1900 sice začíná vycházet první český specializovaný filozofický časopis Česká mysl, ale v devadesátých letech byly filozofické stati uveřejňovány v časopisech Osvěta, Athenaeum, Rozhledy, Naše doba ad.), činnost v oblasti překladové literatury (např. překlady z Platóna, Aristotela, Epiktéta a jiných antických autorů, ze soudobé filozofie překlady prací J. St. Milla, H. Spencera, Nietzschova Zarathustru přeložil v roce 1896 F. V. Krejčí, Humova Zkoumání v roce 1899 J. Škola), ocenit v této souvislosti zásluhy Josefa Pelcla jako redaktora Knihovny Rozhledů a Kritické knihovny, Karla Stanislava Sokola jako redaktora Vzdělávací bibliotéky i rajhradského benediktina Pavla Vychodila jako překladatele Aristotelových spisů ad. Jaké původní filozofické texty u nás v této sobě vycházely? V pracích Gustava Záby a F. X. Procházky doznívá vliv herbartismu (Zábova práce Pyrrhonismus vyšla v roce 1890). Masaryk v této době vydal Českou otázku (1895), Naši nynější krizi (1895), Jana Husa (1896), Karla Havlíčka (1896), Moderního člověka a náboženství (na pokračování v Naší době 1896-1898), Otázku sociální (1898) a německy Palackého ideu národa českého (1899). V devadesátých letech se postupně prosazuje druhá generace českých pozitivistů - František Krejčí (Element psychologický, 1895, Zákon asociační, 1897, učebnice Psychologie, 1897, a Logiky, 1898), František Čáda (habilitační spis Noetická záhada u Herberta Spencera a Stuarta Milla, 1894), František Drtina (Myšlenková soustava středověku, 1898, Středověk a křesťanství, 1898) a pozitivismus metodologicky významně ovlivnil českou historiografii (Gollova škola) a jazykovědu (mladogramatikové). Čeští katoličtí filozofové se snažili o rozvíjení novotomismu. Eugen Kadeřávek vydává Metafyziku obecnou (1898) a spis O ateismu (1896), Josef Pospíšil, autor Filozofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského vydal její druhý díl Kosmologie v roce 1897, Pavel Vychodil dvoudílnou Apologii křesťanství (1893, 1897). Tehdejší situaci české filozofie bych však chtěl vyznačit především z hlediska dvou aspektů: 1. připravenosti české filozofie zapojit se do evropské filozofické diskuse a 2. způsobu filozofické reflexe dobové společenské situace.
1. K otázce míry připravenosti: Evropská filozofie prodělávala na konci 19. a na začátku 20. století určitý přelom. Novověká karteziánská racionalita byla nesena myšlenkou moci člověka nad přírodou a jeho nároku na panství, současně však tato filozofie subjektivity přinesla paradoxně pocit osamění člověka a ztráty skutečných životních hodnot. V této situaci se evropské myšlení vydává na přelomu století v zásadě pěti cestami: dalším promýšlením metodologických základů vědy, jak to ukázal jednak další vývoj pozitivismu, jednak novokantovství a W. Dilthey, dále obratem ke konkrétnímu člověku, člověku smyslovému, tělesnému, k životu, jak to ukazuje filozofie života, zejména Nietzsche a Bergson, obratem k věcem samým, snahou o překonání tradiční subjektivity, jak to ukazuje Husserlova fenomenologie, hledáním východisek ze sociálních problémů v rámci marxismu a konečně úsilím o nové promýšlení základů náboženské víry v moderním světě, jak to ukazuje např. i novotomismus. Setkáváme se s tvrzením, že české filozofické myšlení nebylo připraveno, dokonce že nebylo schopno se do této aktuální filozofické diskuse zapojit. Přestože bylo svým způsobem součástí rakouského myšlení, údajně neporozumělo intencím tvarové psychologie, brentanovské deskriptivní psychologie, empiriokriticismu Ernsta Macha a nevyužilo podněty, které nabídl předchozí herbartismus. Navíc, ovlivněno rakouskou herbartovskou školskou filozofií, nemělo údajně porozumění pro kritickou a transcendentální filozofii a její pokračovatele. Lze souhlasit s tím, že české myšlení skutečně nereagovalo na všechny tyto podněty. V průběhu 19. století však v rámci českého hegelianismu využilo inspirace německého klasického idealismu, dokázalo pochopit podněty herbartismu jako realismu pro empirické bádání a rozvoj pedagogiky (G. A. Lindner) a estetiky (J. Durdík, O. Hostinský), reagovalo i na aristotelovský realismus Brentanův. Jistě, české myšlení se postupně s rakouským rozchází, a to můžeme pokládat za jednu z příčin, že jsme zprvu pouze referativně zaznamenávali nástup nových myšlenkových proudů, které vyrůstaly i z rakouské myšlenkové tradice - dalších fází pozitivismu, fenomenologie, freudismu. Kontakt s tehdejší evropskou filozofií jsme měli - Masaryk otevírá okna směrem k anglické a francouzské filozofii a v Otázce sociální reaguje jako jeden z prvních na marxismus jako na systém filozofický, pozoruhodné je zmíněné využití pozitivistické metodologie např. v naší historiografii, patří k zásluhám profesora brněnského teologického semináře Josefa Pospíšila, že se u nás díky jeho práci Filozofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského rozvíjí od počátků filozofie scholastická, vitalistické stanovisko představují názory Emanuela Rádla a Františka Mareše, který využíval i podnětů Kantovy filozofie, pozoruhodný způsob navázání na Schopenhauerovu a Nietzschovu filozofii představuje dílo Ladislava Klímy. Dodejme, že částečná nepřipravenost české filozofie zapojit se do evropského filozofického dialogu vyplývala i z toho, že filozofie stála v českém prostředí přece jen před specifickými úkoly.
2. K problému myšlenkové reflexe dobové společenské situace: Na konci 19. století reflektovala řada našich myslitelů tzv. krizový stav společnosti. Problém krize patří k závažným tématům moderní filozofie. Je to jistě i tím, že moderní doba je dobou krize, protože její základy jsou v krizi. Úvahy nad pojmem krize přinesly v zásadě tři sémantické modely krize - krize jako trvalý stav, krize jako bouřlivý předěl z jedné etapy do druhé a krize jako poslední, konečná fáze existence určité entity. Za krizi můžeme ale také pokládat poměr mezi zkušeností a očekáváním, kdy se zkušenost zúží odmítnutím tradice a kdy očekávání se stává utopií. Právě tento problém je v širším slova smyslu evropským problémem, projevuje se i v proměnách evropské filozofie, v důrazu, který se klade na problém hodnot a jejich hledání, je příznakem prosazení moderny. Daleko spíše jde o pocit krize, vědomí krize, o dobově podmíněnou reflexi situace, která je provázena jistým stupněm nedočkavosti. Není sporu o tom, že naše kultura byla jako celek zasažena atmosférou konce století, přehodnocováním hodnot, nástupem moderny. Vědomí krize určovalo způsob osobní výpovědi řady autorů, stalo se základním úhlem jejich pohledu. Proces vytváření podmínek pro intenzívní národní rozvoj je u nás provázen prohlubujícím se kriticismem vůči stávajícím teoriím a koncepcím. Se zvýšenou citlivostí jsou přijímány všechny ty podněty, které umožňují zdánlivě lépe vyjádřit nespokojenost s danými poměry a nacházet cesty k jejich překonání. To je také problém Nietzschova vlivu u nás na přelomu století, kdy se tak současně potvrzuje, že jde o otázku širší, spojující nás s kontextem evropským. Zde je zřejmé, že zdaleka nejde jen o nenaplněné emancipační touhy národa nebo o krizi české politiky, ale o hlubinnější a podstatnější problém - o krizi moderního člověka nebo možná lépe o problém člověka moderní doby. Masaryk tento problém vidí jako problém mravní, jako problém ztráty náboženskosti, jako problém člověka zmítaného skepsí. I v Masarykově České otázce nejde jen o politiku, vlastenectví, filozofii dějin, státoprávnost, kulturu, školství, ale opět především o bytí moderního člověka, o opravdovost lidské existence a našeho jednání. Česká filozofie se na přelomu století snažila vyjádřit i překonávat pocity krize. Postupovala podle mého názoru správným způsobem - odstraňováním mystifikace, zbavováním se iluzí, objasňováním skutečných základů naší činnosti a jejího smyslu.
Česká společnost se na konci 20. a na začátku 21. století zásadně mění. Česko nepatří mezi nevyspělejší státy dnešní Evropy, přesto však hledá cesty k integraci s bohatými průmyslovými státy. Nechce zaostávat v podmínkách globalizace, plurality a mobility kapitálu, lidí a informací. V české společnosti se vytváří nová sociální struktura, hledají se nové zdroje ekonomické dynamiky v podmínkách tržního hospodářství, hledají se nové vazby k Evropě v oblasti politické, kulturní a především ekonomické. Jaké místo má v tomto vývoji filozofie?
Otázkou je, zda můžeme stále hovořit o české filozofii, zda filozofie vůbec může mít v dnešním světě národní hranice, nebo co to vlastně znamená vstoupit do evropského filozofického diskursu. Můžeme sice stanovit kritéria, podle kterých určité autory řadíme do určité jazykové a kulturní oblasti, ale vytváříme tak možná zbytečné bariéry mezi těmi, kteří hledají racionální odpověď na otázku po smyslu a významu světa pro člověka. Přesto zastávám hledisko národní filozofie, protože filozofie nesporně vedle nadčasových témat reaguje i na otázky společenské a vzniká a rozvíjí se v kontextu určité národní kultury, a když se zamýšlím, jaká je česká filozofie na konci 20. století, předkládám znovu již výše zmíněné dva aspekty dané problematiky.
1. Evropská a světová filozofie přítomnosti se věnuje široké škále problémů, přesto podle mého soudu některým zvláště, a to v zvláštní atmosféře post-ismu. Promýšlí témata mysl, jazyk a rozumění, věda, morální a politické otázky. Otázku o tom, zda a jak je česká filozofie připravena v současnosti zapojit se do evropské a světové filozofické diskuse, je možno pokládat jistě za zbytečnou. Institucionální a osobní vazby, pobyty českých filozofů v zahraničí a zahraničních filozofů u nás, překlady filozofických děl do češtiny, publikace našich autorů v cizině a zájem zahraničních badatelů o českou filozofii - to vše v posledním desetiletí dosáhlo dříve nebývalé intenzity. Pohled do Filozofického časopisu, vedle Reflexe našeho nevýznamnějšího periodika věnovaného filozofii, nám ukazuje, že v roce 1998 a v prvních třech číslech ročníku letošního se na celkovém počtu 62 statí a článků podílelo 15 zahraničních autorů, že z celkového počtu 67 recenzí bylo 27 věnováno zahraničním publikacím, že mezi 83 anotacemi nových knih je 42 překladů. Daleko důležitější mně však připadá problém, jak můžeme dnes do této evropské (světové) filozofické diskuse přispět. Je možno připomenout monotematická čísla Filosofického časopisu, věnovaná v uvedeném období internetu, správnosti poznání, problematice překladu, Bolzanovi či výročí Univerzity Karlovy. Mezi českými filozofy jsou dnes nesporně takoví, jejichž hlas bude se zájmem slyšen na mezinárodních konferencích o Descartovi, Kantovi, Hegelovi, Husserlovi či Heideggerovi nebo o problémech soudobé racionality, intencionality, realismu apod. Zahraniční badatelé se zajímají nejen o velká jména našeho myšlení, o Komenského, Bolzana, Masaryka či Patočku, ale analyzují i Nietzschův vliv v Čechách, vztah německého a českého myšlení u nás a hledají v zásadě odpověď na to, jací jsme a jací jsme byli. Z našich výsledků snad největší ohlas v zahraničí mají ty, které analyzují vztah našich myslitelů k velkým postavám a problémům světové filozofie nebo jejich ohlas u nás, případně podávají v rámci seznamování s dříve neznámou problematikou přehled o filozofickém myšlení určité epochy nebo charakteristiku myšlenkového směru nebo tendence. Tak, jako Masaryk objevoval před sto lety marxismus jako filozofický systém, je nyní ovšem neslušné o marxismu a Marxovi hovořit.
2. Filozofická reflexe přítomnosti, jak v současném českém myšlení ukazují zejména texty Karla Kosíka, Erazima Koháka a Václava Bělohradského, přináší vědomí krize společnosti a soudobého člověka, současně však vědomí, že obnova lidského předpokladu existence a smyslu tohoto světa znamená požadavek proměny této situace. Je příčinou současných problémů mravní selhání člověka, nebo spíše moderní instrumentalistická racionalita, symbióza ekonomiky, vědy a techniky, která sleduje dynamiku, růst a stupňování a hrozí zničením planety, přírody, životního prostředí a duchovního rozměru lidské existence? V jedné části světa přináší moderní a postmoderní doba ambivalenci pohodlí, příjemného života, konzumu informací a požitků na jedné straně, rostoucí závislost člověka na vlastních výtvorech na straně druhé, v druhé, daleko větší části světa pak jsme svědky stále se prohlubujícího sociálního nedostatku. Může filozofie uvažovat o změně této situace? Patří vůbec vize a projekty do dnešní doby? Není tato doba zhroucením vizí a projektů, nebyl nakonec opravdu již nalezen optimální model uspořádání lidské společnosti a nejde nyní skutečně pouze o to, aby se rozšířil po celém světě? Nebo je všechno ještě jinak a můžeme v katastrofické předtuše očekávat spíše neodvratnou srážku civilizačních okruhů, kterou vyvolá narůstající napětí mezi nimi? Můžeme dnes vůbec v širší míře uplatňovat svůj názor, ospravedlňovat svůj nárok na pravdu? Podle mého soudu patří k pozitivním rysům současné české filozofie, že překonání tohoto stavu hledá v uznání práva, nároku a schopností rozumu, že si je vědoma, že nikoliv přemíra, ale právě nedostatek rozumu je příčinou krize civilizace, tragického triumfu iracionálních totalit a do sebe zahleděných diktatur, zprimitivnění kultury v masové produkci, zmechanizování lidských vztahů a znehodnocování hodnot.
Závěrem k otázce místa filozofie v českém národním životě a tzv. prakticismu české filozofie, jinak řečeno k otázce, k čemu všemu filozofie je a má být a co od ní nefilozofové očekávají. V české filozofické literatuře se zásluhou Emanuela Rádla a později explicitně Jana Patočky i Erazima Koháka setkáváme s rozlišením tzv. čisté a tzv. marginální, aplikované, užité filozofie. Čistá filozofie je nadčasová, obecně lidská, zabývá se otázkami, které vyplývají z lidského bytí ve světě a v čase, vždy a všude. Česká filozofie se ovšem jeví z tohoto hlediska až na výjimky jako tzv. filozofie marginální, aplikovaná, užitá, vázaná na určitou dějinnou situaci, interpretující tuto situaci, reagující na praktické problémy a jejich řešení, jako filozofie, která se zabývá otázkami, které jsou pokládány za společensky aktuální. Od devadesátých letech minulého století stojí v popředí zájmu českých myslitelů problematika člověka a společnosti, duchovně kulturní orientace českého národa, otázky smyslu českých dějin, a tyto problémy jsou u nás pokládány ze společenského hlediska za klíčové i v celém dvacátém století a jejich řešení je od filozofie především očekáváno. Ukazuje se, že jedním z trvalých rysů českého filozofického myšlení je spojení s životními aktivitami, s každodenním životem. Je kladně přijímáno, pokud prokazuje schopnost odpovídat na živé otázky našeho národního i individuálního života. Filozofie v Čechách jakoby od dob Havlíčkových a Gablerových pořád potřebovala obhájit své právo na existenci dokazováním schopnosti řešit praktické problémy. Podle mého soudu si však česká filozofie může dovolit promlouvat k závažným otázkám tak, aby její stanovisko bylo respektováno, pouze za splnění dvou předpokladů. Prvním je rozvoj a pěstování tzv. čisté filozofie na příslušné úrovni. To není opouštění životně aktuálních témat, ale základní podmínka jejich kvalifikované reflexe. Druhým předpokladem podle mého názoru je rozvoj a pěstování tzv. filozofie středního dosahu, řečeno slovy Lubomíra Nového filozofie nikoliv průměru či průměrnosti, ale filozofie sdělitelné a otevřené, "která na vysoké úrovni reflektuje každodenní zkušenost, propojuje se s odbornou a kulturní orientací člověka a přitom prolamuje hranice esoterické promluvy: nevyžaduje důvěrnou znalost jemných distinkcí, srozumitelných jen několika profesionálům".
1 Podiven : Češi v dějinách nové doby, Praha 1991, s. 208-211.