J. L. Fischer o regionalismu

Některé ze současných filozofických a politologických úvah o Evropě na konci dvacátého století vycházejí z představy Evropy regionů. Tato idea sleduje především otázky vztahu dosavadních státních útvarů k nadnárodní evropské integraci a fungování multinacionálních útvarů, opírá se o vidění světa jako souhrnu přirozených stanovišť, se kterými se lidé ztotožňují jako se svým domovem, o myšlenku žité reality jako východiska lidské životní orientace. Snaží se předjímat a řešit případná lokální a nacionální napětí, promýšlí vztah univerzálního a multikulturního apod. (Koneckonců i v současné naší politické situaci se diskutuje o otázkách optimálního územně správního členění státu.) Problém regionalismu zdaleka není nový, i když byl v minulosti spíše nahlížen a řešen z jiných hledisek i důvodů. Zůstává zde však otázka - jaký je a měl by být vztah celku a částí, centra a provincie, oblasti či kraje, centra a samosprávných celků. Nejen v zahraniční, ale také v naší filozofické, sociologické, politologické a etnografické literatuře máme řadu prací, které se tomu věnovaly. Patří mezi ně i knížka J. L. Fischera Kultura a regionalismus, která vyšla v roce 1930 a která shrnula i řadu článků, které autor předtím publikoval v časopisu Index.¹ Fischer zde navázal i na anketu o regionalismu, kterou zpracoval a která vyšla v roce 1928. K regionalismu jako kulturnímu hnutí se vyjádřil i v Slavische Rundschau (1930) a v Jihočeském přehledu (1929/30).

Chtěl bych zde sledovat pojmovou řadu regionalismus - kultura - politika, respektive regionalismus - kulturní autorita - demokracie, stranou nechávám některé další problémy a úvahy, obsažené ve Fischerově práci. Domnívám se, že právě kolem těchto pojmů a problémů se Fischerovy úvahy soustřeďovaly, jak o tom svědčí i formulace v úvodu, kde za úkol regionalismu se pokládá "programové budování kulturní autority, která by nejen byla zdatnou oporou, ale pro dnešek i jediným východiskem ze současné politické degenerace".²

1. Regionalismus znamená prosazení "co největšího a nejintenzívnějšího rozptylu národní kultury".³

Jako program je regionalismus zaměřen na jedné straně proti "nezřízeně se rozbujevšímu pražskému centralismu",⁴ na straně druhé proti netečnému provincialismu. Na jedné straně tedy chce být reakcí na přílišný centralismus, ale Fischer přitom zdůrazňuje, že nejde jen o negativní reakci, nýbrž daleko spíše o úměrnou distribuci a organizaci kulturních sil, o maximální tvořivost a iniciativnost všech částí národního celku (což Fischer označuje za postulát demokratický), a současně o dosažení nejvyšší možné úrovně tvorby, která je měřena jednotným hodnotícím kritériem (což je pro Fischera žádoucí postulát aristokratický). Na druhé straně jde o oživení netečných provinciálních sil, o překonání lokálního patriotismu, přímo o zrušení provincialismu. "Regionalismus jako program nahrazuje maloměstskou sentimentalitu obrození protimaloměstskými zřeteli a jeho obranný nacionalismus demokratickým výbojem."⁵

Přitom je Fischer přesvědčen a přesvědčuje i ostatní, že v provincii lze kulturně žít a vědecky tvořit, že však je třeba pro to vytvářet podmínky - budovat knihovny, rozvíjet místní tisk, zvyšovat úroveň učitelstva, na kterém spočívá hlavní tíha osvětové práce v regionech, bojovat proti rezignaci, zklamání a zatrpklosti.

2. Regionalismus je rozvojem kultury v provincii. Fischer v tomto smyslu pracuje s pojmem kulturní autorita jako se základem práce v regionu. Kulturní autorita je nejen zárukou úrovně kulturní práce uvnitř regionu, ale získává regionu respekt i navenek. Ačkoliv Fischer blíže nespecifikuje, co konkrétně pod tímto pojmem myslí, je zřejmé, že za kulturní autoritu považuje jak vynikající jednotlivce, kteří v regionu působí, tak zejména organizační struktury (vysoké a střední školy, divadla, časopisy apod.), které je třeba vytvářet a podporovat a které, jak Fischer upozorňuje, jsou současně mocenskými nástroji svého druhu. Síla kulturní autority není dána hledisky lokálními, ale její váhou a uznáním ve společnosti jako celku. Vytváření kulturních autorit v regionech nemá význam pouze z hlediska samotných regionů (tak, jako i rozvoj regionů není samoúčelem), nýbrž přispívá ke zvyšování úrovně celého společenství.

3. Dostáváme se k třetímu členu pojmové řady - k politice, přesněji řečeno k otázce demokracie. Pro Fischera je regionalismus "demokracie domyšlená kulturně" nebo také "prostorové domýšlení demokracie".⁶

Stávající demokracie napětím mezi parlamentarismem a atomismem místní samosprávy Fischera neuspokojuje. Stejně jako socialismus je podle něho mechanistická, kumulativní, "hybnou silou sociálních činností se stává masa",⁷ společenská, ekonomická, politická struktura je pokládána za samočinný produkt hospodářských a politických sil a potřeb, což vede k odosobnění, k odlidštění, k nadvládě masy, k tzv. krizi inteligence, která pozbývá jako kulturně tvůrčí vrstva své oprávnění. Podle Fischera má společnost směřovat ke skladebnému uspořádání, které charakterizuje ßpojitost jednotlivých útvarů a částí kulturního a sociálního celku, převaha zřetelů celostních, řádovost celkové skladby",⁸ a které povede ke zlidštění a k uvolnění tvořivosti. Regionalismus je v tomto smyslu pro Fischera jedním z předpokladů i symptomů žádoucího sociálního přerodu, protože oživuje autonomii kulturních prvků, kulturních hodnot a hledisek, zavazuje ke konkrétní práci. Podle Fischera lze regionalismus pokládat za svébytné pokračování buditelské tradice, která nejúčinnější zajištění národní existence spatřovala v co nejvyšší kulturní úrovni. Fischer se zde dovolává i Masaryka, který svým programem drobné práce může být pokládán "za vyslovitele regionalistických principů".⁹ Je však sám navíc přesvědčen, že "není velké a drobné práce...Jest jen řádová práce. Regionalismus pak jest, má být, musí se stát výchovou k ní."¹⁰

J. L. Fischer své úvahy o regionalismu psal koncem dvacátých let jistě i pod dojmem osobní zkušenosti člověka, který byl z pražského intelektuálního a politického centra "přesazen" na Moravu, do Olomouce a Brna. Byla to proti Praze města provinční, a to při vší úctě k olomouckým kulturním a společenským aktivitám a dynamicky se rozvíjejícímu brněnskému kulturnímu, vědeckému a společenskému životu, jemuž dal své impulzy nejen vznik Masarykovy univerzity a dalších institucí, ale také například velká výstava soudobé kultury k desátému výročí republiky. Ale nebyl to jen tento motiv, který byl umocněn bytostným sklonem J. L. Fischera k organizování a plodné účasti v nejrůznějších společenských činnostech. Nechávám stranou dobové diskuse o územním uspořádání státu (v té době přechod od v českých zemích prakticky nerealizovaného župního k zemskému zřízení), rozhodující byl Fischerův hluboký zájem o filozofické otázky demokracie, fungování demokratické společnosti a o procesy její pozitivní transformace. A tak se stala Fischerova knížka jakýmsi programovým dokumentem. V té době se mu totiž zdál být problém regionalismu současně programem upevňování demokracie i programem potřebné obrody společnosti. Fischerova knížka o regionalismu vyšla před sedmdesáti lety. Společenské procesy, které nyní v Evropě probíhají, ukazují, že myšlenka vysoké kulturní úrovně regionů jako cesty k fungování demokratických států zdaleka nepatří pouze historii.

Footnotes:

¹ Fischer, J. L. : Kultura a regionalismus, 4. sv. Knihovny Index, Brno 1930.

² Tamtéž , s. 7.

³ Tamtéž , s. 12-13.

⁴ Tamtéž , s. 11.

⁵ Tamtéž , s. 16.

⁶ Tamtéž , s. 79.

⁷ Tamtéž , s. 95.

⁸ Tamtéž , s. 96.

⁹ Tamtéž , s. 101.

¹⁰ Tamtéž , s. 105.