J. L. Fischer a Index

Jedním z našich významných meziválečných kulturně politických časopisů s levicovou orientací byl Index, který vycházel v Brně a v Olomouci v letech 1929-1939. Ve všech jedenácti ročnících byl mezi redaktory Indexu J. L. Fischer, vedle Bedřicha Václavka rozhodně nejdůležitější inspirátor a organizátor revue. Okolnosti vzniku a vydávání Indexu byly již několikrát dokumentovány i analyzovány.¹ J. L. Fischer na svou účast v Indexu vzpomínal, nejobsáhleji zřejmě v zatím nepublikovaných Listech o sobě a druhých. Index začal vycházet v roce 1929, v době, kdy byl Fischer zaměstnán ve Studijní knihovně v Olomouci a kdy po habilitaci na filozofické fakultě Masarykovy univerzity dojížděl pravidelně k přednáškám do Brna. B. Václavek působil v brněnské Zemské a univerzitní knihovně. "Je svrchovaně pravděpodobné, že tato ... okolnost sama o sobě by postačovala, aby se narodil Index. Jako jsem totiž trpěl chorobou něco organizovat, pokud to jen dovolovaly okolnosti, do nichž jsem byl vržen, trpěl Bedřich Václavek poněkud podobnou chorobou, že kde byl, musil něco redigovat."² Dodejme, že v roce 1933 byl Fischer přeložen do Brna a Václavek do Studijní knihovny v Olomouci. Fischer vzpomínal, že vznik Indexu měl poměrně dlouhou předhistorii, že k němu významně přispěla aktuální potřeba kritické kulturně politické revue na Moravě a že jedním z těch, kdo především vedle Václavka a Fischera vydávání inspirovali, byl zejména Jiří Mahen.³ "Scházívali jsme se původně u Mahena v knihovně. Tyto redakční porady pokračovaly, i když Index vycházel; nejčastěji jsme se scházeli v kavárně Avion ... Později ... účastnil se redakčních porad i prof. Helfert, v jehož ředitelně na fakultě jsme se scházeli."⁴ Fischer vzpomíná na celou řadu dalších redaktorů a spolupracovníků Indexu, na Bohuslava Fuchse, Richarda Fleischnera, Zdeňka Rossmanna, Jaroslava Krále, Jana Vaňka, Jiřího Krohu, Jana Racka, Ludvíka Svobodu, Jana Kabelíka, Františka Heřmánka, Františka Fajfra, Františka Kalába, Oldřicha Blažka, Josefa Jaroše, i na finanční obtíže, s nimiž Index zápasil po celou dobu své existence.⁵ Od roku 1929 vycházela rovněž Knihovna Indexu, v níž Fischer publikoval práce Kultura a regionalismus, 1930; Tyrš a Sokolstvo, 1932; Řád kapitalistický a skladebný, 1933; Krize demokracie I, II, 1934; Věčný a časový úkol filozofie, 1935.⁶

J. L. Fischer se na Indexu podílel po celou dobu jako redaktor a velmi plodný autor s výjimkou období 1935-1937, kdy do některých čísel nenapsal ani řádek (v roce 1935 to byla čísla 5, 7 a 9, v roce 1936 čísla 4, 7, 8, 9, 10, v roce 1937 čísla 2, 3, 4, 5, 6, 7), což vysvětluje sám svou nemocí. Většina jeho příspěvků je podepsána buď J. L. Fischer, nebo J. L. F., některé také zkratkami K.P. nebo -p-t. Z odstupem let si Fischer nejvíce považoval svých vstupních kurzív, které byly tištěny na pravé straně první stránky v úzkém sloupci: "Dával jsem si na nich zvlášť záležet a jsou myslím po stylistické stránce tím nejlepším, co jsem tehdy psal. Volil jsem pro ně s oblibou nejrůznější více méně běžná hesla, o jejichž sevřený rozbor jsem se pokoušel."⁷

Fischerovy příspěvky do Indexu se pokusíme aspoň z části tematicky rozčlenit. Naše typologie je přirozeně jednou z možných, protože spektrum problémů, ke kterým se Fischer vyjadřoval, bylo nesmírně široké a publicistické formy, kterými to činil, velmi různorodé. Některé rozsáhlejší Fischerovy příspěvky do Indexu se staly později součástí jeho prací knižních. Tak tomu bylo například u článků Kultura a regionalismus, Regionalismus a tradicionalismus a Provincie a provincionalismus, které vyšly v číslech 1, 4, a 10 prvního ročníku v roce 1929 a ze kterých vychází Fischerova knížka Kultura a regionalismus z roku 1930. Úvahy Co s demokracií? (čísla 8, 9-10, 11-12 ročníku 1931) se staly jádrem pozdější knihy Zrcadlo doby (1932). V čísle 7-8 ročníku 1932 uveřejnil Fischer výňatek Tyrš a Sokolstvo ze stejnojmenné studie, která byla vydána v roce 1932. Podstatné části knihy Krize demokracie vyšly v revui Index v roce 1933 jako články Politické strany a politika (č. 1 a 2), O vládě demokratické (č. 6-7), Marxismus a komunismus (č. 10), Stavovský stát (č. 13-14).

Své filozofické stanovisko explicitně vyjádřil Fischer na stránkách Indexu několikrát.⁸ Byl si vědom originálnosti svého postoje: "Jediná zbraň, jíž může filozof čelit své osamocenosti, je jeho práce."⁹ Na mnoha místech využil příležitosti k objasnění principů skladebného pojetí, postulátu kvalitativní rozrůzněnosti jsoucna (proti kvantitativní stejnorodosti) a postulátu funkcionálního podmínění jevů a procesů (proti kauzálnímu a dialektickému výkladu). V článku K publikační činnosti České akademie, v němž posuzoval překlady filozofických textů, vyzýval k dalším překladům filozofické literatury a zamýšlel se i nad místem filozofie v našem národním životě: "Že pak stále ještě slýcháme přezíravé hlasy o prospěšnosti filozofie, to nás nesmí mást. Kdyby se nám dostávalo alespoň za mák smyslu pro spořádanost myšlení, pro myšlenkovou přesnost, mluvili bychom zcela určitě jinak. Takto, spokojeni se svou filozofickou nevzdělaností, nalézáme v ní vítanou záminku, abychom se vyhnuli všemu, co přerůstá naši chápavost. Prakticky to znamená, že se vyhýbáme filozofii vůbec."¹⁰ V úvaze Co s filozofií?, která byla reakcí na jednání mezinárodního filozofického kongresu v Praze v roce 1934, si kladl dvě otázky: co či jaká je dnešní filozofie a co či jaká by filozofie měla být. Podle Fischera je určením a funkcí filozofie "pořádání skutečnosti podle jednotných výkladových zásad".¹¹ Domníval se, že tehdejší filozofie v tomto směru selhala, protože "výkladové principy, jichž užívá ..., jsou vadné".¹² Z toho mu vyplývá potřeba nové metody, za kterou pokládal "metodu funkcionální, zkoumající funkcionální určení jednotlivých skutečností i způsob jeho optimálního naplnění".¹³ Zabýval se i problémem ßlužebnosti" a "neslužebnosti" myšlení, tedy angažovanosti či neangažovanosti filozofie v třídních, sociálních a nacionálních hnutích. Odmítal tento protiklad a byl přesvědčen, že "myšlení, hledajíc objektivní řád skutečnosti, právě pro tuto svou objektivitu umožňuje i řešení problémů nejaktuálnějších".¹⁴

J. L. Fischer se v Indexu věnoval i některým filozofickým osobnostem a proudům. Už v ročníku 1929 v článku Pohoršení z Rádla reagoval na skutečnost, že Rádl svým výkladem českých národních dějin, svou kritikou národnostní politiky a vztahem k národnostním menšinám vzbudil v české veřejnosti rozpaky a nesouhlas. Fischer konstatoval, že Rádl se v řadě otázek mýlil, že jeho terminologie je matoucí, úvahy o českých dějinách nehistorické, exkurze do sociologie nesociologické a návrhy na reformu školství pochybené, že však současně přichází s mnoha významnými podněty. Ocenil na Rádlovi jeho schopnost aktivizovat diskusi o závažných otázkách a položil otázku, zda "nebýt občasných provokací Rádlových, bylo by vidět vůbec, že se u nás myslí?"¹⁵

Podobně nachází Fischer uznání i pro Karla Vorovku, když v roce 1929 v nekrologu oceňuje jeho nesmlouvavé hledačství pravdy, průbojnou metafyzičnost, jemnost i vášnivost myšlení. "Jeho vyznání filozofické Skepse a gnose ... zůstává dodnes jednou z nejosobitějších a nejupřímnějších filozofických knih u nás."¹⁶

Ostře se naproti tomu Fischer vyjadřoval o Englišových pracích i hospodářskopolitických návrzích. Englišovu práci Teleologie jako forma vědeckého poznání (1930), která vedle kauzální a normativní metody staví metodu teleologickou, pokládá za "nezdařilý pokus", jehož původcem je vedle Kelsenovy a Weyrovy normativní metody "neblahá transcendentální metoda Kantova". Protože podle Fischera je normativní metoda v podstatě "vadná, bude pokus Englišův o to vadnější, oč zhoršuje a komplikuje metodu normativní".¹⁷

Několikrát se na stránkách Indexu vyslovil J. L. Fischer k osobnosti T. G. Masaryka. Připomínáme například úvahu T. G. Masaryk se zasloužil o stát z 8. čísla ročníku 1937, úvodník T. G. M. z 8. čísla ročníku 1938 i hodnocení, kterým Fischer přivítal vydání Masarykovy práce Moderní člověk a náboženství v roce 1934: "... dostává se nám nejosobitějšího, přes svou torzovitost nejhlubšího a také nejfilozofičtějšího díla Masarykova, které dodnes nepozbylo v řadě bodů palčivé aktuálnosti".¹⁸

Zásluhy, které měl o rozvoj české filozofie František Krejčí, Fischer ocenil v nekrologu Za Františkem Krejčím, v němž se zamýšlel i nad tehdejším stavem a povahou české filozofie.¹⁹ Fischer ukazuje, že pojetí vědy a vědeckosti se změnilo. Äle zůstalo v nás pevné a přísné povědomí, že každý poznatek, ať se ho dopátráváme kdekoliv, musí být dobře zdůvodněn a bezpečně ověřen, že musí projít očistným ohněm kritiky nepodplatitelné našimi přáními i tužbami sebenaléhavějšími. Transcendentno, tento prožluklý termín kantovského původu, nás znepokojuje méně, než otázka, co můžeme poznat na skutečnosti. O poznatelnou skutečnost nám jde v přední řadě a nikoli o Nepoznatelno. A učíme se ji poznávat pronikavěji, než dovede pozitivismus."²⁰

Několikrát vyjádřil na stránkách Indexu Fischer své výhrady k marxismu, v nejúplnější podobě v tzv. Marxově čísle Indexu, které jinak obsahovalo články marxisticky orientovaných autorů, statí Marxismus a skladebné pojetí.²¹ Uznal zásluhu marxismu v tom, že obrátil pozornost na význam hospodářských činitelů v sociálním vývoji, ale odmítl marxistickou dichotomii idealismus nebo materialismus, protože materialismus vede ke stejnorodosti a kvantitativismu a nemá pochopení pro skutečnost psychickou a kulturní. Označil marxistické politické myšlení za primitivní, proroctví o beztřídní společnosti za vratké a nástin perspektiv vývoje kapitalistické společnosti za zkreslený. Podle Fischera je marxismus neúčinným nástrojem v boji za překonání kapitalismu, "jeho ideologická a odtud i politická výzbroj protikapitalistická ... selhává".²²

Největší část Fischerových příspěvků do Indexu má povahu politologických úvah a publicistiky na téma demokracie, politického a hospodářského života a společenského uspořádání vůbec. I zde se ovšem projevuje Fischerova filozofická orientace. Značná část článků je věnována problémům kulturní politiky, veřejné morálky, politické výchovy, politického stranictví i branné politiky. Hlavním tématem byl zde ovšem problém demokracie. Věnoval mu i publikace knižní. Statě v Indexu byly Fischerovi příležitostí k promýšlení celé problematiky a k diskusním a polemickým vystoupením v dobovém kontextu. Fischer byl rozhodným stoupencem a obhájcem demokracie. Místo hesla "demokracie je diskuse" chce postavit demokracii jako program.²³ Na otázku, co tvoří programovou náplň demokracie však odpovídá, "že programem demokracie jest, že nemá žádného programu, přenechávajíc jeho vznik početní náhodě volebního aktu, resp. dohodě různých, různě sdružených politických skupin. Společenská skladba v demokracii má vzniknouti jako samočinný, tedy náhodný důsledek souhry, resp. kompromisu jednotlivých sociálních sil."²⁴ Demokracie představuje důraz na autonomii sociálních činností a respektování práva menšin. Sociální vývoj podle Fischera probíhá funkcionálně, protože celý řád skutečnosti je takto podmíněn. Fischer byl tehdy přesvědčen, že demokracie není slučitelná s kapitalismem. "Demokracie žádá možnost všestranného a autonomního projevu individuálního v sociálním a zejména politickém dění, kapitalismus proti tomu utápí individuální autonomii v nivelizujícím tlaku kapitálové hmoty, ovládané tendencí po maximálním rozvoji základních zřetelů hospodářsko-kvantitativních."²⁵ Potřeba společenské změny vyplývala podle Fischera z toho, že hospodářské činnosti se vyřadily z ostatních sociálních vztahů a nelze je v případech krize zvládat společenským zásahem, že parlamentně demokratické režimy jsou sociálně nezakotvené a že třídně antagonistické tendence neumožňují uplatnění jednotné politické vůle ve společnosti.²⁶

Přelom 20. a 30. let byl obdobím velké hospodářské krize, která značně zasáhla i československou společnost a ovlivňovala společenské a politické postoje řady myslitelů. Mezi autory, kteří se na stránkách Indexu přímo vyslovovali k tehdejší hospodářské problematice, nechyběl ani J. L. Fischer. Ve sloupku Nemocný svět v 11.-12. čísle ročníku 1931 ukázal na tragiku hospodářského rozvratu. Polemizoval s Englišovými návrhy na řešení hospodářské krize a navrhoval snížit diskontní sazbu Národní banky, odstranit zbytečné státní výdaje, dát práci za plnou mzdu těm, kdo jsou bez práce, a nezvyšovat daně: "Z trojice nových zamýšlených daní - z piva, kuřiva a zvýšení daně obratové - by oprávněná a přijatelná byla pouze daň prvá, předpokládaje ovšem, že nebude uvalena na konzumenty."²⁷ Do polemiky s Karlem Englišem se Fischer pustil i odmítnutím Englišova názoru, že v cestě k hospodářskému ozdravění a k nápravě hospodářské situace stojí psychologické zábrany při obnově řádného, solidního podnikání.²⁸ Zamýšlel se i nad možnostmi a hranicemi plánovaného hospodářství a nad vztahem ekonomiky a politiky.²⁹

Po celou dobu existence Indexu a z mnoha hledisek se Fischer zabýval problematikou Německa a němectví. Na přelomu 20. a 30. let se připojil k Rádlovu pojetí Československa jako nadnárodního státu a k myšlence národnostní snášenlivosti. Sám se tehdy v Olomouci podílel na úsilí o propojení českých a německých kulturních aktivit a v Indexu o tom informoval. V roce 1932 se v Indexu objevil Fischerův obsáhlý článek o Adolfu Hitlerovi Prorok hákového kříže, věnovaný rozboru jeho nacionalismu, antisemitismu, demagogie a propagandistických a organizačních schopností.³⁰ Nástup nacistů k moci sledoval v poznámce Zánik "Západu" v Německu³¹ a ve stati Poučení z Německa.³² Zde hledá příčiny stávajících německých poměrů a důvody k vzedmutí nacionálních afektů. Nachází je v resentimentu národa, poraženého v 1. světové válce. Kulturní svět tehdy degradoval šedesátimilionový národ na národ druhořadý. Vinu nesou podle Fischera i německé demokratické síly, které byly tváří v tvář nacismu bezradné. Největší vinu pak mají příslušníci inteligence, kteří zradili své poslání, nevytvořili nové kulturní hodnoty a místo řádu podléhali instinktům a iracionalitě. "Kde vítězí instinkt nad rozumem, vášeň nad duchem, tam počíná se konec kultury: místo příkazu pravdy - příkaz národního prospěchu; místo víry v duchovní hodnoty - spolehnutí v brutalitu moci. Místo kulturního univerzalismu - nacionální partikularismus. ... A důsledek: Zánik Evropy."³³ Emigrace německé pokrokové inteligence do Československa se stala Fischerovi podnětem k výzvě, aby tato skutečnost byla využita k přetvoření Prahy v kulturní centrum mezinárodního významu.³⁴

Podle Fischera je klíčem k pochopení německých poměrů kult, zbožnění rasy. Odmítá biologizující pojetí národa, ve kterém je národ pokládán za organismus pohlcující individualitu, a pojetí národa jako společenství rasy, ve kterém ostatní rasy nemají místo. Ideologii tehdejšího Německa označuje za sociální darwinismus.³⁵ Situace v Německu se stále více dotýkala vnitřních poměrů v Československu i naší mezinárodní pozice. Fischer inicioval provolání K tiskové dohodě s Německem,³⁶ vyzýval k rozhodnosti, byl proti ústupkům, malověrné slabosti a malomyslnosti, rozebíral pravidelně mezinárodní situaci a mezinárodní souvislosti československo-německého konfliktu, varoval před vstupem Henleina do vlády, připomínal Masarykův odkaz a povinnost bránit demokracii a mír proti ofenzívě reakce.³⁷ Po Mnichovu zveřejnil List do Francie,³⁸ ve kterém vyjádřil smutek nad zradou Francie a současně víru v obnovení Československa. V období tzv. druhé republiky usiloval o překonávání poraženeckých nálad a obranu Masarykovy památky.³⁹

I když Fischer psal příležitostné glosy o situaci v USA, Anglii a Francii, postupně se mu stalo v Indexu druhým velkým zahraničně politickým tématem sovětské Rusko. V Indexu se o informace z tehdejšího Ruska staralo více autorů (B. Václavek, J. Kroha, L. Svoboda aj.). Fischer si na začátku 30. let všímá skutečnosti, že v československém tisku se o sovětském Rusku smí psát pouze hanlivě.⁴⁰ Přitom už v roce 1932 a 1933 konstatuje značný počet knižních publikací o Rusku.⁴¹ Na základě informací, které Fischer získal, se domníval, že sovětské zřízení není vlastně budováno na marxistických základech, případně že se od původního marxistického základu vzdaluje a že se blíží formám blízkým jeho skladebnému pojetí. Kritizoval sovětskou moc za přehlížení významu inteligence, za byrokratismus a autoritářství, nicméně v té době mu byla industrializace Ruska příkladem uplatňování funkcionalistického přístupu a syntetického "zvládnutí všech sociálně významných složek společenského procesu".⁴² Komunistickou stranu pokládal za protiváhu byrokracie sovětů, za kontrolní instituci, za svého druhu elitu.⁴³ Fischerovo tehdejší stanovisko je třeba zařadit do dobového kontextu, kdy na jedné straně bylo Rusko zdrojem hlubokých obav, nedůvěry a odmítání, na druhé straně představovalo možnost jiného uspořádání společenských poměrů, alternativu řešení hospodářských problémů, přičemž skutečnou povahu a podstatu sovětského systému tehdy chápal málokdo.

Zvláštní pozornost věnoval v Indexu J. L. Fischer problémům pedagogickým a školským. Již ve své úvaze o Rádlovi z roku 1929 souhlasí s Rádlovým odmítnutím "přespříliš nacionálního, přespříliš historizujícího, přespříliš lokálního rázu naší výchovy".⁴⁴ Zejména v roce 1931 sledoval soudobou produkci pedagogické literatury, ve zvláštní rubrice Indexu Z pedagogické literatury recenzoval práce V. Příhody Racionalizace školství, J. Uhra Základy americké výchovy, soubor studií Otokara Chlupa, sborníky Globální metoda v praxi (ed. V. Příhoda), Národní škola v ČSR, práce O. Kriebela Co schází naší škole národní, In. A. Bláhy Sociologie dětství, Fr. Drtiny Ideály výchovy, O. Kádnera Vývoj a dnešní soustava školství i svazky doplňovací četby pro děti. Fischer tehdy odmítal zejména Příhodovu pedagogickou koncepci a po sérii kritických recenzí na jeho práce reagoval v Indexu na stať M. Skořepy v Českém učiteli třemi statěmi K diskusi o osnovách pro měšťanské školy v číslech 5, 6 a 7 v ročníku 1931. Druhá z těchto statí nese hlavní název Skladebná společnost a skladebná škola a stala se Fischerovi příležitostí nejen pro stanovení úkolů škole, nýbrž i k objasnění jeho filozofického pojetí společnosti vůbec. Fischer vytýká Příhodovi mechanistické a kvantitativní metodologické východisko, které podle Fischera vede k nadřazování kvantitativních hodnot (statků) všem ostatním, "k nadřazení kapitálové hmoty ... všem ostatním činnostem a útvarům sociálním".⁴⁵ Výchova v tomto pojetí pak směřuje ke vzniku znivelizovaných subjektů, které se vyznačují šablonovitými způsoby chování. Proti tomu staví Fischer svou koncepci skladebné společnosti, která mu představuje "funkcionálně fundovanou a v důsledcích toho hierarchicky rozvrstvenou řádovou stavbu, v níž sociální zřetel převažuje nad různými zřeteli individuálními a skupinovými, synteticky zvládnutými, podléhaje zvlášť při tom trvalému tlaku zřetelů výrazových".⁴⁶ Z toho pak vyplývají úkoly skladebné školy, které lze heslovitě vyjádřit: zrušení sociálních rozdílů mezi žáky, přísná výběrovost, která zabrání, aby na vyšší stupně škol přicházeli žáci neschopní, vytvoření vlastní sociální autority školy, jednotná a hierarchizovaná škola.

J. L. Fischer se intenzívně zabýval i situací na vysokých školách. V článku Studentstvo, kultura, politika analyzuje výsledky dotazníkové akce mezi vysokoškolskými studenty.⁴⁷ Uvažuje o místu vysokých škol v celé soustavě národní kultury, o úkolech, které mají vysoké školy v oblasti pedagogické, vědecké i v duchovní kultuře v širokém slova smyslu.⁴⁸ Inicioval a redigoval celé číslo Indexu, zaměřené proti snahám redukovat Masarykovu univerzitu.⁴⁹ Jeho projev na ustavující valné hromadě parlamentu mladých, ve kterém zdůraznil význam universitas jako obce vychovatelů a žáků, význam vzdělání a sebevzdělání jako cesty k vytváření osobnosti a politického vzdělání a sebevzdělání jako podmínek demokracie, ukazuje na pozornost, kterou věnoval studentským aktivitám.⁵⁰ Fischer se zamýšlel i nad organizačními problémy vysokých škol, jak o tom svědčí jeho návrh na zřízení ústředního akademického senátu, který by rozhodoval sporné případy při výkonu autonomních práv vysokých škol a který by současně byl poradním orgánem ministerstva školství.⁵¹

Zajímavým oborem Fischerovy publicistické činnosti jsou divadelní kritiky. Zdeněk Srna při hodnocení Fischerových divadelních referátů připomíná, že to byla pro Fischera okrajová záležitost, ale že jeho referáty byly obsažnější než Václavkovy, že Fischer se zabýval nejen kulturně politickým hodnocením, ale i čistě divadelními prvky, a že "do jeho referátů vniká jeho zevšeobecňující erudice filozofická".⁵² Z. Srna se k Fischerově zájmu o divadlo vrátil ve stati Josef Ludvík Fischer - kritik brněnského divadla, SPFFBU 1985, D 32, s. 169-174. Připomínáme, že Fischer přispěl článkem Clown hledá svůj domov i do sborníku divadelních úvah Pocta a výzva. K oslavě 50. výročí založení starého divadla v Brně. Dramatický svaz 1934. Fischer se divadelní kritice věnoval v Indexu od prvního ročníku, kdy sledoval činohru v Olomouci (Z olomoucké činohry, Olomoucká činohra, Olomoucké divadlo nebo O olomoucké činohře víceméně pravidelně od č.  5 ročníku 1929 až do č.  9-10 ročníku 1931), až do roku 1935, kdy se věnoval činohře brněnské (Z brněnské činohry nebo Brněnská činohra od č.  1 ročníku 1932 až do č.  6 ročníku 1935). Zabýval se i situací na jiných scénách, například i Národním divadlem v Praze.⁵³

Pozoruhodně vedenou rubrikou Indexu byly Nové knihy. Objevovala se někdy i pod jinými názvy (Z nových knih, Z časopisů, Z pedagogické literatury, Z dětské literatury, Z nových časopisů, Knižní novinky z politické literatury). Přispívala do ní řada redaktorů a spolupracovníků Indexu, nejvíce B. Václavek a poměrně často i Fischer. Glosoval nejen produkci filozofickou, sociologickou, psychologickou, pedagogickou a politologickou, ale také řadu děl literatury krásné.

Sám J. L. Fischer právem hodnotil svou činnost v Indexu jako kus svého života, svou velkou lásku a pýchu. ⁵⁴

Footnotes:

¹ Srv. např. Index. Vzpomínkový sborník Bedřicha Václavka 1897-1957, Brno 1957 (dále Index 1957); Index 1929-1939 (red. J. Dvořák), Olomouc 1964 (dále Index 1964); H. Bretfeldová: Filozofická problematika na stránkách Indexu, SPFFBU, 1988, B 35, s. 91-95.

² J. L. Fischer: Vzpomínání in margine, in: Index 1957, s. 17.

³ O Mahenově účasti v Indexu srv. Jiří Žantovský: Index a Jiří Mahen, in: Index 1957, s. 17-22.

⁴ J. L. Fischer: Index, in: Index 1964, s. 6-7.

⁵ Tamtéž, s.  7-13 a 16-20. Neustálé finanční potíže Indexu přinutily J. L. Fischera a Vl. Helferta, aby si půjčili v jednom olomouckém peněžním ústavu větší částku na vydávání Indexu. Tento dluh splatil Fischer po svém návratu z Holandska po skončení války.

⁶ Úplný přehled svazků Knihovny Indexu viz: Index 1957, s. 73-75.

⁷ Index, in: Index 1964, s. 13

⁸ Poznamenáváme zde, že do Indexu psali filozofická pojednání vedle J. L. Fischera i A. Dratvová, Fr. Fajfr, L. Svoboda, o brněnském filozofickém životě informovala O. Kolaříková a občas přispívali i In. A. Bláha a B. Zwicker.

⁹ Vyzvání k víře, Index 4, 1932, č. 1, s. 5.

¹⁰ K publikační činnosti České akademie, Index 4, 1932, č. 5-6, s. 51.

¹¹ Index 6, 1934, č.  8, s.  89.

¹² Tamtéž, s. 89.

¹³ Tamtéž, s. 89.

¹⁴ Tamtéž, s. 89.

¹⁵ Index 1, 1929, č. 3, s. 3.

¹⁶ Index 1, 1929, č. 3, s. 4.

¹⁷ Index 3, 1931, č. 2, s. 24.

¹⁸ Index 6, 1934, č. 7, s. 82.

¹⁹ Index 6, 1934, č. 7, s. 73-74.

²⁰ Tamtéž, s. 74.

²¹ Index 5, 1933, č.  4, s. 45-47.

²² Tamtéž, s. 47.

²³ Doba krátkého dechu, Index 1, 1929, č.  5, s. 1.

²⁴ Pokrokářství ztracené a nenalezené, Index 3, 1931, č. 1, s. 1.

²⁵ Co s demokracií? Index 3, 1931, č. 8, s. 88.

²⁶ Politické strany a politika II, Index 5, 1933, č. 2, s. 17-19.

²⁷ Tíseň státní pokladny (Na okraj Englišovy deflační teorie), Index 4, 1932, č. 2, s.  15.

²⁸ Jde jen o změnu psychologie? Index 4, 1932, č.  5-6, s. 45-46.

²⁹ Hospodářský plán, Index 6, 1934, č. 3, s. 25-28; Hospodářství a politika, Index 6, 1934, č. 4, s. 37-38.

³⁰ Index 4, 1932, č.  9-10, s. 81-85.

³¹ Index 5, 1933, č.  3, s.  26.

³² Index 5, 1933, č.  5, s.  49-50.

³³ Tamtéž, s.  49.

³⁴ O jedné příležitosti, Index 5, 1933, č. 8, s. 73-74.

³⁵ Německo, Index 7, 1935, č. 4, s.  39-42.

³⁶ Index 10, 1938, č. 1, s. 2

³⁷ Srv. Fischerovy články v Indexu r. 10, 1938: Zpytování svědomí, č.  1, s.  7-8; Taktika výhrůžek a politika klidné rozvahy, č. 2, s. 15-17; Kdo je nepřítel, č. 3, s.  25-26; Veritas vincit, č.  3, s.  26-30; Spoutavší se demokracie, č.  4, s. 37-38; Se zbraní v ruce, č. 5, s. 49-50; Mezi mírem a válkou, č. 6, s. 62-65.

³⁸ Index 10, 1938, č. 7, s.  75-76.

³⁹ T. G. M., Index 10, 1938, č. 8, s. 79.; Nový prezident a nová vláda, tamtéž, s. 83-84.

⁴⁰ Čs. tabu, Index 3, 1931, č. 1, s. 3-4.

⁴¹ Srv. např. Knihy o Rusku, Index 5, 1933, č. 5, s. 54-56.

⁴² Sovětské Rusko v popředí I, Index 4, 1932, č. 3-4, s. 42.

⁴³ Sovětské Rusko v popředí II, Index 4, 1932, č. 5-6, s. 55-56.

⁴⁴ Pohoršení z Rádla, Index 1, 1929, č. 3, s. 3.

⁴⁵ K diskusi o osnovách pro měšťanské školy, Index 3, 1931, č. 5, s. 53.

⁴⁶ Skladebná společnost a skladebná škola (K diskusi o osnovách pro měšťanské školy II), Index 3, 1931, č. 6, s. 65.

⁴⁷ Index 4, 1932, č. 11-12, s. 103-108.

⁴⁸ Vysoké školy a národní kultura, Index 5, 1933, č.  9, s. 81-84.

⁴⁹ Index 6, 1934, č.  6. Srv. J. Zouhar: Filozofie a brněnský kulturní kontext, SPFFBU, 1993, B 40, s. 87-90.

⁵⁰ Parlament mladých v Brně, Index 7, 1935, č.  10, s.  109-112.

⁵¹ Návrh na reformu autonomního zřízení vysokých škol, Index 8, 1936, č. 5, s. 49-52.

⁵² Srv. Z. Srna: Ïndex" a divadelní kritika, in: Index, Brno 1957, s. 69.

⁵³ In margine Národního divadla v Praze, Index 4, 1932, č. 7-8, s. 66-67.

⁵⁴ Index 1964, s. 21.