Chalupný a Havlíček

Osobnost Karla Havlíčka byla nesporně jedním z celoživotních témat Emanuela Chalupného. Obsáhlou monografii o něm pod názvem Havlíček a s podtitulem Obraz psychologický a sociologický vydal v roce 1908, následovaly práce Karel Havlíček určená pro umělecké sdružení Zlatoroh (1911, druhé vydání 1921), Havlíčkova osobnost, její ovzduší a kořeny (1916), Přední tvůrcové národního programu: Jungmann, Havlíček, Tyrš, Masaryk (1921), řada časopiseckých statí a článků v Přehledu, Tribuně, Českém slově, a konečně v roce 1929 vyšla v Melantrichu poslední publikovaná verze Chalupného monografie Havlíček s podtitulem Prostředí, osobnost, dílo, která "je souhrnem výzkumů dosavadních".¹ Jak vyplývá z jeho pozdější korespondence s Vladimírem Kadlecem, v padesátých letech s blížícím se stým výročím Havlíčkovy smrti počítal Chalupný s tím, že jeho práce o Havlíčkovi vyjdou v Československém spisovateli a v Krajském nakladatelství v Havlíčkově Brodě.

Bezprostředním podnětem k Chalupného havlíčkovskému bádání byla Masarykova práce Karel Havlíček s podtitulem Snahy a tužby politického probuzení z roku 1896. Masaryk v ní vychází z událostí roku 1848, věnuje se tehdejší politické situaci, Palackého politickému programu a potom postupně charakterizuje Havlíčka jako politického buditele, rozebírá jeho názory politické, náboženské, hospodářské, státoprávní a národnostní, jeho politický program a konečně jeho vztah k české otázce. Masaryk přiznává otevřeně, že jeho spis "není historický, ale politický".² Zejména chce dokázat, že Havlíček nemůže být politicky řazen ke staročechům, ani k mladočechům, že však byl předchůdcem politického realismu, který stojí proti diletantismu revolučního radikalismu a reakcionářského konzervativismu, a že u nás přispěl k pochopení toho, "že konečně také politika musí se stát pevným odborem vědění a umění".³ Ohlasy na první vydání Masarykova spisu byly většinou kladné. Ernest Denis sice ve své práci Češi po Bílé hoře vystihl, že "mohutná obrazivost a mocné přesvědčení mohou pozměnit přirozený výklad pramenů" a že "Havlíček skutečný nemá pražádné podoby s Havlíčkem Masarykovým",⁴ ale skutečně kritická diskuse proběhla až po druhém vydání Masarykova Havlíčka z roku 1904.⁵

Mezi ty, kdož se k Masarykovu pojetí Havlíčka stavěli odmítavě, patřil i Emanuel Chalupný. Své výhrady vyjádřil v roce 1906 v Přehledu, v prvním vydání svého spisu Havlíček v roce 1908 byl zdrženlivý, ale kriticky Masarykův spis posoudil v práci Karel Havlíček z roku 1911 pro zmíněný Zlatoroh, a potom nejobsáhleji ve vydání z roku 1929. Chalupný se vyrovnává s celou dosavadní literární produkcí o Havlíčkovi, ale Masarykův spis se při tom dočkal neobvykle ostrého hodnocení.⁶ Chalupný vytýká Masarykovi, že se snaží dokázat, "že Havlíček nebyl radikálem, nýbrž zásadním nepřítelem radikalismu a revoluce, právě tak jako tehdy Masaryk, člověkem rozumným, usedlým a vážným, kritickým a oportunistickým. Nikoli bojovníkem, nýbrž myslitelem politickým jevil se mu Havlíček v prvé řadě",⁷ osobností rozvážnou a nábožensky orientovanou. Podle Chalupného Masaryk svým spisem "začal novou epochu v zbožňování Havlíčka".⁸ Chalupný současně v roce 1929 konstatoval, že Masarykova politická činnost za 1. světové války znamená vlastně zásadní revizi všech předchozích politických východisek jeho pojetí Karla Havlíčka - stanoviska rakouského, protirevolučního a protiradikálního, protože Masaryk "vystoupil na světové bojiště jako úhlavní, radikální a revoluční nepřítel Rakouska. Tímto stanoviskem a vítězným jeho vybojováním zřítila se politická konstrukce Karla Havlíčka."⁹

Masarykovy spisy z druhé poloviny devadesátých let mají jednoznačný smysl: jsou namířeny proti radikalismu nacionálnímu (Česká otázka, Naše nynější krize, 1895), politickému (Karel Havlíček, 1896) a sociálnímu (Otázka sociální, 1898),¹⁰ ve kterých viděl Masaryk nebezpečí pro uskutečnění úplné emancipace našeho moderního národa v oblasti politické, kulturní a sociální. V duchu své dějinně filozofické teze "reformace, ne revoluce" hledá východiska z krize české společnosti, české politiky, českého národního a sociálního života. Termín reformace vyjadřuje jak obrodu duchovního života ve smyslu eticko-náboženském, tak žádoucí změny v oblasti společenské. I v tomto smyslu formuluje v Karlu Havlíčkovi heslo revoluce hlav a srdcí. Začátek 20. století a zejména období 1. světové války přinášejí výrazné posuny v Masarykově politické filozofii i jeho praktické politické činnosti. Projevuje se to například i v jeho filozofii demokracie, kterou pojímá jako způsob života sub specie aeternitatis. Je pravda, že se změnil Masarykův postoj k revoluci a ozbrojenému boji, ale konstrukce Karla Havlíčka se nezřítila, vždyť základem Masarykovi zůstává aktivita subjektu, jeho tvůrčí činnost, vedoucí ke společenské změně, tentokrát chápané jako vítězství demokracie nad teokracií. Masaryk při práci nad Karlem Havlíčkem měl na zřeteli situaci, kdy se Havlíčkovo dědictví stalo předmětem sporu na tehdejší politické scéně, jejíž jednotlivé subjekty si činily nárok být těmi pravými pokračovateli v Havlíčkově odkazu. Masaryk si byl velmi dobře vědom role, kterou Havlíčkova osobnost v českém národním životě hrála. Nechtěl jistě vytvářet nový mýtus, byl kritickým myslitelem, ale jeho úsilí nesměřovalo jen ke kritice, nýbrž k vytváření nového národního emancipačního programu. A zde se s Havlíčkovou osobností stejně jako s osobností Františka Palackého muselo počítat.

Masarykova práce přinesla nesporně oživení zájmu o Havlíčka. Jak už jsem naznačil, sám Chalupný zahájil své havlíčkovské bádání v letech 1897-1907 právě na základě impulsů z Masaryka. V pracích, které v této době vznikaly, má Chalupného monografie významné postavení. Chalupný konstatuje, že ohlasy na jeho knihu byly po roce 1908 vesměs pozitivní, bylo mu dokonce líto, že nevyvolal polemiku, ale především ho mrzelo, že další havlíčkovské studie na něho nenavázaly a že v některých případech pozdější autoři jeho práci ani neznali.

Chalupný nezakrývá Havlíčkovy slabiny. Uvádí v tomto směru mj. plochost jeho racionalismu, povrchnost, jednostranné moralizování a odbornou nedostatečnost jeho politického výkladu, prakticismus jeho vychovatelských idejí, utilitarismus v jeho vztahu k náboženství, či úzké meze jeho básnické fantazie a umělecké techniky. Je si vědom toho, že mnohé Havlíčkovy politické názory pozbyly po roce 1918 svou aktuálnost a že skutečnou hodnotu Havlíčkovy osobnosti a jeho odkazu zakryl mýtus vytvořený "zlobohem Bachem, peklem Brixenem, předčasnou mučednickou smrtí, a nad nímž místo nebeské glorioly světců nepoddajně vlál červenobílý prapor český".¹¹ Chalupný však nebyl nespravedlivý, dobře věděl, že národní hnutí potřebovalo a potřebuje symbol a že právě opoziční české hnutí takový symbol v Havlíčkovi vytvořilo za tu cenu, že zredukovalo celé Havlíčkovo dílo a jeho působení na jednu část - na kutnohorské období Slovana, deportaci do Brixenu a předčasnou smrt. Vytvořil se tak obraz hrdiny, "který jediný setrvává v nerovném boji, z něhož ostatní uprchli, a který jediný pak za ně všecky trpí a umírá. Nebyly to opravdu rysy všelidské, velikolepé, a nezasluhovaly zbožňující idealizace? A nebyl tento posmrtný Havlíčkův život plodný a důstojný?"¹²

Chalupného monografie se svou povahou a strukturou brání komparaci s prací Masarykovou. Chalupný má totiž zcela jiné cíle, než jaké měl Masaryk. Usiluje o to, podat zevrubný portrét Havlíčkovy osobnosti, zasazený do dobových souvislostí, a snaží se o jeho maximální úplnost. Jednotlivé části knihy nazval Dějiny Havlíčkovy popularity, Spory o Havlíčka, Vnější rámec života Havlíčkova, Havlíčkova povaha, Havlíčkovo stanovisko náboženské a národní, Havlíček jako filosof a teoretik, Havlíček jako spisovatel (básník, kritik, žurnalista), Havlíček jako vychovatel, Havlíček jako politik, Havlíček a právo, Havlíček a hospodářství, Dohady. Pravděpodobný další vývoj Havlíčkův, Havlíčkova českost a jeho význam národní i všelidský.

Při studiu historické osobnosti chce uplatnit svou sociologickou metodu a uvádí její hlavní zásady. Na prvním místě je to vliv přírodního prostředí na povahu. Zde se hlásí ke geografickému determinismu, odmítá však dedukovat osobnostní rysy a povahu přímo z prostředí, nýbrž chce postupovat tak, že "musíme poznat osobu samu o sobě, i prostředí samo o sobě, a teprve potom se můžeme pokusiti stanovit mezi nimi vztahy".¹³ Za snazší pokládá další krok, a tím je zkoumání vlivu kulturního či společenského prostředí, zejména pokud jde o způsob a rozsah tohoto vlivu. "Hlavním pramenem ovšem jest Havlíček sám a jeho obsáhlá pozůstalost vytištěná i rukopisná."¹⁴ Zde Chalupný zdůrazňuje některá všeobecná metodologická pravidla - hledisko posloupnosti dokumentů, kritické přezkoumání vzpomínek a poznámek o vlastní osobě, možné vlivy cenzury či autocenzury, přítomnost humoru, vtipu a ironie v Havlíčkově díle, rozdíl mezi publikovanými texty a texty, které ani k publikaci nebyly původně určeny, dobové zabarvení vzpomínek současníků, rozlišování autorových původních a přejatých názorů, kritický vztah ke zdánlivé příčinnosti mezi fakty. Chalupný nechce zůstávat u souhrnu autorových názorů, klíčovým pojmem je mu zde povaha. Připomíná, že je "veliký rozdíl mezi takovou soustavnou sbírkou názorů a mezi obrazem člověka. Obraz osoby nemůže se zastaviti u názorů, ale musí dojít k povaze, k temperamentu osobnosti, jejímž výronem jsou projevy, obsahující dotyčné názory. Povaha je základem činnosti, ona si přizpůsobuje názory cizí a vytváří z nich celek. Bez ní všecky názory visí ve vzduchu jako ideologická konstrukce bez těla a krve."¹⁵

Arne Novák, když charakterizoval pojetí a metodu Chalupného monografií o velkých osobnostech naší minulosti, dal termín sociologická do uvozovek.¹⁶ Chalupný vlastně sám potvrzuje oprávněnost takového označení. Při zkoumání životních drah historických osobností totiž doporučuje vedle všech ostatních metod používat daleko spíše metodu psychologickou a vycházet z introspekce a sebepozorování. "Nahlédnouti v druhou bytost, pochopiti její hnutí a vývoj nelze než pomocí sebepozorování a obdobného užití poznatků takto získaných. Bez této metody zůstali bychom vždy pouze na povrchu empirie a nedostali bychom se nikdy do hlubin ducha zpytovaného."¹⁷ Nutným důsledkem tohoto přístupu je ovšem noetická subjektivnost, jejíž míru můžeme sice zmenšovat, ale nikdy ji nemůžeme odstranit. Chalupný to nepokládá za vadu, protože podle něho skutečnou životnost dosahuje pouze takové dílo, které je prosyceno "celým proudem osobitosti tvůrcovy, vlastním duchem vyvolávající a křísící obraz osoby líčené, neskrývající subjektivnost, nýbrž směle se k ní hlásící jako k vlastnosti samozřejmé a nesnažící se o nemožnou míru objektivnosti."¹⁸

Havlíček byl pro Chalupného povaha ryze česká. Dokonce v něm nachází prvky povahy jihočeské. Za základní rysy české povahy přitom pokládal anticipaci, což je další Chalupného klíčový pojem, dále více iniciativy než vytrvalosti, náklonnost k drobné práci a drobným výtvorům, sílu v detailu a slabost v širší koncepci, sklon k zjednodušování, rychlou orientaci, útočnost, nedostatek pevných tradic, snahu po hledání nových přístupů, individualismus, rozpačitost a nerozhodnost. Tyto vlastnosti odvozuje z našeho českého přírodního prostředí, které je hornaté či pahorkovité, oblasti jsou od sebe odděleny vrchovinami, lidská sídla jsou v údolích. Tím je jednota společnosti roztříštěna, lid nemá schopnost k soustředění a velké organizované akci, má sklony k separatismu, osamělosti, není schopen výboje. Tento kraj současně budí lásku k vlasti, usedlost a odpor ke stěhování. Pokud však chce Chalupný doložit v tomto smyslu Havlíčkovu českost, ukazují se meze jeho apriorismu. Konstatuje totiž Havlíčkovu brzkou vyspělost, rozumový důvtip, mnohostrannost a živost zájmů, neklid a útočný temperament, rozmarný humor, současně však vytrvalost a další vlastnosti, kterými českou národní povahu vlastně překonává. Výsledkem je tedy ve skutečnosti obraz rozporný. To však podle Chalupného nevadí, protože pokud konstatujeme u Havlíčka rozpory, jsou přece "předním znakem a půvabem jeho rušné, životem kypící, bojovné, dynamické osobnosti".¹⁹ Význam Chalupného spisu o Havlíčkovi nespočívá podle mého soudu v tom, že by u nás položil základy sociologii literatury nebo pro využití literatury pro sociologický výzkum. Tyto zásluhy patří při vší úctě k Chalupnému jiným autorům. Přesto má Chalupného Havlíček v tomto směru v naší literatuře důležité místo a zaujme zejména zevrubností výkladu a osobitou psychologicko-sociologickou metodou, která prokázala schopnost popisovat jevy ve vnitřních i vnějších souvislostech.

Footnotes:

¹ Chalupný, E. : Havlíček, Praha 1929, s. 450.

² Masaryk, T. G. : Karel Havlíček, Praha, ÚTGM 1996, s. 15.

³ Tamtéž , s. 336.

⁴ Denis, E. : Češi po Bílé hoře II, Praha 1905, s. 301.

⁵ Přehled ohlasů na Masarykova Karla Havlíčka přináší poslední vydání tohoto spisu z roku 1996 na s. 339-349.

⁶ Chalupný, E. : c. d., s. 8-10.

⁷ Tamtéž , s. 8.

⁸ Tamtéž .

⁹ Tamtéž , s. 9.

¹⁰ Srv. Gabriel, J., Nový, L., Zouhar, J. (eds.): Česká filozofie ve 20. století, Brno, Masarykova univerzita 1995; též Nový, L. : Filosof T. G. Masaryk, Brno, Doplněk 1994.

¹¹ Chalupný, E. : c. d., s. 6.

¹² Tamtéž , s. 7.

¹³ Tamtéž , s. 15.

¹⁴ Tamtéž , s. 17.

¹⁵ Tamtéž , s. 24.

¹⁶ Novák, A. , Novák, J. V. : Přehledné dějiny literatury české, reprint 1995, s. 1137.

¹⁷ Chalupný, E. : c. d., s. 24.

¹⁸ Tamtéž , s. 24.

¹⁹ Tamtéž , s. 448.