Národnostní tolerance a intolerance
jako minulé a současné téma českého myšlení

V roce 1981 uplynulo 200 let od vydání tolerančního patentu císaře Josefa II., kterým bylo po dlouhém období rekatolizace v roce 1781 povoleno v tehdejším Rakousku vedle katolického i augšpurské, helvetské a pravoslavné náboženské vyznání a evangelíci byli občansky zrovnoprávněni s katolíky. Při příležitosti tohoto výročí se spojili přední čeští historici, filozofové a teologové, kteří v té době většinou působili v disentu a byli signatáři Charty 77, a ve svých příspěvcích se v samizdatovém sborníku Problém tolerance v dějinách a perspektivě vyslovili (často z protikladných stanovisek) k tomuto mimořádně závažnému komplexu otázek povahy historické, filozofické, náboženské a mravní.¹

Chtěl bych využít podnětů této publikace a v několika poznámkách ukázat na některé mechanismy působení nacionalismu jako jistého projevu intolerance v českém prostředí.

Tolerance má být aktivním zájmem o stanoviska jiných, jinak vede k lhostejnosti a indiferentismu. Petr Pithart ve stati Proměny intolerance připomíná, že zmíněný toleranční patent Josefa II. je třeba chápat jako součást celého kontextu tereziánských a josefinských reforem v tehdejším Rakousku, které spoluvytvářely podmínky pro vznik novodobého českého národa. Tento národ se vytvořil na začátku 19. století v období národního obrození z českého etnika na jazykovém principu, jako společenství lidí mluvících česky, a to za situace, kdy české země byly dvojjazyčným česko-německým územím. Pithart vyslovil dokonce hypotézu o závislosti či přímé úměře mezi procesem odnáboženšťování české společnosti a vznikem moderního českého nacionalismu.²

Uvádí v této souvislosti Masarykovu analýzu O náboženském stavu vzdělaných národů přítomné doby ze spisu Sebevražda, kde Masaryk konstatuje ztrátu nábožnosti v Čechách, která podle jeho názoru nevyplývá ze skepse, ale z indiferentismu, "který mnohdy hraničí s cynismem. Nyní veškerou rozumovou i mravní energii zaujímají národnostní spory.převládá intolerance."³

Byl to ovšem důsledek neplnoprávného podřadného postavení českého národa v tehdejším Rakousku. Pochopitelné úsilí tento stav změnit přineslo potřebu zdůvodnění existence národa a formulace národního programu.

Historická zkušenost je výzvou k toleranci, různá pojetí historie jsou překážkou tolerance. Na počátku úvah o smyslu českých dějin, o smyslu existence českého národa stojí osobnost a dílo Františka Palackého. Autor monumentálních Dějin národu českého v Čechách a na Moravě pochopil, že dějiny mají sloužit přítomnosti, že právě historiografie by "mohla působit okamžitě a intenzívně na život a smýšlení širokých vrstev národa".⁴

Milan Otáhal uvádí, že "v této oblasti, ve vytvoření filozofie českých dějin, leží vlastní význam Palackého. Svou koncepcí českých dějin přispěl velkou měrou k zformování českého nacionalismu a právě proto - pokud tento nacionalismus není a nebude překonán - působil a vlastně působí dodnes".⁵

Palackého filozofie dějin vychází z uplatnění zákona polarity, který vyjadřuje celou řadou pojmových dvojic - tělo a duch, věda a víra, svoboda a autorita, protestantismus a katolictví, demokracie a feudalismus, národy mírumilovné a národy výbojné apod. Polarita však je také snahou o harmonii a rovnováhu. Prvky polarity se ovlivňují, neztotožňují se však, nepřecházejí v sebe, zůstávají samostatné a nezávislé. Konečná podoba Palackého koncepce českých dějin je vyjádřena v předmluvě k českému vydání 1. dílu Dějin národu českého v Čechách a na Moravě, který vyšel v roce 1848. Palacký zde přechází od původního zemského pojetí národa, které zastával v roce 1836, k pojetí etnickému a jazykovému. Obecným rysem českých dějin je Palackému spor s němectvím, üstavičné stýkání a potýkání se slovanství s římanstvím a němectvím.dějiny české zakládají se vůbec hlavně na sporu s Německem, čili na pojímání a zamítání způsobů a řádů německých od Čechů".⁶

Petr Pithart ovšem správně připomněl, že Palacký "nebyl jazykovým šovinistou. Po celý život byl přesvědčen, že Češi jsou národem dvojjazyčným.Palackého aristokratismu byly veskrze cizí projevy jakékoli plemenné nenávisti, nesnášenlivosti a nacionálního fanatismu."⁷

Palackého koncepce však má nesporně rysy sjednocujících mýtů ß apelativním charakterem, jimiž se oslovené obyvatelstvo integruje a ohraničuje proti vnějšku".⁸

Palackého odkaz se stal součástí naší myšlenkové tradice. Vyslovila se k němu celá řada našich myslitelů. Jedním z nich byl i T. G. Masaryk. Jak ukázal Lubomír Nový, Masaryk ve své filozofii národa navázal na dějinně filozofickou konstrukci Palackého zejména pokud jde o ödkaz na prioritu občansko-demokratických principů, na všelidské, humanitní a demokratické hodnoty a na potřebu jejich hlubokého eticko-filozofického zakotvení."⁹

Masaryk svou filozofií národa nesporně přispěl k emancipaci českého národa a ke konstituování samostatného československého státu. Tato okolnost se však stala předmětem kritického posouzení, kdy výsledek Masarykova úsilí bývá označován jako "nezdar" (Jan Patočka) nebo jako výraz českého nacionalismu vůči Slovákům a Němcům (Rádlova kniha z roku 1928 Válka Čechů s Němci) nebo nacionalismus s lidskou tváří (R. Szporluk). Zdá se ovšem, že daleko blíž pravdě je názor, že rozpory dějinného vývoje, které znamenaly rozpad první československé republiky, "nebyly prostým důsledkem chybné koncepce, nýbrž součástí celkové krize uspořádání Evropy jako souboru národních států, které se nedokázaly vypracovat k vítězství (nebo alespoň k převaze) občansko-demokratických principů nad nacionálně totalitními".¹⁰

Pro Jana Patočku je Palacký rovněž především tvůrcem filozofie českých dějin. Pokládá ji v přednášce Filosofie českých dějin z roku 1969¹¹ vlastně vůbec za jedinou takovou koncepci, z níž jsou pak odvozeny nejen všechny koncepty navazující (například Masarykův), ale také všechny stanoviska kritická či opačná. Veškeré úvahy o povaze dějinného procesu v naší zemi jsou tedy pro Patočku kritickým komentářem k Palackého textu. Palacký pokládal za subjekt dějin národ, proto se Patočka ptá po jeho pojetí národa. Připomíná dvě koncepce národa v českém národním obrození - Jungmannovu a Bolzanovu.¹²

Josef Jungmann (ve stati O jazyku českém z roku 1806) a po něm Jan Kollár v návaznosti na Herderovu humanitní filozofii, která však nacionalistická není, vytvářejí český nacionální program a jazykovou teorii národa, reprezentují jazykové vlastenectví, a vymezují program národní obrody jazykově a literárně. Bernard Bolzano (v úvaze O poměru obou národností v Čechách z roku 1816) chápe problém národa jako problém mravní, národem rozumí lid určité země, jeho pojetí představuje zemské vlastenectví, částečně je však překračuje. Patočka nachází u Palackého pokus o syntézu obou koncepcí, ovlivněný myšlenkami soužití, koexistence, vzájemného plodného ovlivňování různých kmenových prvků, s důrazem na sociální spravedlnost, rovnost a úkoly mravní. Zřejmě nejucelenější Patočkovou úvahou o českém národě a jeho dějinném směřování je esej Co jsou Češi? z počátku sedmdesátých let.¹³

V něm vystupuje motiv kontinuity a diskontinuity v českých dějinách. Patočka pokládá vývoj českých dějin do českého národního obrození jako vývoj kontinuitní, diskontinuita přichází s národním obrozením, kdy vzniká moderní český národ jako společnost osvobozených sluhů, která vytváří malé české dějiny malými prostředky, které se nakonec stanou osudnými.

Pro Karla Kosíka je František Palacký především myslitelem, který pozoruhodným způsobem formuloval a prosazoval ideu střední Evropy. Kosík se věnuje Palackého spisu Idea státu rakouského z roku 1865 a chápe a představuje Palackého jako myslitele a praktického politika, který formuloval ideu střední Evropy jako dějinného prostoru mezi Ruskem a Německem, který je místem tvořivého a syntetizujícího stýkání a potýkání kultur, která odmítá dělit národy na vyvolené, určené k panování, a na ty, které jsou určeny k poddanství, je to idea takového určení člověka, který není äni kladivo, ani kovadlina, ale jediným jeho určením je božnost, tj. vztah (vztahování) k dokonalosti, a právě proto touha po svobodě a spravedlnosti".¹⁴

Palacký podle Kosíka nabízel možnost udržení Rakouska jako zreformované středoevropské federace rovnoprávných národů, proti carismu a pangermanismu.

Vraťme se však ještě k tématu česko-německého "konfliktního společenství". B. Loewenstein upozornil na absurditu historického účtování vzájemné viny. Vysídlení Němců z českých zemí po 2. světové válce v letech 1945-46 bylo uplatněním principu kolektivní viny, stejné postupy uplatňoval za války v českých zemích i německý nacismus. Němci přispěli k rozpadu Československa v letech 1938-39, stali se však jeho občany v roce 1918-19 na základě rozhodnutí velmocí po porážce Rakouska-Uherska v 1. světové válce. Češi mohli poukazovat na to, že v Rakousku-Uhersku nebyli rovnoprávným národem. Zřejmě opravdu platí, "že dějiny dokazují všechno nebo nic, že také nikomu nedávají za pravdu, leda v podobě jednostranně upravovaných pojetí dějin".¹⁵

Globalizace a universalismus neodstraní intoleranci, pokud přehlíží jedinečné a malé. Aby se vlastenectví nestalo příčinou intolerance k jiným národům a státům, nelze ho dnes zakládat na čistě národnostním principu. Protože však vedle sebe stále existují různé významy tohoto pojmu, dochází a bude docházet k nedorozuměním. České politické myšlení bylo a stále je určováno paradigmatem hrozby, a to spoluurčuje vztah českého národa k jiným národům a národnostem. K tomu přistupuje problém tzv. malého národa. V Čechách ho poprvé formuloval H. G. Schauer v roce 1886 ve stati Naše dvě otázky, zabýval se jím Masaryk v České otázce a dalších spisech, naléhavě ho připomněl Milan Kundera v roce 1967 v úvaze Nesamozřejmost národa. Jeho závažnost se v dnešní době zvyšuje. Je totiž otázka, zda se v budoucím informačním světě vůbec udrží jazyky malých národů, případně v jaké formě budou dále existovat. Je otázka, zda ještě budou identifikačním znakem národa, zda budou plnit všechny funkce spisovných jazyků. Globalizace, amerikanizace, anglofilství mohou přinést situaci, kdy se malé státy budované na národnostní jednotě stanou pouhými euroregiony a některé národy budou opět pouhými etniky. Ale i v těchto podmínkách zůstává rozlišení vlastní a cizí, my a oni, my a ti druzí, které se v obdobích ekonomického dostatku a rozkvětu zpravidla negativně neprojevuje, ale v obdobích stagnace a recese může přinést nežádoucí mentalitu xenofobie a intolerance. Krize přináší potřebu semknutosti i prostřednictvím náhradní identity a hledání viníků.

Footnotes:

¹ Mezi osmnácti autory byli Milan Machovec, Otakar Klíma, Zbyněk Fišer, Jaroslav Vacek, Jan Blahoslav Čapek, Miloš Pojar, Jaroslav Mezník, Stanislav Sousedík, František Šamalík, Milena Šimsová, Jan Šimsa, Milan Otáhal, Petr Pithart, Božena Komárková, Radomír Malý, Oto Mádr, Radim Palouš, Petr Příhoda. Knižní vydání tohoto sborníku vyšlo v roce 1995 v nakladatelství Academia, editorem byl Milan Machovec.

² Pithart, P. : Proměny intolerance, in: Machovec, M. (ed.): Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha, Academia 1995, s. 165.

³ Masaryk, T. G. : Sebevražda, Praha, Ústav TGM 1998, s. 151. První německé vydání Sebevraždy, která byla Masarykovým habilitačním spisem, je z roku 1881.

⁴ Machovec, M. : František Palacký a česká filozofie, Praha, Nakladatelství ČSAV 1961, s. 74.

⁵ Otáhal, M. : Spor české filozofie a českého nacionalismu jako spor o předpoklady tolerance, in: Problém tolerance v dějinách a perspektivě, cit. vyd., s. 151.

⁶ Palacký, F. : Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě I., Praha 1921, s. 8.

⁷ Pithart, P. : c. d., s. 181.

⁸ Loewenstein, B. W. : My a ti druzí, Brno, Doplněk 1997, s. 112.

⁹ Nový, L. : Filosof T. G. Masaryk, Brno, Doplněk 1994, s. 75.

¹⁰ Tamtéž , s. 74.

¹¹ Patočka, J. : Filosofie českých dějin, in: Patočka, J.: Náš národní program, Praha, Evropský kulturní klub 1990, s. 60.

¹² Patočka, J. : Dilema v našem národním programu - Jungmann a Bolzano, in: Patočka, J.: Náš národní program, cit. vyd., s. 41-56.

¹³ Patočka, J. : Co jsou Češi? Praha, Panorama 1992.

¹⁴ Kosík, K. : Co je střední Evropa, in: Kosík, K.: Století Markéty Samsové, Praha, Československý spisovatel 1995, s. 70.

¹⁵ Loewenstein, B. W. : c. d., s. 53.